Eurošprcka a Dublin IV: Kalouskova věta o Czexitu vyvolala vážnou reakci

20.02.2018 20:16

Po opuštění EU bychom v případě, že zůstaneme na evropském společném trhu, museli stejně dodržovat evropské směrnice, na které bychom neměli vážný vliv, argumentuje předák TOP 09 Miroslav Kalousek. Publicista Martin Kunštek v textu dodává: Například „uprchlický“ Dublin IV by se nás ale netýkal. Stejně tak bychom si mohli sami určit sazby DPH. A i s těmi jinými normami je to prý poněkud jinak.

Eurošprcka a Dublin IV: Kalouskova věta o Czexitu vyvolala vážnou reakci
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlajka EU

Téma Czexitu budí mnoho vášní. I když ještě ve Sněmovně není ani předložen návrh ústavního zákona o celostátním referendu, který by jej mohl umožnit. Je dobře, že debata o tomto tématu byla otevřena. Že už to není tabu, o němž nikdo nemluví ani nepřemýšlí. Vždy je totiž dobré zvažovat různé alternativy budoucího vývoje. A přemýšlet o různých nástrojích, kterými se svoji budoucnost pokusíme ovlivnit. Mrzí mě však, že debata se zatím vede více méně na úrovni emotivních výkřiků typu „nejhorší katastrofa za 100 let“.

Jako kdyby naši politici už zapomněli, co bylo Heydrichovo „konečné řešení“, Auschwitz-Birkenau, plynové komory, stanné právo a popravy bez soudu. Stejně jako spřátelená pomoc bratrských vojsk Varšavské smlouvy, politické procesy v padesátých letech minulého století, vězeňské tábory v uranových dolech nebo normalizace. To byly opravdové katastrofy. Umírali při nich lidé. A většinou zcela nevinní. Jiní přicházeli na mnoho let o svobodu, o zdraví nebo o majetek. Mnoho lidských osudů bylo zničeno. České hospodářství v těchto dějinných etapách dostalo také nemálo ran. S nimiž se případný Czexit ani zdaleka nemůže měřit.

Politika už je asi taková, že se snaží vše zhustit do jednoduchých frází. Typu „jako společnost bychom zchudli o desítky procent. Naše prosperita je závislá na společném evropském trhu“, což je citát z Twitteru bývalého ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09). Z čeho tento závěr vychází, jak byl počítán ani jaké faktory autor zohlednil, tam uvedeno není. Na stejnou úroveň argumentace metodou „výkřiků“ bohužel přešli i někteří zástupci organizací sdružujících podniky. Za všechny lze pro ilustraci uvést výrok viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy (SPD) Radka Špicara, který se domnívá, že odchodem z EU bychom přišli o možnost ovlivňovat předpisy, kterými se stejně při výrobě zboží a poskytování služeb musí naše firmy řídit. Tohle mnohokrát opakované tvrzení stojí za to si rozebrat podrobně. Pravdivé je totiž pouze částečně.

Každému, co jeho jest

Při vývozu zboží a služeb na trhy členských zemí EU se české podniky samozřejmě musí řídit normami, které v místě prodeje a užití výrobku platí. Stejně jako kdekoli jinde. Při vývozu na izraelský trh musí zboží, aby ho tam bylo možné prodávat konečnému spotřebiteli, splňovat všechny izraelské předpisy. A ty jsou v některých věcech jiné než evropské a v jiných věcech zase jiné než ruské či čínské. Např. automobil musí být v Izraeli povinně vybaven tónovanými skly. Bez nich nelze vůz v Izraeli uvést do provozu. A prodejný je tedy leda jako velký „angličák“, sběratelský kousek, jehož majitel si s ním může jezdit tak akorát po svém pozemku, ale nikoli po veřejné silnici. U aut s klasickým spalovacím motorem vyvážených do Ruska zase platí, že podle ruských předpisů musí být motor vozu konstruován tak, aby snesl používání paliv a maziv vyvinutých pro velmi nízké teploty. V Rusku jsou teploty nižší než -30 °C v zimě zcela běžné.

