Ke svému „angažovanému“ umění sám říká: „Musím přiznat, že tomuto jsem se dlouho vyhýbal, ale zlomilo se to loni na podzim s kauzou Brady, když ten pán nedostal vyznamenání a sehrála se kolem toho obrovská komedie. Tehdy jsem přišel tak naštvaný domů, že jsem si nakreslil několik panáků, zahrnul jsem mezi ně hlavu státu, Andreje nebo Ovčáčka a zastavil jsem se až u desátého. Zrovna u toho prezidenta mě inspirovala jedna dobrá kamarádka, kterou napadlo posadit mu popelníček na hlavu,“ směje se Netrval.

Od čuňat až k člověku

Netrval podle Jana Součka, který akci uváděl, glosuje dění se svým charakteristickým nadhledem. „Někdy je jeho úhel pohledu vcelku shovívavý, jindy hledá správnou míru pádné ironie či se dokonce pouští na tenký led jedovatého sarkasmu. Jeho základním životním postojem je humorná nadsázka. V přílohových metaforách paroduje lidské poklesky, slabosti, pokřivené nebo pomatené charaktery.“

K prolínání lidského a zvířecího světa pak v případě sochaře Netrvala uvedl, že „lidé se často chovají jako čuňata či jako nejapní tvorové se zakrslými křídly. Naproti tomu brouci a berušky zase podléhají lidským slabostem a čelí lidským výzvám. Vzájemná podmíněnost těchto zvířecích a lidských bytostí, provázanost jejich psychických a fyzických vlastností a jejich mentálních projevů vytváří autentický, víceméně nadpřirozený svět, který jen zdánlivě existuje mimo naši realitu. Originální výtvarný výraz, suity těchto výtvarných postaviček, je umocňován zábavnou, ale často veskrze realistickou a trefnou společenskou reflexí.“

Poté se dostal k meritu věci: „ Zvláště v pracích z poslední doby autor reaguje na dost neutěšené poměry na Hradě a na politické scéně vůbec a poskytuje dost široký prostor pro trefnou politickou karikaturu. A místy až nenávistná reakce na tyto práce svědčí o tom, že autor ťal do živého,“ reagoval mluvčí výstavy na tato, pro někoho kontroverzní díla, pro jiného za hranou, ale pro dalšího k popukání „Politická diskuse vedená s nadhledem je v naší vnitřně rozpolcené společnosti něco nemožného a neuskutečnitelného. Žánr výtvarné grotesky, nesnadno se prosazující na naší výtvarné scéně již od osmdesátých let minulého století, je dodnes živý a často až naléhavě aktuální.“