„Můžeme se jen dohadovat, co cítil prezident při pohledu na nekonečný zástup lidí, kráčejících za Havlovou rakví. Už tehdy asi sílilo Klausovo nutkání zničit Havlův odkaz, jež nyní dospělo do stádia obsese,“ píše komentátor. Fakt, že čtrnáct měsíců poté, co Havla nazýval symbolem boje za demokracii a lidská práva, jej označuje jako „bořitele existujícího lidského řádu“ nelze prý vysvětlit jinak, než zatemněním mysli.

Rozvíjející se prezidentova paranoia se prý projevila i tím, když s Havlem spojenou „levicovou kulturní mediální frontu“ obviňoval z vyvolávání atentátnických nálad a když si stěžoval, že po Havlově smrti tyto tendence ještě sílí.

A když o prezidentské volbě sledoval nejprve spontánní odpor proti své amnestii a posléze stejně spontánní vzedmutí havlovského étosu kolem Karla Schwarzenberga, musel se prý skutečně vyděsit. Tomu svědčí panické esemesky o emigraci a rovněž umanutá přirovnání Havla k jakobínům. Je prý škoda, že se Schwarzenbergovo tažení nepodařilo dotáhnout do konce - pohled na Klause, prchajícího před vítěznými havlisty do ciziny, prý mohl být nezapomenutelný.