Českými médii se v úterý večer rozlétla zpráva o smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Někdejší komunistický předák zemřel nejspíš minulý týden, pohřeb měl již proběhnout v motolském krematoriu. Jakeš zemřel ve věku 97 let. Prakticky do poslední doby se pravidelně objevoval na veřejnosti, zvláště při komunistických oslavách Prvního máje na pražském Výstavišti v Holešovicích.
ParlamentníListy.cz požádaly v rámci ankety politiky napříč celým spektrem, aby zhodnotili jeho „dílo“ a život, ale i dobu 70. a 80. let v Československu. Předseda KSČM Vojtěch Filip v reakci na naši otázku sepsal pro ParlamentníListy.cz obsáhlé pojednání nejen o Jakešovi jako takovém, ale i o době, která jeho nástupu předcházela. Filip v textu obsáhl prakticky celé období bývalého režimu až do jeho konce.
Celý text Vojtěcha Filipa přinášíme ZDE:
Jak se dívám na dílo Miloše Jakeše, ale i na léta 70 a 80. minulého století obecně? Je možné si spojit s odchodem Miloše Jakeše jednu z kapitol československé historie a to přesto, že v čele KSČ stál jen krátce těsně před rokem 1989. I pro KSČM to může být příležitost, přestože vznikla až v roce 1990 vysvětlit co a proč se dělo v letech 1948-89 co z těchto let zásadně odmítá, ale také na co navazuje a jak se politicky KSČM chovala v těch dalších letech kdy došlo k restauraci mafiánského kapitalismu v ČR.
Není pravdivý obraz těchto let, který vše maluje jen v černých barvách, stejně jako také není jen o světlých zítřcích. Ti, kteří se lživě snaží práci našich předchůdců jen urputně zašlapat do země, nejsou ani věrohodní ani objektivní, mluví z nich závist a neschopnost rozvíjet společnost, dále ji nerozdělovat, ale sjednocovat pro těžká období globálního tlaku na národní státy.
Nejsložitější období těsně po válce, které už bylo dáno vládou Národní fronty pod vedením KSČ je doba let 1948-1954, ve zkratce je možné vysvětlit opravdu poválečným složitým vývojem téměř na celém světě, na pozadí snah tvořícího se "Západu" oslabit vliv SSSR a marginalizovat výsledky II. světové války. Šlo nejen o pokračování fašistických vlád ve Španělsku nebo Portugalsku, o McCarthismus v USA, vojenské převraty v různých státech světa, včetně Řecka, aby se zabránilo vzniku dalšího socialistického státu, ale i nehorázné vměšování do vnitřních záležitostí Československa. Špionáž, agenti chodci, balónové akce, terorismus. Bylo to období, kdy si celá Evropa na jedné straně oddechla, že skončila válka a věřila, že vznikne lepší svět. Svět bez válek, ale s bojem a to hodně tvrdým o její další charakter. Viz třeba kniha Výbušnina.
Další etapu konce padesátých let, kdy začalo docházet k uvolňování, asi nejlépe charakterizuje úspěch na Světové výstavě a ocenění Bruselského pavilonu. Výsledky uvolněné energie širokých mas pracujících a pokus se v nových poměrech prosadit přinesly ocenění jak v hospodářství, tak ve společnosti , ale i ve vědě a ve výzkumu a předznamenaly zajímavý vývoj tzv. zlatých 60. let. Některé nástroje, které měla KSČ k dispozici se vyčerpaly. To se týká hlavně kultury, kdy přestaly být zapotřebí "agitky" a nastoupila oceňovaná tvorba jak literární, tak filmová či výtvarná, která promlouvá i k současnosti. V šedesátých letech se to týkalo opět celé Evropy, Vznikala nová hnutí a společenský vývoj směřoval k ideálům levice obecně, ať šlo o solidaritu, ocenění společenské práce apod. I v USA došlo k proměně společnosti, vzniklo hnutí hippies, demonstrace za zrušení rasové segregace a hnutí proti válce ve Vietnamu. Bylo to období, kdy se změnila samotná KSČ, která chtěla větší míru integrace společnosti. Byla ustavena Kolderova a Barnabitská komise. Politicky i kulturně šlo o pozoruhodné období. Žádný jiný politický systém neprošel takovou vnitřní změnou.
