Když se psal rok 1968, bylo Neffovi třiadvacet let a pásy okupačních tanků mu profesně vše rozdrtily. „Komické bylo, že když skončil ten okupační týden, tak jsem byl tenkrát na odchodu z rozhlasu a měl jsem smlouvu s Lidovými novnami, že budu korespondentem v Paříží a Londýně. Byl jsem mladé ucho, byla to příležitost. Nakonec byla platná na dvě věci, protože najednou byl konec,“ zavzpomínal.
Když si vzpomene na noc z 20. na 21. srpna, stále se mu prý vybavují stíny letadel. „Já bydlel na Žižkově a utíkal jsem tou nocí, když mi volala kolegyně Kopecká s tím, že pojistka pěti států překročila státní hranici. Hned jsem mazal do rádia. Černá letadla lítala přes nás v noci se zhasnutými světly, bylo to velmi stísňující,“ řekl novinář.
Podle svých slov Neff věděl hned, že u toho chce být a strach šel stranou. „Pochybnost nebyla, to se muselo. V rozhlase byla úžasná sestava lidí, my jsme byli parta,“ uvedl s tím, že nepřicházelo v úvahu, že by jim nepřišel na pomoc.
Lidé, kteří prý připravovali invazi, tady od nás prý rádio hned vypli. „Že tito lidé nebyli vypátráni a potrestáni poté, co se stalo v roce 1989, považuji za velký stín,“ poznamenal Neff. Protože rádio odřízli a nebylo žádné spojení, příchazeli ostatní redaktoři a technici, kteří našli řešení, jak dál šířit vysílání. „Oni zjistili, že ti, co vypínali vypínače, zapomněli na existenci rozhlasu po drátě,“ dodal.
Postupem času se prý začali lidé u rozhlasu shromažďovat a ráno už to začalo být hodně drsné. Tanky přijely podle Neffa v asi deset dopoledne. „Spousta lidí byla raněných, spousta mrtvých. Těla byla po celé hale rozhlasu. To byl šílený lazaret,“ popsal Neff.
V Neffových vzpomínkách je také podobná situace tohoto rázu. I jeho provázela sprška kulek, když se s kolegou pokusili sundat rudou hvězdu ze střechy budovy rozhlasu. „Byla to klukovina. V tu chvíli jsme to tak necítili. Pak po nás stříleli,“ sdělil a upřesnil, že za ním přiběhl kamarád, který dělal nosiče pian, že půjdou odmontovat rudou hvězdu. „Byla to blbost, nestálo to za to,“ dodal s tím, že si v té chvíle vzpomněl na svého vedoucího vojenské přípravy. „Vždy řval, že máme zalehnout, když se střílí, tak jsem hned zaplul dolu za zídku. Říkal jsem si, co by mi na to asi řekl,“ dodal dnes už s úsměvem.
Budovu rozhlasu pak v mžiku ovládli okupanti. „Přiběhli s kulomety hlavním vchodem. Nechovali se brutálně, ale rozhodně nekompromisně. Začali nás postupně vyhazovat z pracovišť a přesouvat,“ uvedl Neff, který pak se svými kolegy skončil v Nuslích u italských komunistů. „Tehdy tady měla italská komunistická strana načerno vysílačku a nikdo o ní nevěděl. Naši technici to ale věděli, protože na jaře v roce 1968 tam hořelo a byli to tam opravovat. Naše skupina se upíchla právě tam. Vysílalo se odtud až do září, kdy už všechny moskevské dohody byly podepsané,“ řekl s tím, že italští komunisté byli prý milí a nechali je tam do té doby bydlet.
Od nich se pak vraceli rovnou do zdevastovaného rozhlasu. Moment normalizce podle Neffa začal už v době, kdy byli ještě v Nuslích. „To už zase začalo vedení rozhlasu. Přišel rozkaz, že nemáme používat termín okupační vojska, ale cizí vojska. To bylo jasné, kam to vede. Šroub se začal pomalu utahovat,“ řekl Neff.
- Celý rozhovor ZDE
Přiznal se také, že se pak často zamýšlel nad tím, že v roce 1956, když bylo maďarské povstání, tak celý demokratický svět se Maďarů zastal. My jsme se však s něčím podobným nesetkali. „Kvůli Československu ale neštěkl ani pes. Američtí vojáci v Německu neměli poplach. Bylo to jako by se nic nestalo, byli jsme absolutně odepsaní. Nebyly žádné protesty,“ uzavřel s tím, že tak bylo velmi obtížné nerezignovat.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
