Ten pro patnáct přítomných přečetl svůj krátký příspěvek, který měl podle organizátorů trvat tři čtvrtě hodiny. Jeho projev evidentně překvapil i organizátory, protože před auditoriem, složeným z lidí nejrůznějšího věku, hovořil čtvrthodinku.
Pravda zvítězí!
„I když byla v roce 1992 formálně ukončena existence Charty 77, zůstává a bude stále zůstávat její odkaz, který je podle mého trvalý a nadčasový. Spočívá v přinášení oběti ve jménu pravdy v situaci, která se pro tento pojem jeví jako naprosto beznadějná,“ uvedl na začátku svého příspěvku Líbal. Je to podle něj poselství, které nás vrací na samý základ lidského bytí „...a které nám ukazuje obyčejnou lidskou naději, bez které nelze smysluplně žít. Že má smysl hledat a ukazovat pravdu, jakkoliv to může být nebezpečné a momentálně nedosažitelné. To je ta moc bezmocných,“ konstatoval host.
„Podepsání Charty 77, tedy veřejné projevení souhlasu s jejím původním textem, který poukazoval na soustavné porušování lidských a občanských práv v naší zemi, znamenalo přináležet se k tomuto spisu. Na standartě prezidenta ČR je uvedeno, že pravda vítězí. To neznamená, že vítězí teď a tady. Stokrát, mnohonásobně vícekrát zvítězí lež, ale nakonec stejně zvítězí pravda. Protože dnes tolik vysmívaná a znevažovaná pravda a láska je život, lež a nenávist jsou neživot,“ ukázal prsty V jako Victory, oblíbený to posunek Občanského fóra i Václava Havla. „Nemohu v této souvislosti nevzpomenout geniální román George Orwela 1984, který ukazuje k dokonalosti dotažený totalitní systém,“ uvedl Líbal a stručně informoval o jejím obsahu slovy: „Po zatčení hlavního hrdiny této knihy, který se vydal cestou nebezpečného přemýšlení o systému, který jej dusivě obklopoval, říká při mučení vyšetřovateli o jeho věštbě konečné moci strany. Tomu se vyšetřovatel, jako vysoký člen strany, může jen pousmát. Slyší tato slova od zuboženého, zmučeného člověka, nad kterým má absolutní moc, ale zároveň ví a uvědomuje si, že ten člověk má pravdu. Respektive, kdyby měl pravdu, tak se jeho svět rozpadne v prach. Ukáže se, podobně jako v Andersenově pohádce, že „král je nahý“, že stačí jedno pravdivé slovo a celá ta vybudovaná konstrukce lživé totalitní moci se zhroutí jak hromádka karet.“
Síla a moc jednotlivce
„Totalitní moc u nás před rokem 1989 neustále ničila jakékoliv zárodky myšlení. Že nezávislé myšlení – svobodné, chcete-li, jiné než dané - je pro vládnoucí systém vždycky nebezpečné. Byť by jeho nositelem byl jeden jediný člověk. Neboť v tomto jednom jediném jedinci může přetrvávat pravda o životě, pravdivé svědectví a poznání, myšlení. A myšlení je především pokládání otázek. Otázky jsou pohyb, pohyb je život. Konečné, absolutní, totalitní odpovědi jsou zastavení a zastavení je vlastně smrt. Na druhou stranu se nelze domnívat, že nekonečně trvající moc jedné skupiny lidí nad druhými je možná. Je to jen a jen lidské dílo, které vždy bude konečné. Jak se konečně ukázalo při pádu celého bývalého východního bloku v roce 1989,“ uvedl Líbal.
