Byli jsme na debatě o sociálním bydlení. Úředníci z ministerstev ANO a ČSSD se před lidmi hádali, kdo chudým pomáhá více

Akci moderovala redaktorka Českého rozhlasu Naďa Bělovská, která v úvodu několik desítek přítomných informovala, že nájmy rostou a stále více lidí se dostává do situace, že nemohou na koupi bytu dosáhnout. Růst cen bytů podle ní zastavila finanční krize. Když se situace vrátila do hospodářského růstu, ceny nájemného se vrátily. Zvláště v turistických oblastech šly ceny hodně nahoru. Pro seniory, matky s dětmi, mladé rodiny s dětmi je situace stále problematičtější.

Když se města „šprajcla“

Jak se příprava zákona vyvíjela? „Na začátku března po dlouhých sporech prošel vládou. Normu vládě předložila ministryně práce a sociálních věcí Marksová. Dnešní znění zákona bylo na začátku hodně jiné než teď. Původní návrh resortu ještě vloni v září počítal s tím, že sociální byty pro potřebné by měly ze zákona zajišťovat povinně obce, které by na to od státu dostávaly peníze. Ovšem vůči tomu se zvedla velká vlna nevole, a to především ve Svazu měst a obcí i Sdružení místních samospráv. A protože ministryně Marksová se obávala, že by zákon neprošel sněmovnou, došlo k jeho změně a přišlo se s novou formulací, podle které se obce mohou zapojit do systému, ale pouze dobrovolně do zajišťování sociálního bydlení. Kde by dobrovolnost nefungovala, měl se o bydlení sociálně slabých postarat nový státní úřad. To se nelíbilo zejména hnutí ANO, takže se návrh zákona nakonec ještě jednou přepracoval a to současné znění počítá i nadále s dobrovolností zapojení obcí, ovšem místo toho nového úřadu by se o přidělování sociálního bydlení měl postarat Státní fond rozvoje bydlení, který působí v gesci MMR,“ uvedla v obsáhlém úvodu Bělovská. „Nyní tedy návrh zákona putuje do sněmovny a je otázka, jestli tím legislativním procesem do konce funkčního období vlády, které se do podzimu postupně krátí, stihne.“
„Jak jste spokojeni po těch změnách se zákonem a dokáže pomoci cíleným lidem?“ zeptala se hostů redaktorka Českého rozhlasu. David Pospíšil z odboru sociálních věcí, sociální práce a sociálního bydlení ministerstva práce a sociálních věcí na to odpověděl: „Když jsme museli ustupovat kompromisům, tak pro nás bylo nejdůležitější, že hlavní smysl zákona byl zachován. Byla zachována cílová skupina, forma podpory. V tomto momentě je to pro nás akceptovatelné. Je otázka, co se bude se zákonem dít dál, protože i na jednání vlády tam padaly různé sporné body, ať již kolik by to mělo stát, jak je velká cílová skupina.“

Spory o počtech

„Skupina má být široká, aby cílila i na další lidi jako seniory, matky samoživitelky. Jak velká ta skupina vlastně je? Čísel se objevuje hodně. Říká se o 180 000 lidí v bytové nouzi, paní ministryně mluvila o 300 000 lidí, jaké je to tedy číslo?“ pokračovala v dotazu Bělovská. Pospíšil navázal: „Je pravda, že se to různí. Počítali jsme s domácnostmi, kdy na jednu domácnost vycházejí asi 2,5 osoby. Zhruba víme o nějakých 118 000 až 180 000 lidí. Nepředpokládáme, že všechny osoby do tohoto systému vstoupí. Návrh zákona je velmi kompromisní. Vycházeli jsme ze systémů, které jsou v západní Evropě. Nejbližší je tomu Rakousko, které je nám velmi podobné, tam je sociální bydlení rozšířeno velmi masivně. Nám by se líbilo, kdybychom se časem dostali k tomuto podporovatelnému bydlení.“

