Podle Daniločkina přitažlivost Islámského státu pro tamější lidi spočívá v tom, že lidé slyší, že kdyby se chovali a modlili tím správným způsobem podle té správné verze šaríi, bylo by líp. 

„Když vypuklo arabské jaro, začaly se objevovat dva extrémní názory. První zněl: Vy zlí imperialisté jste po léta udržovali u moci diktátory a nedovolili jste arabskému lidu žít demokraticky. Druhý názor zněl: Tam stejně nikdy žádná demokracie nebude, to nejsou lidi jako my, nakonec tam bude další diktatura. Všechny ty státy neměly vlastní dlouhodobou zkušenost se samosprávou – přešly z osmanské správy do koloniální správy Britů nebo Francouzů a pak vznikl arabský stát vedený silnými osobnostmi, typicky Násirem v Egyptě, který se stal vzorem nejen na Blízkém východě,“ podotkl k situaci v arabských zemích Fingerland. Jak následně dodal, poté, co se Násir vyčerpal, nastala po roce 2011 mnohonásobná krize arabského státu, jenž nenašel odpovědi na otázky, se kterými se každý národ a stát setkává: jak se uživit, jak se ubránit, jak udržet smysl, proč jsme vůbec pohromadě.