Vozidlo, které splňuje „jen“ všechny evropské normy pro automobily (a těch je hodně), ale nemá tónovaná skla – což není v EU povinné – je v Izraeli prakticky neprodejné. U Ruska je to ještě složitější. Rusové mají méně přísné ekologické normy pro některé složky obsažné ve výfukových plynech. Konkrétně třeba saze u naftových motorů. Jejich státní požadavky však kladou vyšší důraz na odolnost vozu a jeho použitelnost v těžkých klimatických podmínkách. V Rusku tedy může být prodáván vůz, který by nyní už v EU nemohl být uveden do provozu. Stejně jako vůz, který nejnovější euronormy splňuje – má však navíc zařízení, které mu umožní přežít a fungovat v tvrdé ruské zimě.

Nejvíc zboží v EU prodá Čína

K vyvrácení argumentu o tom, že je nutné být za každou cenu členem EU, aby firmy mohly do zemí EU vyvážet, asi nejlépe poslouží statistiky samotného Eurostatu. Největším exportérem zboží na trhy členských států EU nejsou státy EU, ale Čína. Obchod se zbožím mezi členskými státy EU v roce 2017 činil 3,1 bilionu eur. Z Číny bylo do EU dovezeno zboží za 3,4 bilionu eur. Tedy o 400 miliard eur více. Čína přitom nikdy nebyla členem EU, ani se o členství neuchází. Přesto čínské hospodářství roste rychleji než české nebo EU. A to v absolutním měnovém vyjádření v eurech, v procentech přírůstku i kusovém vyjádření. V naprosté většině komodit Číňané více zboží vyrobí a vyvezou než EUropané. Boty, oblečení, spotřební elektronika atd. Je jen velmi málo výrobků, které Číňané nevyrábějí a neexportují nejen do EU. Třeba velká dopravní letadla. Počet komodit, které Číňané „neumí“, však každým rokem klesá. A každoročně také roste vývoz čínského zboží do EU. Kdybych byl politik, nebo volený „bafuňář“, tak zde svůj článek ukončím. Pro ty, které zajímá, jak je to s předpisy, jimiž se výrobci musí řídit, si dovolím připojit ještě několik dalších odstavců.

Když nás přehlasují

O schopnosti našich volených zástupců i jmenovaných úředníků ovlivnit v rámci EU podobu předpisů, jimiž se musí řídit výroba zboží pro unijní trh, asi nejsmutněji vypovídá příběh tzv. odzbrojovací směrnice. Proti návrhu Evropské komise (EK) – a to jak původní podobě, tak i konečné verzi – byla jak česká vláda, její úředníci, tak i většina českých poslanců a skoro všichni europoslanci zvolení v ČR. Přesto jsme byli přehlasováni. A máme na výběr jen dvě možnosti. Buď „sklapnout paty“ a směrnici do národního práva zapracovat. Nebo to neudělat a riskovat pokuty od Evropského soudního dvora. Našim výrobcům byly směrnicí zúženy odbytové možnosti na celoevropském trhu. A tím, že jsme členem EU, i domácím trhu. Amerického, nebo třeba jihoafrického se to samozřejmě netýká. Tam platí jejich normy. Ovšem, kdo si tam koupí výrobek, který není prodejný ani na trhu v místě výroby?

Legislativní chaos

A jak je to tedy s evropským právem? Jde o nepředstavitelnou změť papírů s různou mírou závaznosti. Nyní nechme stranou to, že řada z nich si vzájemně odporuje a že na sebe často nenavazují. Tyto „vedlejší efekty“ jsou způsobeny chaotickou metodou postupného vzniku evropského práva – v závislosti na tom, jak se Bruselu dařilo odebírat členským státům jejich pravomoci ve prospěch centra. Bohužel jde o jev, který dobře známe i z domácího práva. Byť je z části zapříčiněn právě přebíráním norem z Bruselu.