Ministerstva si (ne)notují

„Ministryně Šlechtová dala vícekrát jasně najevo, že počet lidí, kteří by měli dosáhnout na sociální bydlení, by se měl snížit, vyjádřila se v tom smyslu, že stát není dojná kráva, že to také nemusíme financovat,“ pokračovala v kladení otázek pro panelisty redaktorka Bělovská. Jiří Klíma, ředitel odboru politiky bydlení ministerstva pro místní rozvoj na to reagoval slovy, že je rozpor, týkající se vymezení cílové skupiny, a to, zda sociální bydlení se sociální prací, či bez. „MMR vidí tu skupinu trochu jinde. Zacílení na skupinu znevýhodněných nebo vyloučených osob. Jejich situace je také dána jejich neschopností plnit povinnosti spojené s užíváním bytu. Domníváme se, že je k tomu vždy nezbytná sociální práce. Cílová skupina se nachází v ubytovnách, azylových domech a noclehárnách. Náš odhad vychází zhruba z 50 000 domácností, protože myslíme, že řešit situaci svobodných matek nebo seniorů umíme našimi národními programy. Mohou si totiž zachovat díky příspěvkům své bydlení.“

Na to opáčil Jakub Čihák, ředitel neziskové organizace R-mosty, která poskytuje pomoc lidem ohroženým sociálním vyloučením, provozuje azylový dům pro matky s dětmi, sociální poradnu a klub pro děti a mládež: „Česká republika je státem, který má jeden z nejnižších podílů nájemního bydlení vůbec. Od revoluce se téměř nepodporuje. Od devadesátých let byla velká podpora soukromého bydlení. Mnohé obce s nájemními byty nakládaly tak, že je privatizovaly. Je mnoho obcí, které nemají žádné nájemní byty, tedy státní byty tam vůbec nejsou. A vždy bude skupina obyvatel, kteří na to klasické nájemné z různého důvodu nedosáhnou. Ta samoživitelka může být třeba Romka, senior třeba také Rom, postižený a v tu chvíli je účastník několika cílových skupin zároveň.“

Na cestě k sociální krizi?

„A co kdyby zákon neprošel a v České republice by se sociální bydlení nezajišťovalo?“ zněl dotaz z úst redaktorky na přítomné hosty. Čihák reagoval: „Významně by narostlo množství vyloučených lokalit. I nyní se jejich počet významně zvedl, i když se zmenšil jejich rozsah. Pokud by se zákon neschválil, mohlo by dojít k významnější sociální krizi. V Poslanecké sněmovně se objevují návrhy, aby si samy obce rozhodovaly, na kterou ubytovnu se bude doplácet.“
Další dotaz zněl, jak by přidělování mělo vypadat a o kolik by mělo být nižší a jak by se mělo financovat. Pospíšil z resortu ministryně Marksové odpověděl: „O kolik není nějaké konkrétní číslo. Je tam uvedeno, že bude stanoveno sociální nájemné. Od hodnoty tržního nájemného se to sociální bude snižovat. Pokud bude snížený, i dávka, na kterou bude mít dotyčný nárok, bude nižší. Díky sníženému nájmu stát výrazně ušetří z mandatorních výdajů. Sociální byt není žádné nestandardní bydlení. Když domácnost žije na ubytovně a snaží se pracovat, tak nemůže běžně fungovat. Nevyspí se, děti se tam nemohou učit. Když má člověk dělat ve vícesměnném provozu, tak na běžné ubytovně, kde je více lidí, se nevyspí a nedokáže běžně fungovat. Jako stát po nich nemůžeme chtít, aby běžně fungovali, pokud nemohou běžně standardně bydlet. Ta pozitiva se neobjeví hned, ale dlouhodobě.“
„Tam, kde byty nejsou, musely by se i vystavět, ale to budou enormně vysoké náklady…,“ zněl další dotaz moderátorky. David Pospíšil podotkl, že čím větší bude cílová skupina, tím větší budou úspory. „Čím více snížíme cílovou skupinu, bude to pro stát dražší. Pokud se zaměříme jen na osoby, které žijí v azylových domech nebo na ulici, tak ty úspory budou minimální. Čím více se ta skupina rozšíří, tím to bude lepší.“

Lépe bydlet rovná se více brát?

