ČT z ní udělala ruskou agentku. Bojovnice za záchranu krajiny chce klást otázky dál

Česká televize dostala od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání výstrahu za pořady, kde vás uváděli jako ruskou agentku. Vnímáte to jako satisfakci?

Nevnímám to jako satisfakci. Spíše jako tiché připomenutí, že i občanský hlas si zaslouží respekt. Že lidé, kteří kladou otázky o zdraví, krajině a budoucnosti svých dětí, nemají být předem zařazováni do nějakých kategorií, „nálepkováni“, ale především vyslechnuti a v mnoha případech i vyslyšeni.

Mrzelo mě, že v demokratické společnosti mohlo dojít až k tomu, že člověk, který se táže a obhajuje veřejný zájem, mohl být označován za „ruského agenta“. Když má někdo otázky, není přece něčím nepřítelem? Otázky jsou součástí demokracie a dialogu mezi lidmi.

Nikdy mi nešlo o osobní spor. Nešlo o mou osobu. Šlo a stále jde o princip, že veřejná diskuse má stát na faktech, úctě a pravdě. A když někdo upozorňuje na rizika, neměl by být zesměšňován, ale brán vážně. Pokud ta výstraha od Rady něco znamená, tak možná jen malé potvrzení, že má smysl se ptát. Že i ti obyčejní lidé mají právo se ozvat, když mají obavy o krajinu v místě, kde žijí, nebo o svoji zemi. A že respekt k občanům a pravdě by měl být vždy silnější než nálepky či urážky. Neberu to jako vítězství nad nikým, ale jako malou naději, že slušnost, pravda a poctivá diskuse mají ve veřejném prostoru stále místo.

Vlastním povoláním jste zemědělská podnikatelka. Co vás k tomu přivedlo, máte vztah k přírodě a zvířatům?

Já mám vztah k půdě odmalička. Jako děti jsme za socialismu chodili pracovat na družstevní pole. Každý dostal řádky řepy nebo máku a okopávalo se od nevidím do nevidím. Mám vystudovanou ekonomiku, obchodní fakultu, ne zemědělství. Ale když se naše družstvo prodávalo a měl ho koupit zahraniční investor, řekla jsem si ne, na naší půdě tu přece nebude hospodařit nikdo cizí. A tak jsem se rozhodla jít do toho a podařilo se mi družstvo koupit.

A povím vám upřímně, je to krásná práce. Těžká, ale krásná, zejména když se před žatvou stokrát denně díváte na počasí, jestli bude pršet nebo ne. I když dnes by se ten déšť velmi hodil. Možná i proto dnes tak citlivě vnímám krajinu a snažím se ji chránit, protože ji nevnímám jako byznys, ale jako domov.

Československo bylo po rozpadu Rakousko-Uherska – Uherska plně zemědělsky soběstačné, velkou roli v tom sehrálo právě Slovensko. Uživíme se, když nám udělají z orné půdy průmyslové parky?

Upřímně, už dnes nejsme potravinově soběstační, a je to velmi smutné. Jsme do velké míry závislí na dovozu. A stačí si představit, co by se stalo, kdyby najednou přestaly jezdit kamiony se zbožím, zejména s potravinami. Velmi rychle bychom pocítili, jak jsme zranitelní.

A přitom zemědělství není jenom ta „zemědělská výroba“, jak to kdysi nazývali, je to strategická jistota státu. Když si z orné půdy uděláme průmyslové parky, když si zastavíme tu nejlepší půdu, může nám to jednou velmi chybět. Když zničíte půdu, která se tvořila miliony let, nevytvoří se znovu a nedá se koupit. Zatím nám nic na stolech nechybí, a možná i proto to bereme jako samozřejmost. Stejně bereme jako samozřejmost vodu, čistý vzduch či úrodnou půdu. Ale samozřejmost to není. Jsou to hodnoty, o které je potřeba se starat a které je třeba chránit.

Naši zemědělci navíc nemají rovnocenné podmínky jako v jiných členských zemích EU. Přežijí jen ti nejodolnější. A rodinná hospodářství? Těch ubývá. Mladým se do tohoto odvětví už často nechce jít, protože je to tvrdá práce bez volna. Lidé si možná neuvědomují, že při zvířatech neexistuje pátek, svátek ani dovolená. Zvířata potřebují péči 24 hodin denně. I nám se už nejednou opozdila štědrovečerní večeře, protože některé ze zvířat právě potřebovalo pomoc. Proto si myslím, že půdu musíme chránit. Není to jen ekonomická otázka. Je to otázka budoucnosti, bezpečnosti a toho, jestli budeme umět sami sebe uživit.

V České republice, a podobně na Slovensku, nám z Bruselu zakázali pěstovat tradiční plodiny. Máme teď spoustu pastvin. Jak se snášejí hospodářská zvířata s „obnovitelnou“ větrnou energetikou?

Naštěstí máme na Slovensku zatím jen prvních pět větrných turbín, a doufám, že i posledních. Takže vlastní zkušenost ve větším rozsahu ještě nemáme. Ale víme, že zvířata reagují na hluk, je to pro ně stres. Koně, kterých je u nás i v Česku hodně a patří k tradičním chovům, jsou mimořádně citlivá a plachá zvířata, reagují na zvuky, vibrace i další rušení prostředí, ve kterém jsou zvyklí žít. Proto jsou tyto obavy na místě. Zvířata nám nepovědí, co jim vadí, o to větší opatrnost bychom měli mít my.