Předně je třeba uvést, že společného vnitřního trhu EU se z celkového počtu asi 27 tisíc platných evropských předpisů týká necelá třetina. Volného pohybu zboží a služeb se vůbec netýkají předpisy upravující např. evropskou migrační či azylovou politiku, zdravotnictví, školství, nebo kultury či výzkumu vesmíru. I v těchto oblastech, které nejsou ve výhradní pravomoci Bruselu, je evropské právo jen doplňkem k národním úpravám. Zároveň však platí, že různé věci třeba ve školství upravují mezinárodní dohody, jejichž je ČR smluvní stranou. A současně je smluvní stranou i EU. Příkladem může být Boloňská dohoda o vzájemném uznávání kvalifikací. ČR ji podepsala a ratifikovala ještě jako nečlen EU. Současně ji podepsaly všechny státy EU. A poté se podle Lisabonské smlouvy stala smluvní stranou i EU. Tak trochu navíc. Podle Boloňské dohody je lékařský diplom z Karlovy univerzity uznáván jak v celé EU, tak i ve všech zemích Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) – Švýcarsku, Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku. Ale též zemích jako Srbsko, Albánie či Makedonie, které nejsou členy EU ani EFTA. 

EU k tomu má navíc směrnici o regulovaných profesích, která upravuje postgraduální vzdělávání lékařů – tzv. atestace. EU měla snahu je v celém prostoru harmonizovat. Což se jí povedlo jen z části. ČR tak musela zrušit systém dvou atestací a zavést pouze jednu. Medicínské obory se však Bruselu nikdy harmonizovat nepodařilo, takže každý členský stát má jiný počet odborností. ČR má mimochodem nejvíc lékařských specializací v celé EU. A stejný chaos panuje v řadě oblastí.

Tak „napůl“

V řadě oblastí jako doprava, energetika či životní prostředí je právní rámec utvářen nejen evropským právem, ale i vyšším mezinárodním právem a vnitrostátním právem. Některé části těchto sektorů jsou harmonizovány – evropsky či celosvětově – více, a jiné méně. Např. v železniční dopravě tvoří nejvyšší předpis Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF). Upravuje vzájemné záruky plynulého a nediskriminačního pohybu vlaků a vagonů po kolejích všech členských států. Řeší i takové detaily jako přednost mezinárodních rychlíků před místními vlaky apod. Úmluvou byla v roce 1980 zřízena Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF) se sídlem v Bernu. Ta je zmocněna v zájmu bezpečnosti a plynulosti dopravy vydávat předpisy řady CIV pro osobní dopravu a CIM pro nákladní dopravu. V nich jsou stanoveny mimo jiné jednotlivé systémy povinného vybavení celých vlaků či jednotlivých vagonů nebo lokomotiv, které mohou jezdit přeshraniční spoje do zemí, které Úmluvu podepsaly. V současnosti jsou to všechny státy OSN. Požadavky na zabudování automatické brzdy, tzv. „tlačítka mrtvého muže“, byly z těchto předpisů převzaty jak do vnitrostátních norem, tak i do práva EU.

Předpisy OTIF jsou přísně nepolitické. Organizace vznikla jako celosvětová agentura ještě v době, kdy byl svět rozdělen na „západní kapitalistickou“ a „východní socialistickou“ část a tzv. „třetí svět“. OTIF byla zřízena v zájmu bezpečnosti a plynulosti dopravy. A protože vždy chtěla plnit tento cíl, tak se její orgány nikdy nepouštěly do předepisování forem organizace železničních firem. Umožňuje vedle sebe „v klidu“ existovat státním i soukromým dopravcům. A nepředepisuje jim ani to, jestli vše má být v členském státě pod jednou firmou, nebo rozděleno do více organizací.

