Byla zhruba polovina června, když mně na mobilu přistála sms, jestli chci jet monitorovat prezidentské volby do Uzbekistánu. Bez většího rozmyslu jsem skoro ihned odepsala, že ano.

Až teprve asi za dva dny jsem začala přemýšlet o takových podružnostech, jako byla logistika cesty, zdravotní stav, počasí v místě, tedy v Taškentu, a celá řada dalších věcí, které mohly mít na cestu vliv. Rovněž jsem začala z hloubi své paměti dolovat to, co o této středoasijské zemi vlastně vím. Starší si asi vzpomenou, že jde o jednu z bývalých republik Sovětského svazu, mladší si ji asi spojí s Makhmudem Muradovem, profesionálním bojovníkem, který se sice narodil v Tadžikistánu, ale do rodiny tádžických Uzbeků a střídavě žije v Praze a Buchaře. No a asi hodně málo z nás si Uzbekistán spojí třeba s Avicenou neboli Ibn Sínou, který je považován za jednu z nejvýznamnější postav zlatého věku islámu.

Ale na další přemýšlení v Hamletově stylu, čili jet, či nejet, bylo pozdě, pozvání Ústřední volební komise Uzbekistánu bylo potvrzeno a byla jsem zaregistrována.

Doletět do uzbeckého Taškentu se ukázalo trochu složitější, cesta přes Lotyšsko by zabrala víc než jeden den, podobně by tomu bylo přes Frankfurt či Mnichov. Jako nejméně složitá se ukázala cesta přes Istanbul. Volím let s 5hodinovým přestupem, ale celkově cesta bude trvat nějakých 12 hodin. Nakonec se doba pro přestup v Istanbulu ukazuje správně zvolená. Letadlo letí podle letového řádu, ale k terminálu rolujeme skoro 30 minut, cesta do hlavního uzlu letiště trvá dalších 20 minut. A pak čekám. Letiště je moderní, celkem 6 terminálů, rozsáhlé prostory, lety do celého světa. Zhruba hodinu a půl před odletem se na informační tabuli konečně objevuje můj let do Taškentu. Klasika, úplně poslední terminál, poslední gate, doba chůze cca 30 minut, hlásá tablo. A tak jdu na procházku dalším terminálem, na jehož konci mě čeká Airbus A 380, vyprodaný do posledního místa. A 5 hodin letu.

FOTO: Anna Čurdová

Ve 2.30 přistáváme v Taškentu. První, co mě poráží, je teplo okolo 30 stupňů. Na schůdcích mě zastavuje pracovnice letištního personálu a spolu s dalšími pozorovateli mě posílá do speciálních mikrobusů, které nás odvážejí do letištní budovy. Ústřední volební komise Uzbekistánu na monitorování voleb pozvala okolo 800 pozorovatelů z celého světa a z různých oblastí veřejného života. Samozřejmě nechybí OBSE, Sdružení nezávislých států, Šanghajská organizace pro spolupráci, ale i zástupci ústředních volebních komisí, ústavních soudů, nevládních organizací, zástupci sdělovacích prostředků, ale i sportovních organizací.

Letem z Istanbulu nás přiletělo dvanáct.

Sobotní den trávíme spolu s kolegy cestou po volebních místnostech a kontrolou jejich připravenosti. Volební komise jsou většinou ve školách. Na rozdíl od volebních místností, které jsem měla možnost vidět v jiných zemích, v Taškentu všude panuje vzorný pořádek. Navštěvujeme volební místnosti, které jsou v budovách vysokých škol na předměstí.

Všechny jsou pečlivě připraveny. Volební urny, jak je to v těchto zemích doporučeno, jsou průhledné, čekají na své zapečetění. Seznamy voličů jsou vyvěšeny, profily kandidátů též.

V každé volební místnosti je pro voliče k dispozici voda a také zdravotnická místnost, v den voleb se očekává teplota okolo 40 stupňů, proto jsou připraveni i zdravotníci.

Ale čas rychle letí. Pospícháme na nádraží. Čeká nás cesta do Samarkandu, kde strávíme den voleb.

Na nádraží si připadám tak trochu jak Alenka v říši divů, čeká nás cesta rychlostním vlakem Afrosiyob, který bych přirovnala k našemu Pendolinu. Abych ale upřesnila: 2. třída Afrosiyobu odpovídá 1. třídě Pendolina… Vlak jede na čas, rychlostí až 200 km za hodinu. Takže v Samarkandu jsme za dvě hodiny. Na obou nádražích je opět vzorné čisto, nikde žádný pražský Sherwood.

