Baroch na začátku besedy uvedl: „Je třeba rozlišovat termín cizinci a uprchlíci a podle režimu, za jakého ti cizinci v Čechách fungují. Začnu číslem 1450. To je počet osob, které v roce 2017 požádaly o mezinárodní ochranu. Z toho čísla 435 jsou osoby z Ukrajiny, dalších 120 lidí je z Arménie a dalších 129 pak z Gruzie.“ V roce 2016 to bylo 1478, roku 2015 podle Barocha pak 1525 osob, za rok 2014 pak 1156 osob. „To jsou léta, která se nazývají takzvanou migrační krizí. Když půjdu dále do minulosti, tak za rok například 2009 to bylo 1250 osob. Rok 2008 1658, 2007 1800 a 2006 3000 osob. To říkám, že se tu vlna nekonala, a s výjimkou jednoho roku se točíme kolem podobných čísel. A v minulosti se najdou spíše i vyšší čísla,“ uvedl právník nevládní lidskoprávní organizace, zapsaného spolku.
Čísla, čísla...
„Šokovalo mne, jak žádosti o mezinárodní ochranu dopadnou,“ pustil se do „vnitra“ Baroch. „Ti lidé sem přijdou, že přeříkají svůj životní příběh a podle azylového zákona se tento příběh hodnotí. Na konci by mělo být nějaké rozhodnutí, tedy tomu člověku se buď udělí, nebo neudělí mezinárodní ochrana. Jak dopadly ty žádosti v roce 2017, tak v rámci EU jsme země, která neuděluje téměř nic a téměř nikomu. Ze sta lidí dostane v České republice ochranu 11 osob. Na druhé straně v Irsku je to 89 ze sta. V každé zemi je poněkud jiné složení lidí, kteří přicházejí. Je to určitě jiné složení než ve Velké Británii. Je to ale dobré porovnávat třeba se zeměmi Visegrádu, kdy třeba Slovensko je 67. Případně Polsko i kritizované Maďarsko ty migranty přijímají ve větších číslech,“ překvapil svými podloženými čísly přítomné Baroch.
Panelisté z plzeňské besedy o migraci. (Foto: Václav Fiala)
Dále se pak představila zástupkyně UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) Andrlová: „Pracuji již pět let na pozici právničky v místní české pobočce. Jde o to zajistit dodržování práv uprchlíků v souladu s úmluvou o uprchlících, což je takový hlavní stavební kámen celé jejich ochrany. Zhruba 140 států ratifikovalo tuto smlouvu a působíme ve 128 zemích. Nejsme nezisková, ale mezinárodní mezistátní organizace, součást OSN,“ představila se panelistka.
Psali jsme:
Rozvojový svět na nohou
„V současné době je na celém světě 68 miliónů lidí, kteří jsou v našem mandátu. Neví se také o dost větší skupině, to jsou vnitřně přesídlené osoby. To jsou lidé, kteří jsou ve stejné situaci jako uprchlíci, ale nepřekročili hranice svého vlastního státu. Například Afghánistán nebo Demokratická republika Kongo, to jsou obří státy, kde když se dostanete kvůli místnímu konfliktu do jiného regionu, tak nemusíte rozumět jazyku, takže jste v podobné situaci jako uprchlíci někde za hranicemi,“ vysvětlovala Andrlová. „Těchto lidí z těch 68 miliónů je 40 miliónů, takže těch je více než ‚klasických‘ uprchlíků, a hodně se to zvyšuje. Pak je deset miliónů lidí bez státní příslušnosti, ale tam nemluvíme o vysídlení. Prostě 85 procent tohoto problému je v rozvojových zemích, které nemají vlastní azylovou legislativu a systémy.“
Není důvod ke kritice
Jak raději pomoci sirotkům ze Sýrie?Anketa
Poté byl velmi konkrétní: „Česká republika počátkem devadesátých let v době války v bývalé Jugoslávii představila a vládou schválila takzvané dočasné útočiště, na základě kterého přibližně osm tisíc občanů Bosny a Hercegoviny a Kosova našlo útočiště na našem území. Řada z nich zůstala, většina z nich se vrátila. Poslední kategorie jsou cizinci, kteří tu jsou legálně a mají tu dlouhodobý nebo trvalý pobyt, a těch je přesně půl miliónu, což je přesně pět procent populace, tedy průměr EU.“ Velkou část z nich tvoří občané Slovenska, ale pak jsou to Ukrajina, Vietnam, Rusko, Bělorusko, Moldavsko, USA a mnoho dalších zemí. „Když sečteme legálně usedlé cizince v Polsku, v Maďarsku a na Slovensku, tak je to stále o sto tisíc lidí méně než v ČR. Tím chci říci, že naše země je pro mnohé cizince zemí, kterou si spojují s bezpečným životem, s rozumnou perspektivou kariéry, práce, studia, normálního života. Při četbě některých médií nebo výroků některých politiků by se to tak nemuselo jevit,“ reagoval na Barocha Novák.
