Po teroristických útocích v roce 2001 (zvaných 9/11) se bezpečnostní a zpravodajská komunita začala honit za fatou morgánou nazývanou financování terorismu. Byla to nečekaně vtipná pointa suity G. W. Bushe, který své prezidentství začínal naopak snahami po totálním uvolnění finančního a bankovního systému, aby dosáhl svého. Pak však zjistil, že možná ještě více může dosáhnout totální regulací všeho, co se hýbe – když to navlékne na boj proti financování terorismu.

Bezpečnostní a zpravodajští profesionálové tehdy věnovali mnoho času studiu financování terorismu. Zjistili však, že ty nepatrné částky, které jsou k tomu potřeba, není možno v těch obrovských sumách neustále převáděných peněz najít. Nicméně přišli na spoustu jiných, snad ještě zajímavějších věcí. A rychle dostali přes prsty. Americká exekutiva najednou zjistila, že to s bojem proti financování terorismu nesmí přehánět, protože „ty nepatrné částky, které jsou k tomu potřeba, není možno v těch obrovských sumách neustále převáděných peněz najít“.

A od té doby to je s bojem proti financování terorismu stejně jako se vším. Jako s princeznou koloběžkou. Bojuje se, ale i nebojuje. Sleduje se, ale jak koho. Občas někdo dostane dardu, občas někdo – ač hoden téže dardy – beztrestně proběhne. Hlavně je ale potřeba umlčet všechny, kteří hovoří o nedůslednosti, divadýlku, dvojím metru, a především ty, kdo mluví o financování politických stran a o tom, co a jak různé politické, vládní a s nimi spřízněné agentury financují.

Na co se tedy přišlo při tom studiu financování terorismu? Že jsou zakládány různé nevládní organizace (NGO). Nepochybně za skvělými účely a těm lidem, kteří na nich pracují, patří obdiv a dík. Není v tom ironie, je to tak a musí to tak být, protože jinak by neobstály před zkoumavými pohledy různých pátračů. Ty nejrůznější humanitární cíle musí být reálné, aby – v některých případech – bezchybně plnily roli ochranného štítu.