Nedávno mne překvapila úvaha, že okupace v roce 1968 o 20 let oddálila příchod kapitalismu. Je to v rozporu s představou pamětníků Pražského jara, kteří byli přesvědčeni, že okupace armádami Varšavské smlouvy překazila obrodný proces, pokus o „socialismus s lidskou tváří“, čili o vylepšení socialismu.

Co by skutečně následovalo, nebýt srpnové okupace, po pravdě nevíme. Reformní proces se zastavil, jeho představitelé ztratili politický vliv a občané se postupně smířili s realitou, anebo emigrovali. Nelze jednoznačně vyloučit, že nebýt okupace, vývoj by vyústil v to, čemu dnes říkáme barevné revoluce. Těmi se mění režimy a bývají nakažlivé. Z přílišné demokracie a svobody v Československu měli strach kromě Sovětů také komunisté ve východním Německu, Polsku a Maďarsku. Byla jejich obava, že se Československo odtrhne od socialistického bloku a přidá k Západu nereálná?

Historii nelze vykládat bez zohlednění životní zkušenosti jejích aktérů. V šedesátém osmém, 23 let po druhé světové válce, ve společnosti většinu tvořili lidé s pozitivním vztahem k Sovětskému svazu, který nás zachránil před genocidou, plánovanou pro nás nacistickým Německem, převažovali lidé s negativní zkušeností s předválečným kapitalismem, který zapříčinil bídu a hrůzy války. A většinu tvořili lidé, kteří po roce 1948 vybudovali svou republiku a byli na to hrdí. Tehdejší atmosféru sotva pochopí dnešní „většinový“ občan, který pohrdá Rusy, podbízí se Němcům a ke kapitalismu nezná alternativu.