„Vy počítáte tedy s tím, že když těm lidem pomůžete lépe bydlet, budou generovat větší příjmy?“ reagovala na odpověď další otázkou moderátorka diskuse. „Určitě,“ Pospíšil „od Marksové“ na to. „Tak to funguje i v ostatních zemích, kde je ten systém již zavedený. Od roku 2020 by se dávky na bydlení měly sloučit v jednu a měla by se přestat vyplácet dávka do ubytoven nebo nestandardního bydlení. Od roku 2018 se bude vytvářet síť azylových domů, která vytvoří záchytnou síť pro osoby, které budou čekat na sociální byt nebo z těch ubytoven vypadnou. Institut ubytoven sám o sobě neskončí. V jiných zemích funguje jako komerční alternativa dalšího bydlení. První úspory by měly být od roku 2020, větší od roku 2023 a úplně nejvyšší úspory od roku 2025 a je to v řádech miliard. Pokud cílová skupina zůstane stejná, můžeme počítat až se šestimiliardovou úsporou na veřejných rozpočtech s tím, že systém bude stát zhruba 4,5 miliardy. Projeví se to na ministerstvech i v obcích.“

S tím ovšem Jiří Klíma z MMR nesouhlasil: „Tyto výpočty jsou označeny jako nepodložená fikce. Osobně mám s tím tak trochu problém… Budou se ozývat lidé, kteří se budou cítit v bytové nouzi. Budou se dostavovat na úřady práce, kde dostanou certifikát, a s tím půjdou na obec. A pokud obec nebude mít sociální bydlení, budou muset jít na Státní fond rozvoje bydlení, respektive na jeho pobočky, které budou muset být nově zřízeny. Předpokládám, že by mohly kopírovat centra regionů soudržnosti, takže by jich mohlo být sedm i s centrálou. Obce by využívaly svůj původní bytový fond. Ten je ale ve většině případů plně obsazen, a tak přichází možnost druhá, soutěží pronajímat bytový fond od soukromých vlastníků, od privátního sektoru. To znamená vyhlašovat veřejnou soutěž. Pokud sociální nájemné bude 25 korun a pokud vysoutěžená částka, která bude odpovídat místně obvyklému nájmu, bude třeba 65 korun, někdo bude muset rozdíl obci doplatit. To bude muset stát prostřednictvím Státního fondu rozvoje bydlení. Tady není problém,“ vysvětloval alopaticky Klíma a pokračoval: „Ale pokud i tato možnost nebude, bude nutné, aby si obce bytový fond pořizovaly. Buď koupí, nebo výstavbou. K tomu musejí mít v případě výstavby pozemky a finance. V případě koupí se budou obracet na realitní agentury. V případě obcí se nás dotkne pravidlo veřejné podpory. A kdo bude financovat provoz až do doby bydlení. Když přijde fond, ten v tuto chvíli žádné byty nemá, a tak je bude muset kupovat na realitním trhu nebo je kupovat od privátního sektoru nebo je budovat. A obce mají územní, regulační plány a svoje záměry. Budou vstřícné? Byty budou státu, a pokud staví stát, neporušuje pravidla veřejné podpory. Bude fungovat snížené sociální nájemné, ale s doplatkem od státu. Takže je otázka, zda se to podaří od roku 2020 nebo 2025. Když jeden byt stojí 1,6 až 1,7 milionu bez ceny pozemku.“

Sokové z resortů aneb ANO versus ČSSD

„To, že budu mít byt, nemusím přece generovat vyšší peníze,“ negoval odpověď svého „soupeře“ Pospíšil z druhého ministerstva. „Nemohu předpokládat, že senior bude prací generovat nějaké příjmy. Do roku 2003 jsme postavili 23 000 nájemních bytů, které jsou dnes v majetku obcí nebo privátních subjektů, které slouží seniorům, matkám samoživitelkám, pečovatelské domy, byty na půl cesty. Musíme také přesvědčit architekty, aby stavěli podle bezbariérové vyhlášky. My jsme z 50 projektů museli 30 vyřadit, protože prostě ty byty mají sedmdesátky dveře pro vozíčkáře,“ uvedl konkrétní příklad Jiří Klíma.

