Hned zpočátku uvádí Klicperová věc na pravou míru: českým politikům o sirotky nejde. „Chtěla jsem ještě chvíli cítit slanou chuť moře, ale přijedu a hned se rychle mění v docela hnusnou pachuť. Debata o syrských sirotcích. Jakmile se nějaký politik začne ohánět sirotky, zbystřím. Stejně jako v Sýrii nejde nikomu o civilisty, tak ani českým politikům nejde ani o jedno jediné syrské dítě,“ píše.

Prý kdybychom chtěli, tak už jich mohly být v ČR tisíce, a jako bohatá země bychom podle ní byli schopni se o ně postarat. „To bychom ale nesměli mít takovou politickou reprezentaci, jakou máme,“ dodává novinářka. „Proč zpozornět, pokud jde o sirotky?“ táže se dál. Protože na Blízkém východě nejsou prakticky sirotčince a o děti bez rodičů se vždy a bezvýhradně stará širší rodina. I v uprchlických táborech.

Popisuje své zkušenosti z oblasti: „Byla jsem svědkem toho, kdy jedna z manželek džihádistů IS v uprchličáku u Rakka přijala k sobě do stanu sirotky po egyptském bojovníkovi. Velmi pravděpodobně ty děti mají nějakou rodinu a ta se o ně stará, pokud jsou v uprchlickém táboře, dostávají na ně příděly. Je otázka, nakolik je dobré tyto děti vzít z jejich rodin (které je dost pravděpodobně milují) a přemístit je do naprosto nepřátelsky naladěné republiky, kde v nich každý bude vidět jen teroristy.“