„Svůj dnešní příspěvek jsem nazvala Už zase tluče bubeníček. Válka není vůl. Válka je peklo. I když ubývá lidí, kteří ji zažili, jejich svědectví zůstávají. Nejen v archivech nebo učebnicích, které lze cenzurovat, ale především jsou trvale zachycena v umění. Zatímco každá propaganda nás formuje pro svůj aktuální záměr a řadí nás do uniformního útvaru, umění oslovuje každého jednotlivě. Prostřednictvím emocí, a tím vytváří vztah člověka k životu a světu. Písně slýchané v dětství, knihy přečtené v mládí nám žádný režim nemůže vyvlastnit. Pomník maršála na náměstí lze odstranit na příkaz orgánů. Ale například filmy Němá barikáda nebo Májové hvězdy, i kdyby na ně televize zapomněla, zůstanou uloženy v citové paměti diváků natrvalo. Jako součást jejich vědomí a svědomí,“ řekla Procházková úvodem.
„Vděk za záchranu dokáže cítit i zvíře. Ale jenom člověk má schopnost předávat prožitek vděčnosti dál, napříč časem, jako závazný kód. Ani srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa nemohl ten kód zničit. Neboť byl posvěcen krví 140 tisíců padlých rudoarmějců,“ řekla za potlesku Procházková.
„Nicméně invaze z roku 1968 působila na většinu z nás včetně mě, tehdy 17letou, jako šokující vojenský zákrok v zemi, v situaci, která z našeho úhlu pohledu mohla být řešena po dobrém. Na přemýšlení o tom, proč se československá třetí cesta nedala prošlapat napříč dvousměrné dálnice v tehdejším bipolárním světě, na přemýšlení jsme pak dostali dlouhých dvacet let. A právě těch dvacet let, nazývaných u nás normalizací, poskytlo západním kooperacím čas připravit se na budoucí dražbu takzvaného východního bloku,“ dodala.
Fotogalerie: - Za mír a proti fašismu
„Záměry žraloků jsme asi předvídat nemohli. Listopad 1989 jsme proto vnímali jako novou šanci, cinkali klíčemi ke svobodě, k odpuštění všem a k velkorysým plánům pro každého. Ve svém nadšení jsme opomněli, že velké plány předpokládají nejprve všeobecnou debatu a pak spolupráci napříč společností, aby každý mohl uplatnit své individuální vlohy ve prospěch celku. Tehdy nám připadalo snadnější přeskočit tuto fázi, přijmout nabízené manuály, přizvat zástupy poradců, a dokonce umožnit výuku vlastních dětí podle cizích osnov. A tak nám po třiceti letech budování z té demokracie dnes zůstala jen etiketa na vyprázdněné lahvi. Zemský ráj na pohledech a odhodlané tváře na billboardech. Vyvolává to skeptický dojem, že dějiny našeho národa jsou zacyklené. Země ležící osudově na průsečíku vlivů, jako by neměla právo na vlastní hlas. Když o to opakovaně usilovala, byly její myšlenkové vzruchy, které vždy předčily svou dobu, trestány jako kacířské. Elita byla vybíjena či nucena k emigraci anebo kolaborovala. A lid obecný byl povinen přizpůsobovat se novým pořádkům. A přesto se pokaždé v té krajině, která tvarem připomíná lidskou dlaň, našli a seskupili lidé, kteří to nevzdali a odmítli klečet na kolenou před cizí vrchností,“ podotkla Procházková a z lidu se ozvalo „Procházková na Hrad“.
„Proč naší důmyslné bisce, která dozírá i na učebnice, vadí právě kapitoly o národním obrození? Protože je to svědectví o tom, že zázraky se dějí a že je způsobují lidé, nově pojímaný starý výbuch ve Vrběticích možná smete i Čelakovského a jeho Ohlasy písní ruských, jako by nestačilo, že důvodné podezření i přes absenci důkazů už rozmetalo diplomatické a ekonomické vztahy mezi Českou republikou a Ruskou federací. Zřejmě je z vyššího příkazu nařízeno zašlapat do bahna i kulturní vazby vytvářené po staletí. Propaganda už svolává do útvaru všechny ochotné pochodovat ve stejnošlapech s hesly, že Ruska je třeba se bát. Kdo se nebojí, je zrádce. Démon předsudečné nenávisti proti vytipovanému škůdci světa už zachvátil média, vykřikuje z chodníků a jedovatou slinou ošplíchl i českého prezidenta. Nejvyššího ústavního činitele, který v projevu klidným hlasem oznámil, že vyšetřování kauzy Vrbětice dosud neskončilo, a tudíž nelze předjímat jeho narychlo vyvrbené závěry,“ dodala Procházková.
„Místo zklidnění hysterie však rozdráždil démona nenávisti. Ten démon se šíří podobně jako virus v počítači, ale je zhoubnější, protože zachvacuje mozky lidí, maže z nich staré programy a nahrazuje paměť novou, aktualizovanou verzí. Dokáže zrychlit i čas. Nebo jej zastavit. Zatímco masakr v Oděse, kde nacistická horda upálila desítky lidí, nebyl ani po sedmi letech vyšetřen, útočníci na let MH17 byli určeni pár minut poté, co trosky letadla dopadly na zem. Kauza nešťastných Skripalových je oživována na pokračování. Jako obětina určená pro více použití. Všechny ty kramářské písně, co démon nenávisti šíří, mají stejný refrén: Tluče bubeníček, tluče na buben,“ míní Procházková.
„Nejprve je třeba zavalit nás strachem, jak haldou uhlí vysypanou z korby náklaďáku. A pak je nabídnuto jediné spásné a definitivní řešení. Ve jménu demokracie, lidských práv a zachování světového míru odhlasovat i naším jménem válku Rusku. Té zemi, která kdysi jak bájný Prométheus rozžehla zatemnělé Evropě znovu světlo naděje. Dnes je zásadní podíl Rudé armády na zastavení genocidního nacistického tažení zpochybňován a paměť zachráněných národů je upravována. Zřejmě proto, aby ten příklad lidské obětavosti zmizel ze světa. Něco podobného se možná už kdysi dávno, před 1 000 lety, stalo, a třeba i opakovaně. Pokud i dějiny lidstva jsou zacyklené, možná je probíhající degenerace starého i nového světa projektovaná jako počítačová hra. Ale i kdyby, i kdyby tomu tak bylo, musíme se pokusit, aspoň pokusit do toho nelidského programu, který globálně zachvacuje planetu jako černý mor, hodit vidle,“ sdělila Procházková.
„A místo figurek, které nemají vlastní vůli, neboť je někdo vodí na obojku, přizvat do souboje o budoucnost české státnosti skutečné lidi. Vlastence disponující pamětí, svědomím, pokorou, rozvahou a odvahou. Muže na slovo vzaté a ženy vědoucí, že o duši národa se nevyjednává v kostnici s kostlivci a že jen seznání a hájení pravdy je cestou ven z toho zacykleného pekelného programu. Ta cesta je ovšem lemována nesčíslnými hroby lidí, co na ní padli. Někteří ani svůj hrob nemají, a přesto nám stojí za zády jako zeď. Není to zeď nářků. Je to obranná zeď vytvořená nesmrtelnou odvahou těch, co zápas s peklem nevzdali. Napříč časem vršili kámen po kameni, aby nám zbudovali a předali tu hradbu. Dnes jsme na řadě my, abychom se o ni opřeli, bránili ji a ubránili. Nejenom kvůli čestnému závazku k těm nesmrtelným mrtvým, ale i proto, aby život dosud nezrozených neztratil už dopředu svůj smysl,“ zakončila Procházková.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