Samarkand na Hedvábné stezce

Je třetím největším městem Uzbekistánu, žije v něm přibližně 550 000 obyvatel. Jeho počátky sahají až do období kolem roku 700 př. n. l. Jeho památky jsou pod ochranou UNESCO.

Překvapení mě čeká hned večer. Jdeme na večeři do restaurace Platan. Jméno a logo mi něco připomíná, číšníka se ptám, jestli restaurace má něco společného s Českou republikou. Podle něho nemá, ale pak se ukáže, že to není tak docela pravda. Poctivě googlím a najdu logo protivínského piva Platan, je totožné. Majitel restaurace, se kterým se potom setkáváme, upřesňuje, že oni mají restauraci a my máme pivo, že pivovar zná a dokonce snad připravuje spolupráci. No, a pak že Čecha ve světě nenajdeš. Vůbec první pivovar v Asii postavili Češi zde. Jmenoval se Pulsar a bylo to v roce 1885. Pivo vaří dodnes a má českého sládka.

Sobota pomalu končí. Mám pocit, jako bych tady byla týden a ne 24 hodin, které uplynuly od příjezdu. Asi tady i čas běží jinak.

Neděle ráno, 9. července, den voleb.

Volební den začíná v 8.00. Před otevřením volebních místností se pečetí urny, kontrolují volební lístky, seznamy voličů, počítačové spojení. Před otevřením volební místnosti zazní uzbecká státní hymna a formulace předsedy komise o zahájení voleb. Úderem 8. hodiny jsou volební místnosti otevřeny.

Volební komise jsou obsazovány jiným způsobem, než u nás. Členy nominuje místní nebo chcete-li obecní zastupitelstvo, v každé komisi je i zástupce tohoto orgánu, obvykle v pozici předsedy či místopředsedy. Každý z kandidátů má ve volební místnosti svého pozorovatele, který dohlíží na celý průběh voleb, ale není členem volební komise. Jak už jsem napsala výše, volební urny jsou průhledné, aby se předešlo falšování voleb a jak členové komise, tak pozorovatelé viděli, kolik hlasovacích lístků je vloženo do urny. Každá komise rovněž dostává žádosti o hlasování doma, které se týká lidí, kteří se nemohou zúčastnit z důvodu nemoci či nejsou schopni dojít do volební místnosti.

V první volební místnosti vyhrává hudba, voliče venku před školou vítá konvice se zeleným čajem. Může si dát každý, kdo jde volit, ale i ten, kdo jen prochází. S kolegou ze Švýcarska bedlivě zkoumáme vše, co můžeme. Volby začaly cca před půl hodinou a lidé chodí. Sice ne v takovém množství, jako při referendu, na jehož základě byly prezidentské volby vyhlášeny, ale chodí. Členové volebních komisí i místní pozorovatelé se shodují, že účast bude nižší, ale celkově, že lidé mají zájem o volby a nejsou lhostejní k budoucímu vývoji země.

Fotogalerie: - Pieta u Rozhlasu

Křižovatka kultur a město věd

Během dne navštěvujeme 6 volebních okrsků, v centru se potkáváme s dalšími kolegy z Bruselu, z Velké Británie, Izraele, Indie. A protože se točíme v kruhu, jedeme do vzdálenějších předměstí, abychom navštívili volební místnosti vzdálenější od centra. Cestou stíháme i nejdůležitější kulturní památky.

Samarkand je nazývaný tyrkysovým městem, perlou Uzbekistánu. Je to starobylé město, které bylo centrem islámské vzdělanosti a kultury. A nás mezi putováním po volebních místnostech čeká asi nejznámější památka, kterou je Emir Timur maqbarasi, přezdívaná Gur-i Emir, mauzoleum dobyvatele Timura ze 14. století, známého jako Tamerlán. Uzbekové jsou na tuto kapitolu svých dějin a na samotného panovníka velmi hrdí. Mauzoleum je zdobeno krásnými mozaikami, uvnitř je interaktivní muzejní část, kde najdete rozlohu říše v době Tamerlánovy vlády, nebo jeho rodokmen, kde se v pozdější době najde řada zajímavých osobností.

Naše tlumočnice a průvodkyně s velkou hrdostí vypráví o Tamerlánově době a o jeho učiteli, jehož katafalk je umístěn výše, než rakev s ostatky samotného Timura. A samozřejmě zmiňuje i Timurovu kletbu. Na hrobce byl údajně nápis „Až vstanu z mrtvých, země se bude třást“. Když chtěli sovětští vědci zkoumat Tamerlánovy ostatky, šířila se Samarkandem informace, že ti, kdo hrobku otevřou, budou prokleti. Hrobku otevřel sovětský archeolog Michail Michajlovič Gerasimov 20. června 1941 – dva dny předtím, než Hitler napadl Sovětský svaz.

