Zora Hesová v Lidových novinách ze dne 3. srpna mj. píše, že „američtí evangelikálové a konzervativní katoličtí aktivisté v Evropě... přijali aktivistický slovník operující s právními místo náboženskými pojmy. Místo kriminalizace homosexuality žádají právo na její morální odsouzení a ekonomický bojkot, místo odmítání homosexuálních rodin hovoří o právech dětí na heterosexuální rodinu, místo kriminalizace potratů mobilizují pro právo na život nenarozených a místo rovnosti žen a mužů prosazují komplementaritu jejich rolí.“ Můžete komentovat takový právní přístup?
Většina témat, která dnes rezonují na veřejnosti, tedy včetně práv homosexuálů, jsou témata více politická nežli právní, byť se práva dovolávají. Je pochopitelně otázkou, na co všechno člověk má mít právo. Kdysi dávno, někdy v polovině minulého století, kdy se kodifikoval základní koncept lidských práv, bylo vše jednoduché a přehledné. Lidé jsou si rovni, mají právo na svobodu (slova a pohybu) a život je nadevše.
Základní, přehledný, pochopitelný, srozumitelný a hlavně obhajitelný koncept lidských práv se ovšem za posledních sto let rozrostl do neuvěřitelné šíře, podobně jako celé právo. Dnes jdou jednotlivá tzv. lidská práva proti sobě a už dávno nejde o to, na co kdo má právo (protože ho má vlastně každý na všechno), ale které právo je víc, které je silnější a které v kolizi oněch dvou práv zvítězí. To je také obvyklé dilema, které zaměstnává i náš Ústavní soud.
Politizace veřejných témat současně umožňuje, aby si každý našel oporu pro své tvrzení a pro svůj názor a svým právem „umlátil“ názorového oponenta.
Vyjádřete se prosím k rodičovství homosexuálů a k surrogátnímu mateřství. Má dítě za všech okolností právo znát své biologické rodiče?
Dítě má podle Úmluvy o právech dítěte (a podle vnitrostátních, tedy například i českých zákonů) mnoho práv, mj. právo znát své rodiče (kvůli rodinné vazbě, zdravotním komplikacím, identitě apod.). Snahy homosexuálních párů o děti, zejména děti počaté surrogátním (náhradním) mateřstvím, popřípadě postupování dětí za pomocí souhlasného prohlášení otcovství, k nimž dochází v sociálně vyloučených lokalitách a u nízkopříjmových vrstev obyvatel, jsou toho důkazem. Na jedné straně se tedy bijeme za práva dětí, na druhé straně souhlasně přikyvujeme v debatách o adopci dětí homosexuálními páry a vlastně i tvorbě dětí na objednávku u náhradních matek. A na dveře klepe umělá inteligence.
Goethe řekl, že šedivé jsou všechny teorie a zeleň života je zlatý strom. Platí to i pro příslušné právní normy?
Lidé (a zejména prohnaní Češi) si budou vždycky hledat cestičky, jak si pomoci. Proto nevěřím rychlým právním řešením, těm sociálně inženýrským novelám zákonů jako na běžícím pásu. Společnost se dnes vyvíjí tak turbulentně, že právo může jen klopotně kulhat za společenským vývojem.
Kdysi jsem přijetí zákona o náhradním mateřství podporovala. Jenomže přijetím zákona jen nakreslíme čáru, kterou se budou snažit obcházet jedinci, jimž nebude vyhovovat. Upřímně řečeno: z náhradní matky se u nás narodí maximálně 200 dětí ročně. Nejde tedy o masovou záležitost, podobně jako zcela minoritní jsou nároky dvou gayů na adopci dětí. I dnes si každý člověk může osvojit dítě, může tedy tak učinit i jedinec homosexuální. Vše ostatní jsou jen politické řeči a proklamace.
Osobně jsem na podzim prováděla výzkum, mj. mezi svými známými a kamarády homosexuály. Všichni mi potvrdili, že méně je někdy více a že se obávají, že nátlakové akce a halasné pochody jejich věci jen uškodí. Homosexualita je pochopitelně neštěstí a žádný rodič by si tuto orientaci pro své dítě nepřál.
Na druhé straně každý z nás se musí během života smířit se spoustou osobních omezení a individualit. Nikdo nemůže mít všechno, ačkoliv by chtěl, a je běžné, že každý chce to, co sám nemá. Malý člověk touží být urostlým, tlustá holka štíhlou modelkou, plešatý chce bujnou houštinu, někdo by rád získal talent na klavír nebo na matematiku. Smířit se s vlastním omezením je pochopitelně velmi těžké.
Co soudíte o snahách aktivistů odstranit už konečně jednou provždy všechny druhy diskriminace?
Homosexuálové se ohánějí diskriminací, která je podle nich nežádoucí, ale každý člověk zažil diskriminaci na vlastní kůži a všichni navzdory právním aklamacím neustále diskriminujeme. Někdy je diskriminace pochopitelná (jsem tlustá, hloupá, neschopná, škaredá, bílá, mladá, stará, někdo je mi sympatičtější, jiný naopak), někdy spravedlivá (nebyla jsem dost dobrá, nezapadla jsem), jindy nespravedlivá, necitlivá, ubližující. Takový svět ovšem prostě je. Nikdy nebude ideální ani idylický, i když by ho někteří takový mít chtěli.
Vždy bude platit, že silné jedince diskriminace (a svět vůbec) zocelí a nepřízeň osudu překonají, naopak ji využijí pro něco dobrého, velkého, užitečného. Například mému kamarádovi chybí ruka a přesto je oceňovaný v práci i žádaný ženami. Slabé jedince svět skolí, budou si sahat na život, sebepoškozovat se a zoufat si. Je to kruté, ale je to tak. Pro ty slabé mám útěchu, že náš dnešní svět je tím nejlepším za celou historii světa. Všichni se máme lépe než naši předkové. Tak už bychom si mohli přestat stěžovat.
V každém případě ale musím zdůraznit, že aktivistický slovník mě děsí, podobně jako mě odpuzují zapálení aktivisté bez nadhledu a smyslu pro humor.
Připravujete pro politiky nějaké návrhy na změny současného právního stavu?
Ve spolupráci s poslancem Patrikem Nacherem (nestraník za hnutí ANO) a pro něj jsem v nedávné době připravila návrh zákona, který právně zrovnoprávní manželské heterosexuální páry s registrovanými partnery, protože je faktem, že drobné odlišnosti se v právní úpravě vyskytují. Ne vždy lze říci, že jedna skupina se má lépe než druhá, protože kde je právo, tam je i povinnost. Proto je chybou, když se píše, že manželé mají více práv než registrovaní partneři. Každá z těchto skupin má práva formulovaná jinak, má tedy i vůči sobě jiné povinnosti. Jenomže jak už to tak bývá – o povinnosti nikdo nestojí, a tak se o nich ani nehovoří. V tuto chvíli čekáme na vhodnou politickou konstelaci, nicméně pevně věřím, že by náš návrh mohl být rozumným kompromisem, který srovná práva těchto dvou skupin. Odpor, který polovina společnosti cítí vůči manželství pro všechny, i osobní angažovanost řady odpůrců jsou toho důkazem.
Autor: Zbyněk Hutar
Psali jsme:
autor: .
