„Máte pravdu, že medián příjmů, z něhož v každé zemi Eurostat vychází, je vážený, upravený podle cen zboží spotřebního koše v každé členské zemi EU. Tím se dostáváme zpátky k otázce spotřebního koše potřebného pro dotyčné ‚vážení‘ a obtížnosti jeho stanovení,“ připojil ke zvážení definici o paritě kupní síly. Ta se zjišťuje, jak uvádí, srovnáváním cenových hladin košíku srovnatelných druhů zboží a služeb, reprezentativních pro spotřební zvyklosti v jednotlivých zemích.
„To znamená, že obsah dotyčného spotřebního koše se bude pro jednotlivé země lišit, a to zřejmě dosti výrazně, v závislosti na tom, jaké průmyslové výrobky, jaké kvality a jak často si může člověk za medián příjmu v jednotlivých zemích dopřát. Ty rozdíly budou tvořeny dvěma základními mechanismy a některé z těch rozdílů, i když zásadní, nemusejí být na první pohled patrné,“ dodal s tím, že první mechanismus je otázka procent příjmu utracených za životní nezbytnosti.
„To jsou mandatorní výdaje, které budou ve spotřebním koši pro všechny země víceméně stejné. Kupříkladu Němec ve stejném postavení jako já (mimochodem jsem síťový inženýr pracující v české pobočce zahraniční firmy, takže jsem hrubým platem těsně nad hranicí Sobotkových ‚happy 10 %‘) určitě nesní za týden dvakrát více chleba a nespotřebuje dvakrát více elektřiny než já jen proto, že by mu to poměr výše jeho a mého příjmu a poměr cen chleba a elektřiny v ČR a v Německu umožňoval,“ dodal. Pak však vnímá část spotřebního koše, tu zbytnou.
„A její složení se bude zřejmě výrazně lišit, a to v mnoha případech i skrytě. Bude zásadně záviset na dvou faktorech – kolik procent příjmu člověk utratí za nezbytnou část spotřebního koše a jaký bude poměr absolutní ceny ‚zbytných‘ výrobků a služeb vůči zbývající části příjmu,“ dodal. Poukázal pak například na stáří automobilů, kdy v Německu se pohybuje kolem 8 až 9 let, v Česku přesahuje 15 let a stále stoupá.
„Co se z toho dá vyvodit? Ten německý kolega, co dělá to samé jako já a sní zhruba stejně chleba jako já, si jednou za deset let dopřeje kompletně nové slušné auto a po deseti letech ho prodá do bazaru. Já si jednou za deset let koupím za polovinu auto z bazaru, s polovinou životnosti za sebou, vydám za ně v poměru k příjmu více než dotyčný německý kolega za nové a budu ho následujících 10 let flikovat, jak se dá, a modlit se, aby vydrželo, než ušetřím na další 10+ let starý polovrak,“ zkonstatoval. To samé je podle něj i v bydlení.
„Pokud si koupím pozemek a postavím domek, cena pozemku a cena hrubé stavby budou pro mne v absolutních číslech určitě nižší než pro kolegu v Německu, v poměru k platu budou zřejmě srovnatelné, ale cena srovnatelného vybavení, tzn. průmyslových výrobků transportovatelných bez výrazného navýšení ceny po celé Evropě, bude pro nás oba v absolutních číslech obdobná, a pro mne tudíž v poměru k platu výrazně vyšší,“ sdělil Erben.
„Tím se dostáváme k otázce chudoby vs. hmotné nouze. Rozhodně vám věřím, že kupříkladu v Británii může být výrazně vyšší procento lidí, kteří mají potíže i se zajištěním základních životních potřeb. Jenže to je hmotná nouze, ne chudoba. V ČR je systém nastaven tak, že vás ve většině případů nenechá padnout až na úplné dno, nepropadne jím takové procento lidí jako třeba v Británii, jenže tím to také končí,“ dodal k tomu se slovy, že většina Čechů se potácí někde nepříliš vysoko nad touto hranicí.
„Mají dost na to, aby netrpěli hmotnou nouzí a mohli si relativně bez problémů obstarat základní životní potřeby. Ale ne dost na to, aby si mohli dovolit obvyklý západoevropský životní standard a pořízení/obnova ‚zbytných‘ dražších součástí životního standardu (jejichž cena je v absolutních číslech v ČR velice podobná jako v západní Evropě – nové auto, pračka, běžná elektronika a další vybavení bytu) je pro mnoho lidí v ČR neskutečná rána do rozpočtu,“ uzavřel.
Původní text ZDE.
Na serveru Vaše Věc pak otázku chudoby otevírá komentátor Zbyněk Fiala. „Progresivní zdanění asi nebude tak špatný nápad, když se proti němu zvedá takový odpor v horních patrech. Nejlepší je argument nic neměnit, všechno je v pořádku, protože máme málo chudých. Málo? Zdá se, že chudí v naší zemi nejsou jen ti, kdo nám všem vysvětlují, že chudí nejsme ani my ostatní,“ napsal.
„Abychom nebyli chudí v Německu, museli bychom mít příjmy nad 60 procenty jejich příjmového mediánu. Medián je něco jiného než průměr, kde sesypou všechny (i ty absurdně nejvyšší) mzdy do jednoho pytle a pak se vydělí počtem vyplácených. Medián je střed, půlka bere víc, půlka míň. U nás je mediánová mzda asi 4,5 tisíce korun pod průměrnou mzdou, činí tedy jen asi 85 procent průměru. Řekněme, že v Německu je to stejně. Kdo tedy nechce být považován za chudého a materiálně deprivovaného v Německu, měl by brát aspoň 60 procent z nějakých 85 tisíc měsíčně hrubého. Vyšlo mi to na 50 tisíc. A to je taky příjem, který byl nyní navržen jako podlaha progresivního zdanění,“ dodává Fiala s tím, že podle ČSSD by na tomto zdanění příjmů vydělalo 90 procent zaměstnanců. „Beru to jako zprávu, že z německého pohledu je 90 procent českého obyvatelstva pod pásmem chudoby,“ dodal.
Původní text ZDE.
Závěrem se pak podívejme do nákupního koše, který statistici sledují u potravin. Jak uvádí server Aktuálně.cz, meziročně zdražil téměř o desetinu. Rekordmanem jsou rajčata, za která platíme o polovinu více než loni.
Původní text ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
