Nedávno se mě někdo zeptal, zda máme jako česká společnost naději dostat se někdy na Západ. Přeložím tu otázku. Nemínil tím, zda se s ohledem na politický vývoj budeme muset jako běženci uchýlit do Bruselu, ale jestli se někdy naše hodnoty a myšlení vyrovnají těm západoevropským. Možná tím jaksi na okraj celého problému myslel na to, zda se někdy vyrovnají i naše příjmy. Když jsme pak o celé věci diskutovali, došlo nám, jak naivní jsou obecné představy v téhle věci. Všichni neustále opakují frázi, že se chtějí přiblížit Západu, ale co to vlastně znamená? A je to vůbec možné? Nemyslím teď stránku hospodářskou, ale sociálně-psychologickou a kulturní (tím slovem se neoznačuje alternativní umění, jak si myslí většina médií, ale kultura života jako takového).

Rozdíl mezi východem a západem Evropy má své hluboké kořeny, které sahají až do starověku. Nechci tu vést sáhodlouhé polemiky, protože historický vývoj má spoustu drobných odchylek a výjimek, utopili bychom se pod erupcí faktů, pokud bychom zvažovali každičkou událost, a proto hovořme o obecném smyslu, protože dějiny mají nejen své zákonitosti, ale i určité modely fungování. Podrobněji se těmto problémům věnuji v knize Breviář pozitivní anarchie (vychází v říjnu).

Ale zpět k Východu a Západu! Už v neolitu se zformovala progresivní oblast prvních zemědělských kultur, která zahrnovala teritorium Balkánu a takzvaného Úrodného půlměsíce od Malé Asie do Palestiny a Sýrie, později se právě tady začaly zpracovávat kovy a doložen je vznik dalších řemesel. Starověké Řecko dokázalo tuto hospodářskou výhodu přetavit v mocenskou a kulturní realitu. Aniž bych chtěl jakkoli podceňovat keltskou a jiné kultury západní Evropy, rozdíl tu byl markantní.