FOTO: Anna Čurdová

Timurův vnuk Ulugbek v Samarkandu zbudoval jednu z nejvýznamnějších astronomických observatoří středověku.

Druhou kulturní památkou, kterou letem světem stíháme, je náměstí Registán, a protože teplota dosahuje pro mne závratných 42 stupňů, zůstáváme pouze na vyhlídkové plošině. Název původně pochází z perštiny a znamená písečné místo. Synonymum je poušť. Asi nedůležitějšími stavbami jsou zde tři islámské školy – madrasy. Nejstarší je Ulegbekova škola, která byla postavena již roku 1417. Během vlády Ulegbeka byla madrasa i centrem světské vědy. Ulugbek na škole přednášel astronomii, matematiku a filozofii a zde také vynalezl sextant. V roce 1618 byla postavena madrasa Šer Dór – „příbytek lvů“, 1646 Tilla-Kori – „Zlacená“. Velmi zajímavý byl i systém vzdělávání, celková doba byla 15 let, po každých 5 letech žák dosáhl určitého stupně vzdělání, postavení, platu. A vzdělávat se mohly i ženy. Doba studia byla půl roku a půl roku byly prázdniny. Inu cesta domů na velbloudu trvala tehdy o něco déle než dnes rychlovlakem…

Historický exkurz končíme v ekovesnici za Samarkandem, stará řemesla, výroba papíru, ke které se Uzbekové dostali poměrně brzy díky Číňanům, výroba keramiky a dalších předmětů, které jsou vyhledávanými suvenýry. Krásné, klidné prostředí.

Samarkand je velmi zajímavý i národnostním a jazykovým složením. Hlavní část populace tvoří Uzbeci a Tádžici. Z národnostních menšin převažují Rusové a středoasijští Íránci (Peršané). Ve městě také žije velké množství Arménů, Tatarů, Korejců, Ázerbájdžánců, Ukrajinců, středoasijských Židů, Poláků, Němců, středoasijských Arabů, středoasijských Cikánů. Mluví se zde uzbecky, tádžicky, rusky, ale také farsí. Mimo sunnitského islámu Hanafi jsou zde šíité, pravoslavní, arménská apoštolská církev, v omezené míře je přítomen katolicismus a judaismus. Všichni v míru. Politických stran je pět: Lidová demokratická strana Uzbekistánu, vzniklá na základě Komunistické strany Uzbecké SSR, sociálně demokratická strana, pravicová demokratická strana Milliy Tiklanish, Liberálně demokratická strana – hnutí podnikatelů, Ekologická strana. Zajímavostí je, že 40 % rozlohy státu je v rámci Republiky Uzbekistán suverénní Republika Karakalpakstán.

A hurá na vlak. Volební den pomalu končí. Jediné, co víme, je volební účast, která se blíží k 80 %.

Výsledky

Pondělí trávíme v tiskovém středisku. Očekává se oficiální vystoupení Ústřední volební komise a vyhlášení výsledků.

Na volbách je akreditováno přes 1500 novinářů, televizních štábů a zástupců médií.

V 11 hodin místního času předseda Ústřední volební komise vyhlašuje oficiální výsledky.

Volební účast byla 79,88 %, celkový počet voličů byl 19 593 838, prezidentský kandidát Šavkat Mirziojev získal 87,05 % hlasů (spletla jsem se o dvě procenta… v rámci naší pozorovatelské mise jsme udělali malou tipovačku).

Tiskovou konferenci trochu vzruší vystoupení novinářky z Hlasu Ameriky, která tvrdě kritizuje průběh volebního dne na základě zkušeností voličů – na nepřítomnost opozice, její potlačování, porušování některých principů. Ze strany západních novinářů jsou to stále stejné argumenty, jen o falzifikaci volebních výsledků se nezmiňuje. No, alespoň nějaký posun.

Velmi se mi líbí odpověď, která zavání lidštinou: „Vážená paní redaktorko, vy jste přijela v pátek nebo v sobotu, ale my v této zemi žijeme, žijeme tady své každodenní životy a dobře víme, kde nás tlačí bota. Je logické, že část obyvatel bude nespokojených, že se jim to či ono nebude líbit, ale výsledek voleb je jasný.“ Není, co dodat. My si svůj život chceme formovat dle svého, ne podle vašeho.

