Před pár týdny v Moskvě vybuchl skandál. Probíhá tam stavba nového pravoslavného chrámu, memoriálního komplexu ministerstva obrany, a objevili v něm nástěnnou mozaiku se současnými ruskými politiky – hned vedle vyobrazení oslav kapitulace Německa 9. května 1945 s portréty Stalina.

Samospráva města Doněck zároveň vyhlásila záměr postavit nový pomník vůdce. Tyto události a jejich souhra roznítily plamen nových diskusí kolem postavy Josifa Vissarionoviče Stalina, jeho doby – a paralel se současným děním.

Kult, pocity, emoce

Debata ukázala rozkol v hlavách současné ruské společnosti. V někom myšlenky na Stalina vyvolávají radost, úctu a respekt, v někom odpor a hněv. Lhostejný k tématu je málokdo, už léta funguje jako jablko sváru. Nabízejí se otázky... Proč je v Rusku tolik Stalinových zastánců a proč právě jeho doba vyvolává tolik emocí? Proč se na ni Rusové tak často odvolávají, ať už pozitivně, či naopak? Odpovědí na ni je hodně, jsou jednoduché a složité zároveň.

Těch, kdo Josifa Vissarionoviče Džugašviliho zažili – ve vyšších patrech politiky se pohyboval v letech 1924 až 1953 – jinak než v dětských letech, již zůstalo jen velmi málo. Většina z dnes žijících se o toto období jen otřela ve velmi mladém věku nebo vůbec. Předmětem diskuse jsou proto spíše vzpomínky, „paměť předků“ nebo obrazy a stereotypy, které vznikly následně, jinými slovy – „kult“, tradice a... jak jinak, pocity a emoce.