EU samozřejmě musí všechny technické předpisy OTIF respektovat. Může však stejně jako kterákoli smluvní strana Úmluvy přijmout přísnější předpisy v oblasti bezpečnosti. V takovém případě to však musí oznámit a projednat s ústředním úřadem OTIF, který tuto skutečnost dá na vědomí všem ostatním státům. V této oblasti se momentálně EU snaží sjednotit požadavky na sdělovací a zabezpečovací techniku, která informuje o pohybu vlaku po trati a nastavuje po cestě závory a semafory na křižovatkách. V rámci OTIF nejde o povinné vybavení a každý členský stát EU má trochu jiné systémy. Vlak, který chce jet napříč Evropou, tedy musí po cestě buď střídat lokomotivy, nebo musí být vybaven více systémy schopnými komunikovat se všemi soustavami po cestě.

Stejný problém ostatně existuje i u elektrifikačních soustav, které se v Evropě nikdy nepodařilo sjednotit. V celé EU není dokonce ani stejný rozchod kolejnic. Na čemž je vidět, že ani v mnoha technických oblastech ještě zdaleka unifikace neproběhla.

Politické předpisy

Vytvoření jednotné evropské sítě železničních cest se stejným rozchodem kolejnic, napětím v drátech a zabezpečovacími systémy by si vyžádalo obrovské výdaje. A trvalo by dlouho. V jedné ze studií placených Generálním ředitelstvím pro dopravu EK (DG TRANS) se hovoří o částce kolem 8 bilionů eur. EU tuto myšlenku před časem „prozatím“ opustila. A místo toho se pustila do „politických předpisů“. Eurokraté ve snaze vytvořit společný trh železniční přepravy napsali řadu směrnic a nařízení, které měly vytvořit konkurenci. V některých segmentech trhu se to částečně povedlo a někde to vyvolalo obrovské zmatky. Po francouzském vzoru tak byli na rozkaz z Bruselu ve všech zemích EU vytvořeni národní správci dopravní cesty, kteří musí být oddělení od dopravců. U nás se tak od Českých drah (ČD) oddělila organizace Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). ČD stejně jako třeba Leo Expres platí za ježdění po kolejích poplatky SŽDC. A ta pak z vybraných peněz a státních či evropských dotací buduje, spravuje a udržuje tratě. Jestli systém funguje lépe nebo hůře než dřív, na to má každý železničář a cestující trochu jiný názor. Kvalitu však neovlivňují jen předpisy, ale i peníze, které jsou na celou soustavu vynakládány. Státem i soukromými investory. Německý či francouzský stát celá desetiletí do železnice mohutně investují. A to jak do dopravní cesty, tak i do firem, které vozí lidi a zboží. Francouzská SNCF proto může provozovat vlaky TGV, které na dálkových tratích jezdí i více než 300 km/h. Stejně jako německé soupravy ICE ve flotile DB. U nás jezdíme – a to jen místy – 160 km/h. I když jsme ve stejné EU jako Německo a Francie.

Evropská lokomotiva neexistuje

Takže, jak je to tedy se společným unijním trhem železničních výrobků? Nijak. Nic takového prostě neexistuje. Francouzský vlak TGV by na české trati mohl stát. Má totiž stejný rozchod kol jako francouzské železnice. Ovšem nemohl by se rozjet ani po nádraží, protože jeho motor je stavěn na úplně jiné napětí. České Pendolino by třeba ve Španělsku pro změnu propadlo mezi koleje. Španělé mají totiž širší rozchod kolejnic než Češi. 

Když chce nějaký výrobce dodávat vlaky nebo vagóny do jiných evropských zemí, tak je musí dělat takové, aby byly schopny jezdit na příslušné trati. A to platí stejně pro výrobce z členských i nečlenských zemí EU. 

Podobně „pestrá“ je situace i u tramvají či trolejbusů. V různých evropských městech jsou různé systémy. Ještě barvitější je pak v případě podzemních drah. Londýnské metro – na rozdíl od toho pražského – nemá univerzální soupravy. Na několika linkách jezdí odlišné systémy, které nelze na jinou trať nasadit. V Paříži jezdí dokonce část souprav na pneumatikách.

