Lukáš Visingr se pokusil odpovědět několik základních otázek ohledně řešení současné evropské krize, kterou představuje „masivní ilegální imigrace, kvůli které se Evropa dělí podle linie ‚Západ–Východ‘.“
Evropu nyní čeká několik zdánlivě „nepřekonatelných úkolů“. Podle Visingra, abychom dosáhli řešení krize, je třeba „vzdát se některých způsobů myšlení a jednání“. Je na čase se zbavit politické korektnosti, která jen omezuje použitelný slovník. „O potížích se musí mluvit, a to přesto, že by to snad mohlo ‚urazit‘ některé tzv. diskriminované menšiny“, míní Visingr. Zároveň by zrušil podporu i „neziskovým“ organizacím, které podle něj z korektnosti jen těží a získávají „přístup k velké politické a mediální moci“.
Má se Vláda České republiky vzepřít, žádné uprchlíky přidělené kvótami nepřijmout a riskovat tak pokuty z EU a nevraživost západních zemí?Anketa
Visingr dostojí svému a pojmenuje problém. „Je nutno jednoznačně říci, že nekontrolovaná masivní ilegální imigrace z oblastí, jež jsou nám kulturně značně vzdálené, znamená potenciální hrozbu. Už nadále nelze strkat hlavu do písku, opakovat multikulturní propagandistické fráze a doufat, že se to ‚nějak‘ vyřeší,“ vysvětluje Visingr a dodává, že nikomu pomáhat nemusíme.
Za důležitou považuje reformu sociální a přistěhovalecké politiky, kterou označuje za „magnet“ na migranty. Evropská azylová politika je totiž zastaralá a nebyla zamýšlena na současné množství uprchlíků. To, že se obnovily hraniční kontroly a Maďarsko postavilo plot, označuje Visingr za „zoufalé kroky“ zemí, které nedokážou dodržet závazky z dob minulých.
Visingr přichází s velmi jednoduchým řešením právních důsledků v jednání s migrační krizí. Pokud nějaké opatření odporuje například Ženevským konvencím, jiným mezinárodním smlouvám apod., mělo by se udělat následující: „Tyto zákony je logicky třeba změnit, nařízení zrušit, smlouvy vypovědět, popř. alespoň pozastavit platnost.“
A jako příklad udává Austrálii, která přijala „řadu tvrdých opatření“. Pokud se dostanete do Austrálie nelegální cestou, nemáte právo získat azyl. V oceánu neustále hlídkuje armáda a otáčí a odtahuje lodě s migranty zpět. Pravdou je, že od zavedení těchto opatření výrazně klesl počet lodí, na kterých plují migranti do Austrálie.
Skutečnost je však taková, že podle BBC vlastně nepřijímá Austrálie nikoho. Pokud se totiž jedná o lidi s řádně uznaným statutem uprchlíka, ti jsou po zpracování žádosti o azyl přesídleni na Papuu Novou Guineu. Podle dalších zpráv uzavřela Austrálie dohodu mimo jiné i s Kambodžou, což je jedna z nejchudších zemí světa, o přesídlení uprchlíků. Australská detenční zařízení, která se nachází na malých ostrovech poblíž kontinentu samotného, jsou pak často terčem kritiky humanitárních organizací i OSN. Problém spočívá i v tom, že Austrálie většinu lodí vrátí do Indonésie, odkud vyjely. Jenže Indonésie je pro naprostou většinu uprchlíků pouze tranzitní zemí.
„Paušální odmítání všech imigrantů, jakkoli zní lákavě, by do značné míry znamenalo opuštění právě těch hodnot, na nichž Evropa stojí,“ říká Visingr a vysvětluje, že rozdíl mezi Evropou a Austrálií je v tom, že do Austrálie míří „téměř výhradně“ ekonomičtí migranti, zatímco do Evropy přichází i uprchlíci před válkou.
A tím se dostává k tomu hlavnímu. Evropská „ozbrojená intervence“ v Sýrii. Ta však může mít nedozírné následky, a tak se Visingr obrací do Libye, kde v současnosti působí „sekulární ozbrojená moc, jež velmi stojí o podporu Západu“. Tou je Libyjská národní armáda, pod velením generála Haftára. Haftár byl blízkým přítelem a velitelem Kaddáfího vojsk, než jej Kaddáfí zradil. Podle zprávy BBC je možná napojen na americkou tajnou službu CIA. A podle Visingra by se nebránil „spolupráci s evropskými vojsky, která by pomohla porazit islamisty a pak by se účastnila vybudování bezpečné enklávy pro migranty“.
Visingrovým řešením je tedy uklidnit situaci v Sýrii za pomoci vojsk generála Haftárího za účelem zřízení uprchlického tábora. „Tam by pak bylo možné zřídit (pochopitelně pod dohledem evropských ozbrojených sil) něco jako obrovský tábor, kde by se dali dočasně umísťovat imigranti ze všech ‚problémových‘ zemí (včetně Sýrie). Tam by mohl probíhat proces oddělení ekonomických migrantů od ‚skutečných‘ uprchlíků a současně by se neodehrávaly různé kulturní konflikty se západní společností.“
Válečných uprchlíků by však přijal jen část. „Jedině za podmínky, že se přizpůsobí evropským normám a hodnotám,“ říká Visingr s tím, že trest za porušení by byl návrat do Libye, kde by podle něj měli zůstat ekonomičtí migranti, „kteří by se pak podle svých schopností podíleli na obnově země“. Následně Visingr dodává: „A samozřejmě by jim nikdo nebránil v tom, aby případně usilovali o přestěhování do Evropy“, musí tak však učinit po našem, legálně.
„V pozdějších fázích by bylo možné uvažovat třeba o využití některých syrských uprchlíků pro porážku Islámského státu,“ uvažuje Visingr, podle kterého bez porážky Islámského státu nedojde ke konci migrační krize. Jedno je však jasné, jednat musíme ihned.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