V Norsku se v posledních letech hodně řeší střet mezi větrnými elektrárnami a chovem sobů. Lidé tam tradičně chovají soby na velkých územích, ale větrné farmy včetně jejich přístupové silniční infrastruktury jim narušují pastviny a sobi se často vyhýbají oblastem s turbínami, protože je ruší hluk a pohyb lopatek. Norský nejvyšší soud v roce 2021 rozhodl, že některé větrné farmy porušují práva místních obyvatel a musí být zastaveny. Podobné rozsudky vynesly soudy i ve Francii, kde větrné farmy zabíjely svými vrtulemi vzácné ptáky, a v oblasti s netopýry zakázali jejich noční provoz. Podobná je i situace v Německu, i když ne kvůli netopýrům, ale kvůli lidem. V obydlených oblastech zastavují na noc větrné turbíny, aby lidé mohli spát. Tato skutečnost je vidět i na celkovém německém výrobním diagramu.

Stýkáte se pravidelně s odborníky z přírodních věd, jako je profesor Turánek, nebo z energetiky, jako například pánové Beran a Noveský. Jaký je rozdíl mezi přístupem těchto odborníků a problémy běžných lidí, které dnes řeší?

Pana profesora Turánka zatím osobně neznám, ale znám řadu jeho odborných výsledků a sledovala jeho jsem i jeho besedy. Velmi si vážím jeho pohledu. Určitě budeme mít brzy možnost setkat se i osobně, pan profesor je momentálně na dovolené a poznám ho velmi ráda. S pány Beranem a Noveským jsme se poznali na odborných setkáních a cením si, že hovoří věcně a opírají se o zkušenosti.

A vlastně si občas s úsměvem říkám, že když jsou za „ruské agenty“ označováni lidé jenom proto, že kladou otázky k větrným parkům, potom by mezi ně museli patřit i profesor Turánek, pan Beran nebo pan Noveský. A to už samo ukazuje absurditu takového nálepkování. Rozdíl vidím spíše v přístupu. Odborníci přinášejí data, zkušenosti a souvislosti, pomáhají věci ověřovat a dívat se na z různých uhlů. úhlů. si velmi vážím. A občanská sféra i současné aktivity občanů zase přinášejí citlivost k tomu, co lidi trápí v praxi. Podle mne se tyto dva světy nemají vylučovat, ale doplňovat.

Zastupovala jste Česko i Slovensko v Bruselu. Budete v tom pokračovat a bude také nějaká mezinárodní osvěta u nás?

Československá strana socialistická

ČSS

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Účast v Bruselu byla pro nás vlastně rychlá akce. Museli jsme se rozhodnout prakticky hned, sednout do letadla a jet, a také proto jsme tam tehdy zastupovali i Českou republiku. Dnes už má Česká republika svoji organizaci Krajina lidí a tím i své vlastní zástupce pro mezinárodní jednání, což mě těší, protože toto téma si zaslouží širší mezinárodní hlas. A věřím, že jsme tam nebyli naposledy. Právě naopak. Po dohodě s profesorem Mattssonem ze Švédska a dalšími odborníky plánujeme společně uspořádat mezinárodní konferenci v Bratislavě v říjnu letošního roku, kde by se měli setkat vědci, odborníci i občanské iniciativy z více zemí.

Myslím si, že osvěta je velmi potřebná i u nás. Lidé mají právo, aby si vyslechli všechny relevantní informace, i ty, o kterých se často málo mluví. A potom ať se sami svobodně rozhodnou, co chtějí mít postavené v blízkosti svých domovů, v jaké krajině chtějí žít a co jsou ochotni přijmout a co naopak přijmout nechtějí. To rozhodnutí má patřit lidem, kteří tam žijí. Jestliže můžeme přispět k tomu, aby byla diskuse poctivá, mezinárodní a založená na faktech, určitě v tom chceme pokračovat.

Slovensko má bezemisní mix především z vody a jádra. Rozumíte tomu, proč chce někdo stavět větrníky i u vás, když čistou elektřinu už dnes vyvážíte?

Na tuto otázku by si vlastně mohl odpovědět každý sám. Protože když Slovensko má bezemisní mix z vody a jádra, čistou elektřinu vyváží a ještě dostavuje jeden další reaktor, je v této situaci úplně legitimní se ptát, proč se mají průmyslové větrné parky tlačit i sem.

Já jenom říkám, že lidé mají mít všechny informace a ať se sami rozhodnou. Nejsem proti energii, ale jsem pro to, aby se o takových zásadních věcech rozhodovalo s rozumem, s úctou ke krajině a s lidmi, ne bez nich.

V Česku chtějí stavět větrné elektrárny u památných hor Říp a Blaník. Jak by reagovali Slováci, kdyby jim chtěli vláda a větrní baroni stavět parky na Lomnickém štítu a na Kráľovej holi?

JUDr. Jiřina Rippelová

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Na Lomnickém štítu a Kráľovej holi? To by na Slovensku asi lítaly valašky. A když to chtějí dávat k hoře Říp, tak praotec Čech asi vstane z mrtvých a přijde se zeptat, jestli se už úplně nezbláznili. Kdyby u Blaníku, tak se probudí asi i Blaničtí rytíři.

A někdy si říkám, že když někdo dva roky maluje u stolu kaňky na mapě, a ještě si říká „odborník“, protože ty jeho kaňky zasahují do národních parků, historických rezervací, okolí a dalších podobných míst, a nazve to akcelerační zónou, a potom dají ze státní správy občanům pár týdnů, aby se vyjádřili k projektům na několik desítek let, potom bych jim všem možná namísto bonusu dala povinnost vrátit výplaty a jít si ty jejich zakreslené kaňky projít pěšky v krajině.

Některá místa nejsou jen bodem na mapě nebo prostorem pro investice. Jsou symbolem národa, historie a identity. A tam by měla existovat přirozená hranice, kterou bychom neměli překračovat.