Poslední dobou v Evropě u voličů bodují politici, kterým mainstreamová média dávají nálepky populistů, pravicových extremistů anebo Putinových agentů. Že tyto dehonestující nálepky přestávají fungovat, ukazuje na klesající vliv médií, ale i na neudržitelnost politické agendy, která ignoruje občana. Naposledy v Holandsku ovládl volby Geert Wilders, se kterým podle liberálních demokratů měl nastat konec světa. Giorgia Meloni v Itálii vyhrála i přesto, že kromě populistických nálepek dostala i fašistickou. AFD v Německu, peskovaná za euroskeptickou a protiimigrační rétoriku posiluje přesto, že se s ní staré partaje nechtějí bavit. A u našich sousedů se premiérem stal Robert Fico.
Fotogalerie: - Fico u Zemana
Pro komentátora, který slovenskou politiku sleduje z českého odstupu a nespokojí se přebíráním postojů slovenských médií, je Robert Fico politický rébus. Nevím o nikom z mých přátel a známých na Slovensku, kdo by Fica volil, a když jsem s ním chtěl natočit rozhovor pro Rádio Universum, nenašel jsem nikoho, kdo má na něj telefonní číslo (respektive nikoho, kdo by mi řekl, že nemá mobilní telefon). Současně ovšem Roberta Fica vnímám jako výborného řečníka, politického profesionála a státníka s vizí. Cokoli si od něj přečtu, má hlavu a patu. Předvídá trendy, vnímá společenskou objednávku a přitom je pragmatik a realista. Mám pouze dvě vysvětlení, proč mi nenávist vůči Ficovi, ze které se stal dokonce politický program tmelící nesourodou slovenskou opozici, nedává smysl: Buďto mi něco důležitého uniklo, anebo nemám vymytý mozek slovenským mainstreamem.
Psali jsme:
Pro vztah politiků a médií neplatí závazná pravidla. Jsou doby, kdy se politici a novináři vzájemně potřebují a proto udržují korektní vztahy. Jsou ale i doby, kdy politici nepotřebují novináře, protože jim nemají co říct a novináři nepotřebují politiky, protože politiku dělají sami i bez nich.
Když politici a média nemají společnou agendu, vzniká konflikt mezi tím, co chce politik říct a co chce novinář slyšet. Tehdy média mají své politiky a politici svá média. Novináři ignorují politiky, kteří se jim nelíbí, a politici ignorují novináře, kteří jim škodí. Je to možné i díky tomu, že se informačním zdrojem vedle médií hlavního proudu stávají i nezávislé weby a sociální sítě. Robert Fico v předvolební kampani nepotřeboval prostor v nepřátelském mainstreamu. Stačilo mu se vůči mainstreamu vymezit. A měl pochopitelně i štěstí, že liberálně demokratická média si za favorita zvolila, mohu-li si i já dovolit jízlivou nálepku, protekční progresivní euroděcka, a ne seriózní politické protivníky.
Robert Fico je ovšem politickým rébusem i proto, že jeho politická smrt se jevila jako neodvratná a definitivní, když ho média, političtí oponenti a hysterická ulice na cestu do zatracení polepili nálepkami zloděje, mafiána a vraha, čili univerzálního padoucha. A Robert Fico, div se světě, všechny ty nálepky ustál! Bylo by mimochodem zajímavé vědět, zda se mu někdo z novinářů, kteří mu šli po krku, omluvil, když se podezření nepotvrdila. Obecná zkušenost s angažovanými žurnalisty, propagandisty je ovšem taková, že se neomlouvají. Ztratí paměť a tváří se jako blbci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Hoffman
Viktor Havel
