Každý premiér se zpravidla obklopuje velmi úzkým týmem. V něm má každý svou práci: jeden se zaměřuje na lobbing, druhý na právní věci, třetí na vztahy s ostatními politickými subjekty a jiný je expert na takzvanou negativní kampaň. V případě Mirka Topolánka se řada z těchto funkcí scvrkla do rukou Marka Dalíka. Ani ČSSD nezaostávala. Na většinu zmíněných profesí u sociálních demokratů stačil Jaroslav Tvrdík. U něj se počítalo nejen s abnormální pracovitostí, ale také se schopností zvládnout téměř vše. Jenže aby toho nebylo málo, rozdělená moc mezi ODS a ČSSD začala oběma partajím vadit. A tak přišlo, co přijít muselo.

Došlo ke strategické dohodě, jejíž obětí se měla stát Paroubkova sociální demokracie. Byl to okamžik, kdy na pódium vstoupil Miroslav Šlouf s esem v rukávu; jmenovalo se Strana Práv Občanů ZEMANOVCI.

Topolánkova druhá vláda fungovala v letech 2006–2009. Během své existence byla pod tlakem nejen novinářů, ale také svého hlavního soka, ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem. Topolánkovi nezbylo nic jiného než vymyslet rozhodující tah. Ten se podařil, což si tehdy mnoho lidí nedovodilo.

Dejme proto slovo pamětníkovi zmíněných časů, jednomu z výrazných poslanců pravice.