Eurošprcka

Zcela jiná je situace u řady jednoduchých výrobků. Příkladem může být kondom. Evropský výbor pro normalizaci (CEN) v roce 1996 vypracoval technickou normu EN 600, která u těchto výrobků upravuje minimální standardy pevnosti v tahu, pružnosti a stanoví velikosti. Později byl předpis novelizován s ohledem na nejnovější poznatky při výzkumu HIV a byla stanovena maximální propustnost použitého materiálu pro velmi malé objekty, jako jsou viry. 

V návaznosti na novelu směrnice 93/42/EHS o zdravotnických prostředcích byl stanoven i způsob balení a povinnost přikládat návod k použití ve všech jazycích členských států. 

Norma původně nebyla závazná. Ještě v devadesátých letech minulého století bylo možné na trhu v členských státech EU prodávat i výrobky, které její požadavky nesplňovaly. Tehdy si ještě každý stát mohl stanovit národní technickou normou vlastní požadavky. S postupným náběhem účinnosti různých částí směrnice 93/42 došlo k vytvoření společného trhu v oblasti zdravotnických prostředků. Rada v rámci jedné z novel směrnice zmocnila Komisi, aby CEN vypracoval mandát k úpravě normy, tak aby mohla být závaznou v rámci celé EU. 

ČR ještě jako nečlenský stát EU normu EN 600 převzala do národních technických norem řady ČSN pod číslem 637000. Šlo prakticky o indentické požadavky. Před naším vstupem do EU u nás bylo možné prodávat pouze kondomy, které odpovídaly této normě. V okamžiku našeho vstupu do EU již EN 600 byla závaznou normou v rámci EU.

Z pohledu uživatele se tedy naším vstupem do EU nezměnilo nic na parametrech kondomů dostupných na trhu. Pro výrobce se změnila jediná věc. V příbalovém letáku musel být text „splňuje požadavky ČSN 637000“ nahrazen textem „splňuje požadavky EN 600“.

Norma je platná i v rámci EFTA. Stejný mandát k „zezávaznění“ normy pro členské státy EFTA totiž schválila Rada ministrů. V rámci EFTA k tomu došlo dokonce dříve než v EU, protože EFTA má méně komplikované mechanismy rozhodování. Což je dáno tím, že řeší jen technické a ekonomické záležitosti a ostatními politikami se nezabývá. Čímž vzniká méně konfliktních situací, kde by bylo nutné některý stát „přečůrávat“ pomocí složitých procedurálních fint.

Normy pro Evropu

Na evropském kontinentu dnes působí tři nadnárodní orgány zabývající se normalizací. Nejstarším z nich je Evropský výbor pro normalizaci (CEN). Založen byl v roce 1961. Nejde o orgán, který by byl jakkoli podřízen EU, nebo jejím předchůdcům. A dokonce s ní ani není nijak provázán. Od počátku byl založen jako „otevřený pro celý kontinent“. Zakládajícími partnery byly normalizační instituce jak tehdejšího Evropského společenství (předchůdce dnešní EU), tak i členských států EFTA. Na jeho činnosti se dnes podílí více než 60 tisíc technických expertů, kteří jsou většinou zaměstnanci národních orgánů, nebo firem a spotřebitelských organizací. Případně jsou nezávislými experty v postavení, jako jsou u nás soudní znalci apod. V jednotlivých oborových a výrobkových komisích vytváří společné normy pro všechny typy výrobků s výjimkou elektrotechnických a telekomunikačních, které mají své vlastní orgány.

Členy CENu jsou dnes zástupci ze všech členských států EU i EFTA. V pozici přidružených působí Srbové, Albánci, Makedonci a Turci. Zvláštní statut pozorovatelů mají zástupci Ruska, Ukrajiny, Moldavska, Bosny, Černé Hory, Egypta, Tuniska a Austrálie.

