V Afghánistánu, zbídačelém koutu světa, dosahoval koncem 70. let minulého století průměrný věk obyvatel 40 let. Číst uměl jeden člověk z deseti. Většina lidí žila jako nomádi či rolníci v hliněných osadách, které se za posledních dva tisíce let nezměnily. Tak aspoň popisuje situaci v této zemi osmý díl dokumentu Americké století očima Olivera Stonea, který v těchto dnech vysílá Česká televize.
V roce 1973 zde dochází k vojenskému převratu, který vede ke zrušení monarchie. Která ve spojení s osobou Muhammada Záhira Šáha představovala jeden z nemnoha státotvorných jednotících prvků v zemi. O pět let později se k moci dostávají komunisté, kteří svrhli prezidenta Muhammada Dáúda. V čele státu se ocitá Núr Mohammad Tarakí. Ale v září 1979 ho nechává zavraždit jeho dosavadní spojenec a velitel tajné afghánské policie Hafizulláh Amín a stává se prezidentem. Ovšem ne nadlouho...
V USA je v té době prezidentem demokrat Jimmy Carter (39. americký prezident byl ve své funkci v letech 1977 – 1981). Jeho bezpečnostním poradcem je americký politolog polského původu Zbigniew Brzezinski. Carter není žádným jestřábem, naopak. Jeho velkým úspěchem je například zprostředkování mírové dohody v Camp Davidu mezi Izraelem a Egyptem 28. března 1979. V roce 2002 dostává Carter za svoji činnost dokonce Nobelovu cenu míru.
Mimochodem, v Carterově Bílém domě zahájila svou kariéru ve Washingtonu Madeleine Albrightová. Ta působila přímo v týmu poradce Brzezinského, svého profesora z Kolumbijské univerzity, kterého opakovaně prohlašovala za svého nejvlivnějšího učitele. Rovněž o Carterovi se pražská rodačka opakovaně vyjadřovala v superlativech, vychválila jej i ve svých pamětech a za vlády prezidenta Bushe často společně vystupovali na konferencích, kritizujících jeho zahraniční politiku. Když byla za prezidenta ClintonaAlbrightová americkou ministryní zahraničí, opakovaně Cartera vysílala jako amerického emisara k vyjednávání do neklidných oblastí.
Podpora fundamentalistů vyvolá vojenskou intervenci. A začne sovětský Vietnam
Nicméně v červenci 1979 přiměl podle Stonea Brzezinski prezidenta Cartera k podpisu málo známé směrnice o pomoci islámským fundamentalistům bojujícím proti prosovětskému režimu v Kábulu. „Onoho dne Brzezinski s uspokojením konstatoval, že tento krok vyvolá sovětskou vojenskou intervenci. Jeho záměrem bylo totiž vtáhnout Sověty do jejich vlastního Vietnamu,“ tvrdí se v dokumentu.
Což se vskutku podařilo. I když Sověti váhali. Zvláště ministr zahraničí Andrej Gromyko varoval, že „tím zahodíme většinu toho, čeho jsme dosáhli obzvláště během jednání o zmírňování napětí a smlouvě Salt 2.“ Odzbrojovací proces představoval pro sovětské hospodářství s přebujelou administrativou šanci, jak konečně omezit výdaje na zbrojní průmysl. „Provokace však zabrala. Netečný sovětský vůdce Leonid Brežněv prohlásil, že do čtyř týdnů bude po válce a vyslal 25. prosince 1979 do Afghánistánu 80 tisíc vojáků,“ uvádí se v dokumentu. Oficiálně na žádost afghánského marxistického vedení, jak si ostatně Sověti odzkoušeli už v roce 1956 v Maďarsku či v roce 1968 u nás. Krátce po začátku invaze byl za pomoci sovětských zvláštních jednotek zavražděn prezident Hafizulláh Amín a místo něj dosazen bývalý velvyslanec v Československu Babrak Karmal.
Brežněv se však šeredně zmýlil. Válka trvala 9 let a dva měsíce. Sověti nikdy nedobyli celé území Afghánistánu. Postupovali dost brutálně, mnoho vesnic bylo vyvražděno pro pouhé podezření ze spolupráce s mudžahedíny. Bylo zabito 1,5 milionu lidí, převážně civilistů. Sověti ztratili 15 tisíc vojáků a v roce 1989 se z Afghánistánu stáhli.
Vraťme se ale ke konci roku 1979. V reakci na sovětskou invazi Carter odvolal amerického velvyslance v Moskvě a zastavil jednání (jak předpovídal Gromyko) o smlouvě Salt 2. Přerušil obchodní vztahy mezi oběma zeměmi. Zakázal americkým sportovcům zúčastnit se olympiády v Moskvě v roce 1980.
Celý díl k vidění ZDE.
Psali jsme:
Co je důležitější? Tálibán a rozdurdění muslimové, nebo osvobození Střední Evropy a konec studené války?
Muslimské země sovětskou agresi odsoudily. „Saúdská Arábie povstalcům poskytla peníze a z celého Středního východu putovaly do Afghánistánu tisíce mladých muslimů, aby se zapojily do džihádu proti sovětským bezvěrcům,“ sděluje dokument. „Brzezinski se setkal s vůdci Pákistánu a Saúdské Arábie, aby s nimi dojednal vojenskou pomoc pro svaté bojovníky, které nejvíce pobuřovaly reformy prosovětské vlády usilující o emancipaci a výchovu žen. Brzezinski opakovaně odmítl výtky z rozpoutání islámského fundamentalismu. Ten se později obrátil i proti Spojeným státům,“ informuje americký dokument Olivera Stonea. Později dle něj Brzezinski prohlásil. „Co je pro světové dějiny důležitější. Tálibán, nebo pád sovětského impéria? Rozdurdění muslimové, nebo osvobození Střední Evropy a konec studené války?“
Jasno v této otázce má ředitel Občanského institutu Roman Joch. „Za dané situace to bylo správné a racionální rozhodnutí. Studená válka probíhala. Sovětský svaz byl jadernou mocností a byl tím hlavním protivníkem. Stejně zase za druhé světové války bylo správné, že se světoví západní státníci – Roosevelt, Churchill – dohodli se Stalinem. Protože jinak by nedokázali porazit Hitlera. Byť to mělo za následek, že Sovětský svaz vyšel z druhé světové války posílen a nastala válka studená,“ prozradil ParlamentnimListům.cz.
Tlak na Sověty ohledně Afghánistánu vedl podle Jocha k tomu, že Sovětský svaz zkolaboval, aniž by proběhla nějaká třetí světová válka se Západem. „A mnohokrát byly situace tak napjaté, že neproběhla jen díky štěstí. Ať už za Kubánské krize, nebo v roce 1983. Pomoc mudžahedínům byla jedna z mála věcí, které se za studené války Západu povedly,“ konstatoval.
Jednu kritickou výhradu k Američanům však ředitel Občanského institutu má. „Američané věděli, že těch skupin bylo několik. Ale nechali Pákistánce, aby tu vojenskou a materiální pomoc distribuovali oni. A Pákistánci ji dávali hlavně radikálním islamistům. Skupině, kterou vedl Gulbuddín Hekmatjár. Což je taková odpudivá postava. Zatímco těm umírněnějším – straně, kterou vedl pozdější prezident Burhanuddín Rabbání a byl v ní největší hrdina afghánského odporu Ahmad Šáh Masúd – se dostalo té podpory relativně málo. Američané měli sami rozhodovat, komu dají peníze a zbraně, a nenechat to na Pákistáncích,“ uzavřel pro ParlamentniListy.cz Roman Joch.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