FOTO: Anna Čurdová

A pak už následuje jedna tisková konference za druhou. První nastupuje Sdružení nezávislých států, Šanghajská organizace, Organizace turksky mluvících zemí, Parlamentní shromáždění turksky mluvících zemí, Organizace islámských zemí atd. Zprávy jsou jak přes kopírák. Všichni oceňují přípravu a průběh voleb, volební účast. Kritika nulová. Aneb, jak řekla naše samarkandská průvodkyně, jsme na Východě a ten má jinou mentalitu, než Západ.

Jeden postřeh jsem ale zaznamenala: V článku 37 Ústavy Republiky Uzbekistán je napsáno něco, co v Ústavě USA ani v české ústavě není: „Každý má právo na práci“. A článek 66 říká, že „Dospělé zdravé děti jsou povinny postarat se o své rodiče.“

Jediný, kdo v tiskovém středisku chybí, je OBSE. Ale k němu se ještě vrátím.

Na trhu

Je úterý. Pobyt se chýlí ke konci. Ještě nás čeká Taškentské tržiště (Chorzu Bazaar) a Muzeum koránu. Je nejteplejší den pobytu, ve stínu 45 stupňů. Mimochodem, to není globální oteplování – dle dlouhodobých statistik je zde teplota překračující 40 stupňů třicet až čtyřicet dní v roce.

Fotogalerie: - Srpnová výzva

Být v Asii a nebýt na tržišti, to prostě nejde. Na Chorsu Bazaar najdete vše, co potřebujete k životu a klasicky nakoupíte i vše, co nepotřebujete. Brzdíme u klasických uzbeckých plášťů, těch bohatě zdobených, i těch lehkých. Můžu si vybrat krásné šaty, vyšívané koberce, deky. A stejně jako všude v těchto zemích smlouvám o ceně. Pokračujeme přes tradiční suvenýry, magnetky na ledničku, lepené figurky, hudební nástroje, nože a konečně vidím to, co mě vždy na trhu fascinuje – ovoce, zeleninu, koření, o kterém ani nevím, jak se jmenuje, oříšky různých druhů, sušené ovoce, sýry. A samozřejmě maso, které zabírá největší část trhu. Ceny jsou na naše peníze po přepočtu velmi příznivé. Vajíčko M 0,40 Kč, XL 0,60 Kč… Je čerstvé, ráno přivezené.

FOTO: Anna Čurdová

Tržiště, a to i to samarkandské, je jediné místo, kde potkávám žebráky. Jsou to místní Romové, tady jim říkají postaru Cikáni a spíš patří ke koloritu těchto míst, kde jsou necháváni, ačkoli i Uzbekistán se snaží je zařadit do běžného života. Článek 14 Ústavy Uzbekistánu uvádí: „Stát staví svou činnost na principech sociální spravedlnosti a zákonnosti v zájmu blaha člověka a společnosti.“ Článek 18 pak ztvrzuje, že „Všichni občané Republiky Uzbekistán mají stejná práva a svobody a jsou si před zákonem rovni bez rozdílu pohlaví, rasy, národnosti, jazyka, náboženství, sociálního původu, přesvědčení, osobního a společenského postavení.“

Z pozemských starostí se přenášíme do duchovna. Do madrasy Moji Muborak. Chvilku hledáme vchod, a tak omylem vejdeme do administrativních částí budov, které jsou součástí areálu. Ale pak už vstupujeme do svatyně, kde je soustředěna sbírka starých manuskript ze 7.–9. století. Nejvzácnější je originál gigantického koránu, jednoho z nejstarších dochovaných na světě, který je napsán na jelení kůži třetím chalífou Usmánem ibn Affánem, známým jako Osman (644–656 n. l.), manželem Mohamedovy dcery Ruqajji. Ze 6 exemplářů se dochovaly 4 a tento je dochovaný nejlépe. Korán má 365 stran, zavřený měří 60 cm na výšku a váží 35 kilogramů…

V přilehlých místnostech pak najdeme další manuskripty a překlady koránu. Ten do češtiny je z roku 2004.

Poslední den v Taškentu se pomalu nachyluje. Říká se, že nejvíce se o dané zemi obvykle dozvíte od taxikáře, já k této profesi přidávám kadeřnici. V podvečer navštěvuji jedno z místních kadeřnictví. S paní Uluzan se dobře povídá. A tak její pohled na život – volila stávajícího prezidenta, protože jsou za ním vidět výsledky práce, pokud se lidem něco nelíbí, prezidentská kancelář reaguje, je vidět zpětnou vazbu, život sice není lehký, ale reformy, které se uskutečňují, znamenají posun k lepšímu. A samozřejmě, že vše nemůže být hned. Je třeba podotknout, že s tímto postojem jsme se setkávali i ve volebních místnostech často.

