Macron si před lety získal mezinárodní pozornost heslem „make our planet great again“, které pronesl krátce poté, co Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa oznámily první odchod od Pařížské dohody. Tehdy vystupoval jako hlas Evropy, který chtěl chránit planetu i proti odporu velmocí. Dnes však jeho kroky působí opačně – místo prosazování rychlých řešení volá po zpomalení a „pečlivém promyšlení“ nových závazků.
Podle diplomatů oslovených bruselským listem Politico byl Macron během červnového jednání lídrů EU „nejhlasitější v místnosti“, když požadoval, aby Evropská komise odložila předložení cíle pro rok 2040. Navzdory tlaku Francie komise zveřejnila návrh, podle něhož by měly unijní emise do roku 2040 klesnout o 90 procent oproti roku 1990. To ale francouzského prezidenta neodradilo – naopak na začátku září zintenzivnil svou kampaň za odložení rozhodnutí, což vedlo až ke zrušení plánovaného hlasování.
Podle úředníků EU „Macronův postup vyvolal chaos“ a přiměl další členské státy, aby se připojily k výzvám k odkladu. Nakonec se k Francii a Německu přidalo devět dalších zemí a společně požádaly o odložení cíle. Tento posun znamenal, že EU nesplní termín OSN, podle něhož měla do konce září předložit aktualizované klimatické plány včetně cíle pro rok 2035.
Macronovo politické dilema
Změna francouzského postoje souvisí zejména s domácí politickou scénou. Macron byl zvolen v roce 2017, tedy krátce po přijetí Pařížské dohody a před vlnou mládežnických klimatických protestů. Jeho první období doprovázela zelená rétorika, často však bez výrazných konkrétních výsledků.
Po pandemii však začal klást větší důraz na průmyslovou politiku a ekonomické zájmy. V roce 2023 vyzval k „regulační pauze“ v zelené legislativě, o rok později dokonce k „masivní přestávce“ zahrnující i zrušení již schválených zákonů. Na jeho seznamu se ocitly například pravidla EU pro dodavatelské řetězce, která Francie ještě v roce 2022 podporovala.
Podle analytika Phuca-Vinha Nguyena z Institutu Jacquesa Delorse sehrál roli také vzestup národovecké pravice v loňských evropských volbách. Macron po jejich výsledcích rozpustil parlament a vyhlásil předčasné volby. Část politických elit začala interpretovat volební výsledek jako odmítnutí klimatických opatření a prezident se tomu přizpůsobil.
Noví spojenci – Varšava, Řím a Budapešť
Macronova zdrženlivost vytvořila nečekaná spojenectví. Polský premiér Donald Tusk oznámil, že je připraven blokovat příliš ambiciózní návrhy a v případě nutnosti použít veto. Italská premiérka Giorgia Meloniová kritizovala návrh komise jako „opak toho, co Evropa potřebuje“. Také Maďarsko i Slovensko se vyslovily proti příliš tvrdým opatřením.
Premiérka Meloniová a představitelé visegrádských zemí dlouhodobě prosazují slabší regulace a Macronovo zapojení do jejich tábora jim poskytlo novou legitimitu. „Naše postoje mají jasné společné prvky, i když každý hájí svá národní specifika,“ uvedl polský náměstek ministra pro klima Chris Bolesta.
Co Macron skutečně sleduje
Macron údajně nadále podporuje cíl snížení emisí o 90 % do roku 2040. Spor se prý vede pouze o to, jakým způsobem tohoto cíle dosáhnout. Mezi francouzské požadavky patří technologická neutralita (rovné postavení jaderné a obnovitelné energie), revize zelené sazby, ochrana výrobců oceli a preferenční zacházení pro evropské výrobky.
Řada těchto podmínek je přitom již obsažena v návrhu komise. Přesto Macron trvá na odkladu, což podle některých analytiků může být taktický krok k posílení francouzské pozice v otázce evropského financování. „Peníze EU jsou pro Paříž klíčové, zejména v době, kdy se francouzská vláda potýká s rozpočtovými omezeními,“ vysvětluje Nguyen.
Macronův přístup je vnímán jako „sázka s vysokým rizikem, ale i potenciálně vysokou odměnou“. Vnitropoliticky mu může přinést body u průmyslových odvětví a části voličů, na mezinárodní scéně však hrozí oslabení pozice EU jako lídra v boji s klimatickými změnami.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Makarovič