Čihák z neziskovky R-mosty se vmísil do hovoru vysokých státních úředníků slovy: „Platforma pro sociální bydlení, kterou zastupuji a ministerstvo se shodlo na jedné podstatné věci – zákon, jak nyní vypadá, je poloviční. Chybí mu, že odpovědnost za bydlení by si měly vzít na bedra obce. Už z dob i předantických obec zajišťovala chod nejen pro své členy. V návrhu zákona byla ponechána možnost dobrovolnosti. Výhody, které to obcím skýtá, nevidím nějak závratné. Je třeba ale schválit alespoň něco, protože je možné, že by příští vláda toto neschválila vůbec. Není dobře, že to padá na bedra státu. Až tak málo prázdných bytů nemáme. Z údajů z roku 2013 vyplývá, že v ČR bylo půl milionu prázdných bytů. V některých místních částech se jejich počet pohybuje mezi stovkami až několika jednotkami tisíc. Není tedy pravda, že by jich byl nedostatek. Bytové komise na městských částech nebo obcích vybírají, komu ten byt dají. Pokud tam je sociální projekt nastaven tak, že ty ošklivé, nepřizpůsobivé, obtěžující jedince ve svém rajónu nechce, tak je prostě tímto způsobem může odpálkovat pryč. Ta pravidla komisí jsou totiž naprosto autonomní. Není tajemstvím, že pokud budete mít jméno, které bude romské nebo bude znít příliš rusky nebo nedej bože arabsky, tak velmi pravděpodobně ten obecní byt v některých obcích nedostanete, i kdybyste se na hlavu postavili.“ Hlavní benefit vidí Čihák v tom, že na ubytovnách nezačnou vyrůstat další generace stejně vyloučených, kteří pobyt v sociálně vyloučené lokalitě nebo na ubytovně budou brát za normu. „Dítě, které vyroste na ubytovně, nebude mít ambice se zapojit do společnosti, protože to, co vidí celý život kolem sebe, bere jako normativ. Nemělo by to být pracovité nebo levicové, rozdávací, ale těžit z toho by měli všichni.“ V závěru své řeči si posteskl, že „… jsou velké regionální rozdíly. Jsou obce, kde předcházející vedení ‚rozdalo‘ v privatizaci veškerý movitý majetek…“

Vybydlené byty prakticky neexistují

A jak by měl vypadat byt s povinnou sociální prací? „Pokud to bude byt se sociální prací, bude tam docházet sociální pracovník s různou intenzitou podle problémů, jaké řeší daná domácnost,“ vysvětloval David Pospíšil z ministerstva práce a sociálních věcí. „S každou bude sestaven individuální plán podpory. Budou tam i konkrétní úkoly a body, aby ta domácnost si třeba našla novou práci, řešila dluhovou problematiku. Jde o to, aby rodina začala fungovat bez podpory a posunula se do režimu bytu bez sociální práce a v ideálním případě do režimu běžného tržního nájemného. Když ta domácnost nebude spolupracovat, což se může stát, tak z toho systému může vypadnout. Jsou tam ale záchytné mechanismy, domácnost se může odvolat a je možné to i soudně přezkoumat, aby tu nebyly obavy z nějaké zvůle sociálních pracovníků, a je to tak trochu ochrana obou dvou stran, kdy ze systému jen tak někdo vypadnout nemůže, ale pokud se tak stane, tak nemůže do systému zase vstoupit hned. Je tam šest měsíců, kdy žádost podat nemůže. A to je systém, kdy by jeden den vypadli ze systému a druhý se tam zase nahlásili. Že by třeba někdo vybydlil byt. Kdyby se přece jen něco stalo, tak se obci nahradí částka za opravy,“ dodal Pospíšil.
Čihák, zastupující neziskové organizace pomáhající potřebným, na to reagoval poznámkou, že systém je nejen v evropských zemích, ale i v USA. „Když se někdo dostane na okraj, už se na něj začnou nalepovat další patologické jevy,“ varoval se zkušenostmi ze své bohaté praxe.

