Jiří Dienstbier se stal ministrem zahraničí v době, kdy politika ještě nebyla sprostým slovem, nýbrž posláním. „Hvězdným okamžikem jeho života bylo stříhání ostnatého drátu na hranici s Německem," vzpomíná komentátor Deníku Ivan Hoffman, jenž v osmdesátých letech vydával v samizdatu časopis Fragment-K.

Nejosobnější vzpomínku má z bouřlivého listopadu 1989, kdy se Jiří Dienstbier objevil ve dveřích jeho bytu. Zmoklý a zablácený pronesl větu, kterou mu později připomínal: „Vím, že gentleman by se neměl zouvat, ale neurazíte-li se, nerad bych vám tady roznesl bahno." Hoffmanova žena mu prohřešek proti etiketě s úlevou odpustila a nabídla přezůvky.

Noblesou lze politika srovnat s Tigridem či Krylem