Průměrný plat je na naše poměry nízký, v přepočtu necelých 10 000 Kč, ale životní náklady jsou nesrovnatelně nižší. Jen pro srovnání: benzín nejnižší kvality 8,- Kč, nejvyšší 12,-Kč. Celá země je plynofikovaná, kanalizace jsou samozřejmostí. Jen pro zajímavost, na každé zdejší toaletě je bidet nebo sprcha určená k hygieně.

Nikde jsme neviděli výdobytek západní civilizace, tj. bezdomovce. Funguje tradiční rodina, která si váží svých starších členů a stará se o ně. Vzdělání je jednou z priorit prezidenta země a úcta a národní hrdost Uzbeků a dalších národností je cítit na každém kroku.

V Taškentu se buduje jedno z největších center islámské vzdělanosti, ale církev je striktně oddělena od státu.

V ústavě je v článku 18 a 46 zakotvena rovnost mužů a žen. Minimální věk pro svatbu ženy je 17 let, průměrný věk je ale 22,2 roku. Pro muže je minimální věk 18 let, průměrný věk je 25 let. Jak muž, tak i žena mohou požádat o rozvod – už od doby sovětského občanského práva. Muž je však v tomto právu omezen v případě, že je jeho manželka těhotná či je-li jejich dítěti méně než jeden rok. Snahy o pokrok i pro ženy vyznávající islám pochází už z muslimského reformního džadídistického hnutí. Interpretem emancipace je ale kulturní tradice. Mnohoženství je dle zákona nelegální, ale ve stále omezenější míře je tradicí vycházející z islámského práva. Státní statistika Uzbekistánu tvrdí, že bez příbuzných žije pouze 25 procent manželství, ve velké rodině více manželských párů spolu s příbuznými žije 18 procent. Občanský sňatek, přezdívaný „rudý“, je většinou doprovázen ještě náboženským obřadem podle tradičních zvyklostí.

Samozřejmě že země má řadu problémů. Která země je nemá? Ale řeší je. Geopolitický pohyb je tady trochu odlišný než v Evropě, země je otevřená světu, obchodu, investicím, podnikání. Mládež je hrdá na svoji zemi. Nestydí se za ni. Volby prezidenta skončily očekávaným výsledkem, vůle národa se projevila a myslím, že ji máme respektovat.

Až 6. 8. jsem otevřela zprávu OBSE a přečetla info na stránkách našeho Ministerstva zahraničních věcí, kde je řečeno: „Pozorovatelé uvedli, že předčasné prezidentské volby v Uzbekistánu byli technicky dobře připraveny, ale byla zaznamenána porušení podobná jako během referenda konaného o několik měsíců dříve: V rámci stagnující volební kampaně chyběla konstruktivní interakce s voliči, v den voleb docházelo k významným procedurálním nesrovnalostem, k případům přidávání volebních lístků, a výskytům zjevně shodných podpisů ne seznamech voličů, žádný z přihlášených kandidátů veřejně nekritizoval úřadujícího kandidáta ani neprezentoval alternativní politické názory. Ženy jsou nedostatečně zastoupeny a genderová témata nebyla akcentována.“ Tolik MZV.

A tak vám nevím, asi jsem byla někde úplně jinde, na jiných volbách. Škoda že OBSE a Evropa nechápe, že Východ má jinou mentalitu a chce a půjde svou cestou. Tato kritika je, podle mě, kontraproduktivní, země mají jinou historickou zkušenost, ze které vycházejí. Demokracie by měla být i o respektu a toleranci. Uzbekistán chce jít svojí cestou. Jeho zkušenost je jiná, než evropská. Přejme mu ji a tolerujme ji. Pokud budeme silou tlačit svoje představy o světě, pak se nám může stát, že se nikam neposuneme a budeme překvapeni, že svět je někde úplně jinde.

Mudrc a lékař Avicenna, celým jménem Abú ´Alí al-usajn ibn ´Abd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná (asi 980–1037), který se narodil ve městě Afšana u Buchary, napsal: „Člověk, když dosáhne nějakého cíle, žádá si opět jiný cíl, aniž se zastaví na nějaké hranici a aniž kdy dospěje k nějakému konci.“

Mgr. Anna Čurdová

• Výbor pro evropské záležitosti

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.