Kde je vzít? Byty…

Ředitel odboru MMR Klíma se ještě ohradil k počtu volných bytů: „Podle výsledku sčítání lidí domů a bytů bylo obecných volných bytů kolem 17 000, reálně 12 000. Z těch 600 000 údajně volných bytů je třeba 170 000 chalup, které nebyly nikdy vyjmuty z bytového fondu. Velké množství bytů je v malých obcích nebo jsou v sociálně vyloučených lokalitách. Využití volných bytů tedy vidím jako problém.“
První se do diskuse přihlásil starší pán: „Podle zdrojů z Úřadu vlády jsou čtyři miliony pracujících, kteří jsou na hranici chudoby, je tu 2,5 milionu důchodců, někteří z nich berou minimálně 3 500 korun. To nejsou flákači, ale proto, že v roce 1988 měli dva až tři tisíce korun. Průměrný plat tady máme 30 000, ale to i s ministerskými platy, ale lidi berou i 15 000. 2 + 1 vyjde na 12 000. A všechno doplácí stát. Kam jsme tu republiku dostali? Z Evropy, Ameriky nás kritizují za segregaci. Výbor pro lidská práva OSN nás kritizuje věčně každý rok, ministerstvo zahraničí USA nás kritizuje také každý rok, Rada Evropy též. Za ty samé věci. Dohodněte se na vládě!“ ukončil svou připomínku občan. Následoval další dotaz z pléna: „Je ten zákon nárokový? Bude mít tedy každý nárok na sociální bydlení?“ Pospíšil odvětil, že bude nárokový „… a je to obdobný systém jako u dávek. Ale na dobu určitou. Je tam povinnost v průběhu dvou let nahlašovat, že se změnily podmínky, že se zvýšil příjem nebo že někdo něco zdědil.“ Poté si posteskl, že nový, avšak neschválený úřad měl přímo povinnost vyhledávat vhodné byty v okolí trvalého bydliště dotyčného, a když je tam nenalezne, tak v místě, které je nejbližší. „Majetek obcí tak mohou radnice privatizovat dál… Snaha je bytový fond nerozprodávat, nechat si jej pro své občany a sociální potřebu.“

Kocourkov!

Starší muž rozezleně doplnil: „To je přece téměř Kocourkov, když na jedné straně obec privatizuje obecní majetek a na druhé straně ji nutíme, aby měla k dispozici sociální byty pro sociálně potřebné!“
Moderátorka vysvětlila, že to měl řešit původní návrh zákona, kdy obce měly povinně zajišťovat sociální byty. „Narazili jsme na ústavnost,“ řekl Pospíšil z resortu ministryně Marksové. „Nemůžeme obci nařídit, o koho se má starat. Když jinak vypadají, mají jiné jméno, tak o ty by se nikdo nepostaral, a to je velký problém. A museli bychom to nechat v obci, aby to veřejně projednávala v rámci zastupitelstva. Dovedete si to představit? Tam by se projednávaly konkrétní rodiny, osoby… A nám se nelíbí, protože jsou moc tmaví, tak ať se o ně postará někdo jiný. V našich právních podmínkách neuskutečnitelná, ale lidsky i rozumově mi to přijde také jako Kocourkov.“

Pastoušky vzorem

„Už dříve pro tyto lidi se stavěly pastoušky, vědělo se, že když nebude, tak ti, řekněme, duševně nemocní, kombinovaně postižení budou v lese, budou strašit selky, až půjdou z pole… To bylo v době, kdy se vlastně sociální bydlení stavělo i za císaře pána,“ pobavil přítomné zajímavým příměrem Jakub Čihák. „Privatizace bytů se od revoluce trochu přehnala, nemáme nástroj, abychom mohli trochu složení profesí a sociálních vrstev rozumně řídit.“
„Je silný tlak veřejnosti – já chci vlastnit ten byt, který si léta platím, a tomu starostové jen těžko odolávají,“ posteskl si v závěru diskusního podvečera, který připravilo sdružení Mozaiky – Platform dialog, ředitel odboru ministryně Šlachtové Jiří Klíma.