Psali jsme:
„My, kteří jsme žili v době normalizačního bezčasí, kdy se zdálo, že se čas opravdu zastavil a žili jsme jen od výročí k výročí, v době oficiální bezduché prázdnoty a šedivosti jsme měli zato, že je to navždy, že je to pro nás beznadějná situace,“ posteskl si chartista. „A vida, během prakticky jednoho jediného listopadového týdne roku 1989 se tato pevná a na věčné časy plánovaná fasáda moci Komunistické strany Československa rozpadla. Jasně se ukázalo, jak je komunistická ideologie, kterou byl systém zaštiťován, neživotná. Že zaklínáním neúspěchů při budování takzvaných lepších a zářných zítřků, které ovšem stále jaksi nepřicházely, pomocí lži je dlouhodobě nemožné. Tato ideologie v jakési pomyslné soutěži ekonomicky nebo prostě lidsky se svobodným světem zkrátka neobstála,“ uvedl nadšeně.
Pár lidí – a přesto síla
„Snad k tomuto konci zdejší totalitní moci přispěla i existence Charty 77, i když ji z patnáctimiliónového Československa podepsalo od roku 1977 až do roku 1989 celkově 1883 lidí. Ano, je to málo, hrozivě málo a má to jistě mnoho příčin, které nechci rozebírat, ale nemyslím si, že to bylo to nejpodstatnější. Důležité bylo, že se tu našlo společenství lidí, včetně těch, kteří z různých příčin nepodepsali, ale měli k nim přesto blízko, společenství lidí, které narušovalo nehybný monolit moci. Odpovědí byly samozřejmě perzekuce, výslechy, domovní prohlídky, vězení,“ uvedl Líbal.
„Jistě, bylo projevem statečnosti se takové situaci Charty 77 přihlásit. Ale skutečnost byla přece jen složitější. Výstižně o tom napsal Václav Havel ve své odpovědi Ludvíku Vaculíkovi na jeho fejeton Poznámky o statečnosti z roku 1978. Cituji: „Nevím, jak jste svůj fejeton myslel. Vím ale, jak působí. Ve svém jádru a ve svých důsledcích asi takto: Slušný člověk nedělá hrdinu a necpe se do vězení. Protože být hrdinou není ta správná poctivá práce, kterou mají ti slušní lidé rádi. Hrdinové jsou nebezpeční v tom, že zhoršují poměry. Vždyť ti fízlové jsou celkem slušní. Když se s nimi slušně jedná. Nač je tedy provokovat nějakými romány, nějakou hudbou, nějakým posíláním knih do ciziny. Ale bez nadsázky: Nikdo nevíme předem, ani kolik toho uneseme, ani co nám bude dáno. To může vidět jen ten váš rozšafný projekt rozumného, slušného člověka v mezích normy,“ pokračoval v citování Havlovy odpovědi Líbal.
„Nikdo jsme se předem nerozhodli, že půjdeme do vězení. Ba co víc, nikdo jsme se ani nerozhodli, že budeme disidenti. Stali jsme se jimi, aniž prostě víme jak. Dělali jsme prostě určité věci, které jsme nemuseli dělat, ale které se nám zdálo slušné dělat. Nic víc, nic míň. Ty, které nazýváte hrdiny a naznačujete přitom, že jsou přemrštěni, nedostali přece do vězení jejich ambice, ale neslušnost těch, kteří zavírají za romány nebo za přehrávání pásek s neoficiálními zpěváky. Do vězení nechce nikdo. Ani do PTP. Kdyby se lidé řídili vašimi vývody, pak by v naší zemi už dlouho neexistoval jediný projekt solidarity s nespravedlivě postiženým člověkem. Jediný pravdivý román nebo svobodná píseň. Neexistoval by dokonce ano jediný fejeton. Protože kde je nějaká jistota, že zítra nezačnou zavírat i za fejetony. Snad jste chtěl říci, že tiché a nenápadné ponižování tisíců anonymních lidí je horší věc, než když občas zavřou známého disidenta. Jenomže, proč toho disidenta zavřeli? Většinou, když to vezmete kolem a kolem, právě za to, že říkal pravdu o tom tichém a nenápadném ponižování tisíců anonymních lidí. A tu pravdu je třeba říkat stále, dodávám já,“ ukončil pateticky svůj projev za potlesku přítomných Vladimír Líbal.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