Ne uprchlíci, ale migranti
Hajdučková připomněla: „Jsem tu především proto, že díky Amnesty International jsem absolvovala devět dní na ostrově Lesbos, kde jsme byli v menším táboře, v němž jsme měli možnost debatovat jak s místními, kteří měli situaci z první ruky, tak s dobrovolníky z celého světa – o tom, jak posouvat ten diskurs do jiných sfér, než jak je teď předáváno veřejnosti. Hodně se tu skloňovalo slovo ‚uprchlíci‘, ale já bych apelovala, aby to u nich neskončilo a mluvilo se celkově o ‚migrantech‘. Takové to ‚uprchlíci, vítejte‘ exploduje ty, kteří nezapadají do té definice lidí, kteří mají oprávněný důvod obávat se, že budou pronásledováni z důvodu rasové, národní či etnické příslušnosti, nebo ty, kteří prchají z takových důvodů, jako jsou klimatické změny v jejich zemích,“ vysvětlovala mladá aktivistka.
Romský příklad azylové turistiky
„Vzpomínám si na roky 2001, 2002, kdy jsme v České republice zaregistrovali udivujících 19.000 žádostí,“ vrátil se do nedávné minulosti Petr Novák. „Velká většina z nich byli žadatelé ze Slovenska. Byla to tehdy účelová záležitost, romská migrace, azylová turistika. Jistě znáte případy Belgie, Kanady a dalších. Česká republika byla jednou z nich, kde žádali s vědomím, že nemají šanci získat azyl – tehdy ještě doplňková ochrana neexistovala. Nicméně, několik měsíců byli v azylovém řízení, bylo o ně postaráno po stránce materiální, a pak zase odcestovali na Slovensko. Pokud máte před sebou občany takové země v počtu deseti nebo patnácti tisíc, i dvaceti tisíc, tak je jasné, že když nikdo z nich nedostane azyl, tak se to dramaticky projeví v procentu úspěšnosti,“ konstatoval Novák.
A pokračoval: „Naopak, kdyby z těch dvaceti tisíc bylo patnáct tisíc lidí z válečné oblasti, tak samozřejmě to číslo bude dramaticky vyšší. Já bych tedy upozornil a varoval před mechanickým přístupem k procentům. Je to velmi zavádějící a musíme vždy vzít velmi odpovědně zemi původu žadatelů. V současnosti je tou významnou zdrojovou zemí Ukrajina, což by se na první pohled zdálo jako země, kde jsou dobré důvody pro udělení mezinárodní ochrany, ale tam se zase musí rozlišovat, odkud a z jakých důvodů přicházejí ti lidé z Ukrajiny. Jestli z východních válečných oblastí, nebo ze západní Ukrajiny, z Podkarpatské Rusi, ze Lvova.“
Psali jsme:
K nám se někdo jen tak nedostane
Andrlová z UNHCR vysvětlila situaci následovně. „My jsme malá země uprostřed Evropy, schengenského prostoru. Představte si člověka, který nějaký důvod k azylu má. Většinou je pro tyto lidi velice těžké dostat se nejen do Evropy, natož do srdce schengenského prostoru, aniž by byl nějakým způsobem zvláště při současných kontrolách ‚nechycen‘. Dublinské kriterium je, že první je ta země EU, kam ten člověk vstoupí, tak je to velice těžké pro lidi, když nemají šanci dostat víza. Pokud nejste privilegovaní. Nebo třeba Afghánci, kteří nepracují pro stát, nemají v Kábulu šanci zažádat o česká schengenská víza. Když se tedy nemohou sem dostat legálně, snaží se o nelegální vstup. Je velice těžké se nepozorovaně dostat až sem, aby Česká republika žádost prověřila,“ konstatovala Andrlová.
„Většinou, když ten člověk je zde zachycen, tak jeho žádost je zastavena a on je vrácen do té země, která je příslušná. Proto to číslo počtu žádostí, když jsme vstoupili do schengenského prostoru, bylo poníženo. Další věc, je velice těžké se sem dostat. A pak, proč by to měla být Česká republika. Když se podíváte, jaké jsou hlavní země původu lidí, žádajících o azyl, tak logicky jsou to země, které jsou nám jazykově a kulturně blízké. A ti, kteří zde mají komunity nebo tady někoho znají, tak vědí, že je to tu bezpečné. Proto vidíme, že hodně žadatelů o azyl najednou pochází z Gruzie nebo z Arménie. Gruzie má bezvízový styk do EU, takže pro ně je to jednodušší se sem dostat. A zkoušejí to i ti, kteří azylové důvody nemají. Smiřme se s tím, že jakýkoliv systém, i ten azylový, je některými lidmi zneužíván,“ uvedla zástupkyně jedné z organizací OSN.
