„Máte pravdu, že medián příjmů, z něhož v každé zemi Eurostat vychází, je vážený, upravený podle cen zboží spotřebního koše v každé členské zemi EU. Tím se dostáváme zpátky k otázce spotřebního koše potřebného pro dotyčné ‚vážení‘ a obtížnosti jeho stanovení,“ připojil ke zvážení definici o paritě kupní síly. Ta se zjišťuje, jak uvádí, srovnáváním cenových hladin košíku srovnatelných druhů zboží a služeb, reprezentativních pro spotřební zvyklosti v jednotlivých zemích. 

„To znamená, že obsah dotyčného spotřebního koše se bude pro jednotlivé země lišit, a to zřejmě dosti výrazně, v závislosti na tom, jaké průmyslové výrobky, jaké kvality a jak často si může člověk za medián příjmu v jednotlivých zemích dopřát. Ty rozdíly budou tvořeny dvěma základními mechanismy a některé z těch rozdílů, i když zásadní, nemusejí být na první pohled patrné,“ dodal s tím, že první mechanismus je otázka procent příjmu utracených za životní nezbytnosti. 

„To jsou mandatorní výdaje, které budou ve spotřebním koši pro všechny země víceméně stejné. Kupříkladu Němec ve stejném postavení jako já (mimochodem jsem síťový inženýr pracující v české pobočce zahraniční firmy, takže jsem hrubým platem těsně nad hranicí Sobotkových ‚happy 10 %‘) určitě nesní za týden dvakrát více chleba a nespotřebuje dvakrát více elektřiny než já jen proto, že by mu to poměr výše jeho a mého příjmu a poměr cen chleba a elektřiny v ČR a v Německu umožňoval,“ dodal. Pak však vnímá část spotřebního koše, tu zbytnou.