V rámci CENu se pracuje metodou konsensu. Názor německého experta (z EU) je brán stejně vážně jako názor norského (EFTA). Mávnutím ruky se neodbývají ani připomínky a podněty odborníků z přidružených zemí. Železný prut stejné jakosti se ostatně chová stejně ve Francii jako v Moldavsku. Na této úrovni do toho ještě tolik nevstupuje politika. I když je samozřejmě také přítomná. Pozorovatelé jsou přizváni proto, aby byl rychlejší přenos informací do dalších zemí. Pozorovatelské země často podle evropského vzoru své normy přizpůsobují.

V pozici pozorovatelů byl před pádem „železné opony“ celý „východní blok“. 

Jak to bylo s ČSN?

Po zániku RVHP jsme se stali plnoprávnými členy. Dávno před podáním přihlášky do EU. Československo bylo v oblasti normalizace vyspělou zemí již během 20. století. Normalizační společnost u nás byla založena v roce 1928. Jejími členy byly velké průmyslové podniky, které si tak vytvářely podmínky pro snadnější spolupráci. Během protektorátu byly technické normy zavedeny jako závazné při dodávkách veřejných prací. Dnes bychom řekli veřejných zakázkách.

V roce 1948 byl přijat zvláštní zákon č. 84/1948 Sb., který ministerstvům a dalším správním úřadům umožnil prohlásit jednotlivé technické normy za všeobecně závazné. Normalizační společnost byla zestátněna spolu s velkými podniky. V roce 1951 byla přeměněna na Úřad pro normalisaci. Tehdy vláda počítala s tím, že úřad postupně zajistí přechod výroby na sovětské normy. K čemuž nikdy nedošlo, protože se zjistilo, že sověti mají normalizaci méně propracovanou. Později během uvolnění v šedesátých letech Československo začalo v pozici pozorovatele spolupracovat i s CENem.

Zákonem č. 96/1964 o normalizaci a měření byl transformován normalizační úřad a normy byly rozděleny do tří řad: státní norma (ČSN), oborová norma (ON) a podniková norma (PN). Státní normy schvaloval Úřad pro normalizaci a měření. Oborové pak příslušné ministerstvo. Jako takové byly závazné v celém hospodářství. V některých oborech to vedlo až k absurditám. V gastronomii musela být norma na každý pokrm. Řízek měl být podle představ normalizátorů ve všech hospodách stejný. Se specialitami byl problém a v podstatě se pohybovaly na hraně práva.

Které normy jsou závazné?

V roce 1991 u nás byla všeobecná závaznost všech norem zrušena. Podle zákona č. 142/1991 o československých technických normách byly technické normy rozděleny na obecně závazné a metodicky návodné. Oborové normy přestaly platit se zánikem Československa. Sada státních norem byla vydána znovu s označením těch, které jsou závazné buď celé, nebo některé jejich části. Tento stav trval až do roku 1997, kdy se ČR zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky plně zapojila do evropského modelu. Podle něj jsou závazné takové normy, které za závazné prohlásí národní zákon, nebo evropský obecně závazný předpis. V případě členských států EU to je nařízení Rady a Evropského parlamentu, nebo na ně navazující nařízení Komise, které je bruselskou obdobou naší vyhlášky. Směrnice EU se zapracovávají do národních zákonů.

Po roce 2000 se v EU rozmohl „nešvar“ vytvářet ještě další zvláštní orgány. Kromě jednotlivých generálních ředitelství EK začaly „jako houby po dešti“ vznikat různé evropské agentury. Jako Úřad pro potraviny, nebo Evropská agentura pro bezpečnost civilního letectví (EASA). Směrnice a nařízení EU i tyto orgány zmocňují k vydávání předpisů, které mohou „zezávaznit“ technickou normu.  

Jednotlivými směrnicemi a nařízeními EU jsou pak ještě zřizovány zvláštní výbory, které mají tutéž pravomoc. V jejich činnosti je v po schválení Lisabonské smlouvy značných chaos a neplatí pro ně na rozdíl od Evropského parlamentu a Rady žádné jednací řády.

V případě zemí EFTA je obdobou rozhodnutí rady ministrů, které normu prohlásí za závaznou.

