Úvodní otázka patřila největším problémům české ekonomiky. „Je jich hodně. Model české ekonomiky byl založen v posledních dekádách na tom, že máme levnou a dostupnou pracovní sílu, a ta není levná ani dostupná. Protože jak stárneme a demokratický vývoj a pokles pracovní síly prostě jde proti tomuto modelu. Za druhé ten náš model byl založen na tom, že máme levnou a dostupnou energii, ta není levná a není dostupná. A o české ekonomice se říká, že jsme exportní ekonomika, ale my jsme zároveň velmi výrazně dovozní ekonomika. A jsme velmi zapojení v těch dlouhých dodavatelských řetězcích, takže třetí podmínka úspěšnosti našeho modelu byla, že máme levné a dostupné vstupy pro naši výrobu, kterou potom vyvážíme mimo Českou republiku. A to je také věc, která byla trošku nabouraná během covidu. A není náhoda, že když se podíváme na to, jak se ekonomiky oživily po covidu a vlastně v letošním roce, tak česká ekonomika se vrací postupně k těm úrovním, kde byla v roce 2019, ale je to vlastně jeden z nejhorších výsledků v rámci EU a těch vyspělých ekonomik, protože většina zemí je výrazně nad touto úrovní,“ poznamenal Navrátil.

Následně hovořil o inflaci. „Má dvě části – jednu, která je prostě globální a souvisí s tím, jak globální ekonomika fungovala a byla nastavená a jaké jsou její strukturální nedostatky. Především tím, že se ta globalizace zastavila mimochodem právě finanční krizí, od té doby tempo globalizace nepokračovalo, naopak dochází k mírné deglobalizaci. A pak máme spoustu domácích faktorů, které tu inflaci zvyšují. Za prvé je to trh práce – na něm, jak ubývá pracovní síla, tak firmy, které byly založené na tom, že tady máme levnou pracovní sílu, já se nedivím, že na tom byly založené, protože od roku 1980 do roku 2010 ta pracovní síla rostla zhruba tempem 20–30 tisíc lidí. Firmy věděly, že každý rok budou klepat noví lidé na vrata. Od roku 2010 začaly odcházet silné poválečné ročníky do důchodu, po sametové revoluci se tolik pracantů nenarodilo, tak pracovní síla poklesla o nějakých 600 tisíc,“ zmínil Navrátil.