Samostatnou kapitolu si zaslouží ekonomika a zejména schopnost Československa překonávat embarga. Fungovala RVHP, organizace, která určitým způsobem přerozdělovala výrobní kapacity, ale nebyla určena k tomu, aby likvidovala hospodářství jednoho státu ve prospěch druhého. Patnáct let po válce se začalo vyčerpávat revoluční nadšení. Uvolnilo se cestování do socialistických států, i když cesty na Západ byly omezeny nesměnitelností koruny. Shora zmíněné komise (případně další Barákova a Pillerova) ale přispěly k tomu, že byla evidentní snaha o integraci společnosti a o společný postup, který kontrastuje se současnou situací, kdy 30 let od listopadu 1989 se naopak projevuje čím dál větší dělení společnosti a pro zakrytí problémů se neustále otevírají dávno překonané společenské spory.
Fotogalerie: - Komunistický první máj v Brně
Vyvrcholením rozvolnění 60. let bylo Pražské jaro, které bylo logicky střetem dvou skupin v KSČ. V systému vedoucí úlohy strany to ani jinak být nemohlo. Žel ani jedna část nebyla ochotna jednat o racionálním kompromisu. A už tehdy se stával hlavní opoziční silou spolek K231, který v době před srpnem 1968 přislíbil, že zmírní antikomunistickou rétoriku, aby byl schopen vzhledem k rozsudkům získat oporu ve společnosti, která nemohla ani nebyla připravena přijmout rehabilitaci za majetkové trestné činy a trestné činy proti životu a zdraví na rozdíl od rozsudků, jejichž původ byl veskrze politický. Samotný 21. srpen je třeba chápat jako střet geopolitických zájmů mocností oddělených studenou válkou. Do jaké míry k němu přispěl např. Alexandr Dubček nechme v tuto chvíli historikům a politologům. Rozhodující bylo jak se o našem území dohodly USA a SSSR.
Samostatnou otázkou jsou pak ona 70 a 80. léta a proces normalizace.Tady už nastupuje i do vysoké stranické funkce předsedy ÚRK KSČ Miloš Jakeš. Zjednodušeně Husákova doba a vláda Lubomíra Štrougala je jedno z nejpozoruhodnějších období naší historie. Je nezpochybnitelné, že šlo o období skutečného ekonomického růstu a rozvoje v mnoha směrech. Lidé měli nejen práci, ale byl i vyřešen bytový problém, začala úvaha doplnit právo na bydlení do systému lidských práv. Postupem času byl vyřešen vztah s emigranty. To, že se rodily "Husákovy děti" je jen dokladem stability tehdejší společnosti. Některé společenské problémy, ale narůstaly. V osmdesátých letech ale zejména ztrácela KSČ energii. Po prověrkách v roce 1970 se členská základna zmenšila. Odešli nebo byli vyloučeni ti, kteří Pražské jaro "prohráli" a místo nich přišla nová generace, z níž část ale postrádala jakékoli ideály a zaštiťovala se jen článkem o vedoucí úloze strany ve společnosti a členství v KSČ bylo pro některé spíš jen kariérním krokem, než otázkou přesvědčení. To oslabilo politické působení strany i při stále vysokém počtu členů v občanské veřejnosti. Je pravda , že to byli lidé, kteří už neměli zkušenost s bídou, nezaměstnaností, válkou a existenční nejistotou. Přišli k hotovému, nemuseli o nic bojovat, byli neviditelní a tím i postradatelní.
Protože kvůli kariéře vstoupili, tak ze stejného důvodu po roce 1989 odešli. A tady se mohu vrátit k Miloši Jakešovi, který pocházel z chudého prostředí, který těm postradatelným bránil v kariéře a proto musel jít. Možná sám cítil, že by zradil sám sebe, kdyby ve funkci pokračoval. Jestliže se jeho život završil, tak s pokorou a nyní bez kritických slov říkám: nevím, co mohl v politice udělat jinak nebo lépe. Jsem ale přesvědčen, že si nezaslouží posměšky od tzv. historiků třeba z ÚSTR, takové právo jim jistě společnost nedala.
_profil_top.jpg)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