Separace elektra

V roce 1996 byly z působnosti CENu vyčleněny všechny elektrotechnické výrobky. Drážďanskou dohodou byl zřízen Evropský výbor pro elektrotechnickou standardizaci (CENELEC). Jde o podobný normalizační orgán jako CEN ovšem jen pro elektro výrobky. Od roku 2002 jsou podle úmluvy o Mezinárodním elektrotechnickém výboru jeho členy kromě všech zemí jako u CENu i Kanada, Japonsko, Čína, Rusko a Jížní Korea. USA mají statut přidružené země.

V roce 1998 se pak stejnou metodou vyčlenila ještě samostatná organizace pro telekomunikace a informační technologie. Nazývá se Evropský ústav pro telekomunikační normy (ETSI). I když je jeho působnost téměř celosvětová. Na jeho činnosti se neúčastní pouze africké a několik jihoamerických zemí a Mongolsko. V ostatních zemích jsou jeho normy uznávány. Díky spolupráci zemí a výrobců na půdě ETSI vznikl celosvětový systém mobilních telefonů GSM, profi vysílaček TETRA a řady formátů pro komunikaci přes internet nebo pro rozhlasové a televizní vysílání.

EU i EFTA s normami z ENELECu i z ETSI zachází stejně jako s normami CENu. 

Co by bylo po Czexitu?

ČR by ani po případném vystoupení z EU nezanikla účast na CENu, CENELECu ani v ETSI. Do všech těchto organizací jsme vstoupili ještě před vstupem do EU. Naše normy jsou tedy plně harmonizovány jak s normami v EU, tak i v EFTA. Nadále bychom se mohli účastnit na tvorbě evropských technických norem. Jen by naši zástupci nemohli být u rozhodování o tom, kterou technickou normu učinit závaznou v rámci EU. 

Při vstupu do EFTA by přístup na trh EU měly naše výrobky zajištěny bez cla a bez množstevního omezení. Jako je tomu dnes. Na okraj si dovolím pouze poznamenat, že ke vstupu do EFTA by ČR vzhledem k již provedené harmonizaci a odbourání cel vůči zemím EFTA stačilo pouze zaslat přihlášku na sekretariát do Ženevy. Na nejbližším zasedání, které se koná nejméně dvakrát do roka, by zřejmě byla schválena. Stejně jako v případě Velké Británie, která má členství v EFTA obnoveno dříve, než má ukončené členství v EU.

Čemu bychom se vyhnuli?

Problém Czexitu samozřejmě nelze zjednodušovat jen na výrobky a přístup na trh. Stejně tak nelze podceňovat ani přeceňovat schopnost našich zástupců něco prosadit v orgánech EU při hlasování o tom, jestli se má nějaká konkrétní technická norma stát závaznou. Nebo jestli z ní má být závazná část. Příklad odzbrojovací směrnice varuje. A právo EU je čím dál komplikovanější.

Na závěr si zkusme vyjmenovat některé věci, které by se nás však jako nečlena EU nemusely týkat:

- reforma azylového práva EU označovaná jako Dublin IV;

- směrnice o minimální výši spotřební daně z tabákových výrobků a alkoholu. Sazby bychom si mohli stanovit sami naším Parlamentem;

- povinné „škaredé obrázky“ na cigaretách“ a časem zřejmě i na alkoholu.

A mnoho dalších věcí by bylo pouze na vůli našich zákonodárců. Po tomto rozboru je snad vidět, že Czexit není sám o sobě hrozbou ani nadějí. Po Czexitu by jen více záleželo na tom, jaké politiky si zvolíme jako své zástupce. Zůstalo by nám více věcí k rozhodování doma. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: red

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Obrovské věci a dramatická slova. Summit Putin–Trump má pokračování, které je třeba znát

7:35 Obrovské věci a dramatická slova. Summit Putin–Trump má pokračování, které je třeba znát

Americký prezident Donald Trump se v pondělí v Helsinkách setkal s ruským prezidentem Vladimirem Put…