„Jednou jsem četl povídku od Achille Gregora, který psal takové vtipné a humoristické věci. Bylo to o pánovi, který si koupil a přinesl domů malého domácího králíčka. Udělal mu mističku s jídlem i pelíšek, ale králíček byl plachý. Pán mu chtěl ukázat jen laskavou tvář a tak ho lákal, aby se nechal pohladit. Ale králíček se bál a pohladit se nechtěl nechat. Pán ho lákal: ‚Pojď sem, ty hlupáčku, já tě chci jen pohladit,‘ a nabízel voňavou mrkvičku. Ale králíček se bál.

I jal se pán králíčka sledovat, aby ho chytil a ukázal mu, jak to s ním myslí dobře. Ale králíček se bál a utíkal a zalézal pod židle. Pán ho umíněně sledoval a pronásledoval ho s čím dál větším úsilím. Celá povídka končí zpřeházeným nábytkem, králíkem napasovaným v nejzazším koutě pod gaučem a zcela nepříčetným mužem, který králíčka vyhání koštětem a vztekle řve: ‚Vylez, ty zatracenej králíku. Vylez a já tě zabiju, abys věděl, že tě chci jenom pohladit‘!“ vypráví na úvod dnešního Nedělního rána Ivan Vyskočil.

A vysvětluje, proč začíná tentokrát poněkud ze široka, a proč právě touto povídkou.

Parta sluníčkářů, havloidních členů... a násilné dobroserství

„Proč vám říkám tento úvod? Ta parta sluníčkářů, havloidních členů ‚pražské kavárny‘, mi silně svým násilným dobroserstvím připomíná toho muže s králíkem. Tato skupina je ve svém konání dobra zvláštně militantní,“ pokyvuje Ivan Vyskočil. A dodává. „Zkuste si v takové grupě pravdoláskařů vykřiknout: ‚Obdivuji a mám rád prezidenta Zemana a Babiš je výborný a dobrý premiér této země.‘ Nevím, zda budete tak rychlí, abyste našel východ.

Pravda a láska musí totiž zvítězit nad lží a nenávistí – a dokážeme ti to i za cenu toho, že ti rozšlapeme držku na hadry! Však my to dobro do tebe dostanem!“ nešetří herec sarkasmem. „A že nemluvím do větru?“ zdvihá ukazováček. A dává příklady.