Samospráva města Doněck zároveň vyhlásila záměr postavit nový pomník vůdce. Tyto události a jejich souhra roznítily plamen nových diskusí kolem postavy Josifa Vissarionoviče Stalina, jeho doby – a paralel se současným děním.
Kult, pocity, emoce
Debata ukázala rozkol v hlavách současné ruské společnosti. V někom myšlenky na Stalina vyvolávají radost, úctu a respekt, v někom odpor a hněv. Lhostejný k tématu je málokdo, už léta funguje jako jablko sváru. Nabízejí se otázky... Proč je v Rusku tolik Stalinových zastánců a proč právě jeho doba vyvolává tolik emocí? Proč se na ni Rusové tak často odvolávají, ať už pozitivně, či naopak? Odpovědí na ni je hodně, jsou jednoduché a složité zároveň.
Těch, kdo Josifa Vissarionoviče Džugašviliho zažili – ve vyšších patrech politiky se pohyboval v letech 1924 až 1953 – jinak než v dětských letech, již zůstalo jen velmi málo. Většina z dnes žijících se o toto období jen otřela ve velmi mladém věku nebo vůbec. Předmětem diskuse jsou proto spíše vzpomínky, „paměť předků“ nebo obrazy a stereotypy, které vznikly následně, jinými slovy – „kult“, tradice a... jak jinak, pocity a emoce.
Která TV teď přináší nejlepší zpravodajství? (Ptáme se od 12.5.2020)
Anketa
„Pozvedl naši vlast z trosek, zahájil rozvoj, díky němu jsme vyhráli válku, za něj se nekradlo a byl pořádek.“ Tolik k jeho historické roli. Osobně oceňují jeho asketismus, který je v příkrém rozporu s přepychem, jehož si užívají dnešní politici, a rázně tepou: „Měl jediný plášť a boty. Vše, co dělal, dělal pro nás lidi.“
Opakují tedy klasická stanoviska, která razila vládní média přímo za stalinských dob, a která později znovu, jen ne tak velkohubě, zaznívala ve filmech a knihách Brežněvovy a Andropovovy doby.
Otec národa Stalin
Tito lidé tedy mají na paměti především to, co do nich, případně do jejich rodičů, vkládal PR aparát své doby. Když dnes přesvědčenému stalinistovi povíte, že Josif Vissarionovič měl k dispozici desítky na tehdejší časy poměrně luxusních „chat“ na mnoha místech od okolí Moskvy po panenské pralesy Abcházie, buď vám neuvěří, nebo najde jiné vysvětlení či omluvu, z nichž některé jsou dosti rafinované. Existence těchto míst je ovšem historickou skutečností a mnohá z nich jsou dnes přístupna veřejnosti coby muzea.
Stručně řečeno, ten pozitivní obraz, který je dnes živý, ukazuje „otce vlasti“ ve vysokých botách a vojenské uniformě, který své dny a noci zasvětil péči o blaho národa. Ve větším rozsahu však Stalinovu osobnost a jeho dobu, ať už kladné, nebo záporné stránky, studuje kromě odborníků málokdo. Kopneme-li ovšem do půdy ruské kultury o něco hlouběji, najdeme jiný, hlubší pramen stále nevysychající lásky k vůdci.
Uvidíme ho především v tradicích ruského lidu. Už tisíc let v zemi vládne ta nebo jiná monarchie a Kníže nebo Car zosobňuje Otce – pro celý národ i pro každého jednotlivce. Persona Stalina jednoduše obsadila toto místo v hlavách a srdcích mnoha Rusů. Nelze mu upřít, že byl osobností nejen despotickou, hrůzu nahánějící a diktátorskou, nýbrž také výraznou, silnou a barvitou, a po něm již ruská historie 20. století takových mnoho nenabídla. Tento obraz proto zůstal v paměti lidí na dlouhá léta a po několik generací nejen přežil, ale také nabyl mytologické aury.
Je třeba ovšem zdůraznit, že Stalinova osoba není jeho jedinou součástí, a možná ani ne tou dominantní. Tu nejhlubší stopu zanechaly události, které během jeho vlády ruský lid potkaly, ať už byl na nich jeho podíl jakýkoliv. Druhá světová válka, represe, prudká a nesmírně náročná modernizace země, prohry a vítězství – to vše v Rusech stále žije.
Film Zloděj a jiné historky
Chcete si k tomu všemu alespoň přičichnout a podívat se na pár okamžiků na svět očima jednoho z těch, kdo si tím vším prošel? Podívejte se například na jeden z klasických filmů o této době, snímek Pavla Čuchraje Zloděj, který vypráví příběh chlapce, jemuž ve válce padl otec. Přilne pak k náhodnému spolucestujícímu ve vlaku, z něhož se ovšem vyklube podvodník a zloděj.
Toto dílo velmi přesně vyobrazuje ducha té složité doby, plné rozporů – oslavování a vděčnost vůdci, někdy zcela upřímné, chudobu a útrapy poválečných let, všudypřítomnou kriminalitu, rodiny bez otců... a zároveň – hrdost a neuvěřitelnou vitalitu a výdrž lidí, kteří hrůzy války přežili. Tyto pocity nejsou jen výmyslem tvůrce na obrazovce. Mnoho ruských rodin si tuto historii předává po generace.
Málokdo z dnešních zastánců Stalina si na vlastní kůži pamatuje, kolik milionů životů tak či onak nalomily represe, období hladu a kolektivizace zemědělství ve stalinské době, kolik jich padlo za války, jak chudý život většina rodin v té době vedla. A pokud ano, nebo o nich aspoň vědí, nespojují to s osobou Stalina, který například už na začátku 30. let uveřejnil článek o kolektivizaci, nazvaný „Závrať z úspěchů“, kde při celkově kladném hodnocení zmínil také „přehmaty“, jinými slovy násilí, jichž se dopustili místní kádři, a doporučil je zmírnit. To byl z jeho strany geniální PR tah, neboť si tak „slíznul smetanu“ v podobě nepochybných úspěchů kolektivizace, zatímco celou odpovědnost za nezdary přeložil na ramena bezprostředních vykonavatelů.
Zabralo to. Plakáty s Otcem-vůdcem jsou populární i v nynějších koronačasech, které na různé přehlídky a veřejná vystoupení nejsou příliš bohaté.
Vraťme se nyní po spirále k prvnímu odstavci tohoto článku. Plodem uvedené veřejné diskuse – a několika dalších – se stalo rozhodnutí odstranit z chrámu Ozbrojených sil Ruské federace fresku s Putinem a s jinými dnešními politiky – ovšem portréty Stalina na stěnách, zdá se, zůstanou.
Historický soudní proces s postavami té doby stále běží.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ras