Psali jsme:
Zvrátit negativní rozhodnutí jedině soudem
„Já ty lidi provádím procesem, kdy přijdou do ČR, podají si žádost o mezinárodní ochranu, a pak, když je posouzení negativní, tak je provázím také soudní procedurou, jestli to rozhodnutí mohou, nebo nemohou zvrátit,“ uvedl mladý právník zapsaného spolku s názvem Organizace pro pomoc uprchlíkům. „Padlo tady slovo o státu Ukrajina. Je třeba zkoumat zemi původu, životní příběh, který vedl toho člověka sem přijít. Souhlasím, ale zároveň říkám, že nemám na stole případ člověka, který by utekl z východní Ukrajiny a uspěl tady pozitivně. Za mne slovo přísné je strašně málo,“ byl kritický nejen na adresu resortu vnitra.
Hajdučková ho doplnila slovy: „Setkala jsem se na Lesbu s migrantem, který by zapadal spíše do škatulky ekonomický migrant. Jmenuje se Hamid a pochází z Ghany. Nechce být ve své zemi proto, že pochází z takových podmínek, které mu nedovolují mít plnohodnotný život. Na Lesbu, protože tam všechno jde momentálně hodně pomalu, všechny fáze trvají hrozně dlouho, některé jsou velmi nespravedlivé. Takže tam byl rok a půl. Poté mu bylo dopřáno, že může jít studovat do Atén, což bylo přesně to, co chtěl, jít na univerzitu, která mu bude nějakým startem do života, který bude alespoň nějakým způsobem plnohodnotný,“ uvedla jeden příklad mladá aktivistka. A hned ventilovala i druhý: „K tomu nespravedlivému posuzování – dva íránští sourozenci, kteří prchali z Íránu, protože byli politickými aktivisty, v rámci tohoto procesu jednomu z bratrů bylo povoleno pohybovat se volně po ostrově Lesbos a bylo s ním zahájeno azylové řízení, ale ten druhý byl určen k deportaci. Takže ten první, který byl úspěšný, vedl osmnáctidenní hladovku a až poté, co se to medializovalo, tak i tomu druhému bratrovi bylo dovoleno to samé, co tomu prvnímu. Takže tam neprobíhají veškeré procesy tak, jak by měly,“ zkritizovala bývalá studentka.
Příliš velká Ukrajina...
V diskusi vystoupil Viktor Rumpík, terénní pracovník z Diakonie Západ: „Objevují se i žádosti ze Zakarpatí. Když někdo vystupoval proti lokálním vládám, jsou tam perzekuce ze strany současných politiků a je mu vyhrožováno. Takové případy se objevují. Když se k nám tito lidé dostávají, mají tento problém, protože nejsou z východu Ukrajiny, ale třeba ze středu země, kde mají problém, že čelí perzekucím ze strany stávajícího systému, třeba kvůli tomu, že se v roce 2014, 2015 zúčastnili protistátních demonstrací. Jak je k takovým přistupováno?“
Novák za resort vnitra reagoval slovy: „Podstatné je, aby byl ten člověk individuálně pronásledován orgány státní moci. Když přinese dostatečně přesvědčivé důkazy o tom, že je pronásledován, jsem přesvědčen, že je to dobrý důvod, aby získal některou z forem mezinárodní ochrany. V loňském roce Ukrajinci dostali ve 33 případech doplňkovou ochranu, letos je to zatím jedenáct případů. Nedokážu ale rozklíčovat, jestli ti lidé byli z Donbasu, nebo ze Lvova, v důsledku ozbrojeného konfliktu, nebo kvůli protestu proti politické reprezentaci Ukrajiny.“
Baroch na to reagoval slovy, že u soudu zastupuje také ty, kteří byli aktivní při politických událostech: „Ale oni ochranu nedostanou s odkazem, že jejich politická činnost není tak průkazná. U lidí, kteří ‚jen‘ chodili na demonstrace. Ještě lepší příklady mám u spousty klientů z Etiopie. Mám výhrady k výkladu systému, jak se používá,“ kritizoval právník nevládního spolku.
Fotogalerie: - Chemnitz týden poté
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
