„Představuje pro Západ problém pouze Putin či rovnou celé Rusko? Čelíme nyní probouzejícímu se Rusko z letargie, jež bylo nuceno pozvednout svůj hlas, protože bylo až příliš omezováno vítězným Západem? Nebo jsme pouze svědky přízemní agrese jednoho ergomaniackého bývalého důstojníka KGB?“ táže se Friedman.
„Na výše zmíněné otázky bychom si mohli jednoduše odpovědět tak, že jsou poněkud diskutabilní. Prezident Vladimir Putin se těší dobrému zdraví a vzhledem ke krátkým volebním cyklům na Západě je pravděpodobné, že ve své funkci zůstane i po odchodu většiny nynějších západních vůdců. Skutečný problém je však ještě mnohem hlubší. Existuje mnoho důvodů se domnívat, že Putin změnil samotnou podstatu vládnutí v Rusku. Pro jeho nástupce tedy bude obtížné, ne-li přímo nemožné, aby vše vrátil do původních kolejí," míní Friedman.
„Zatímco ruská opozice razí slogan Rusko bez Putina, tak se blížíme do bodu, bez ohledu na to, co se stane s Putinem, že nic takového nebude existovat," dodává Friedman.
„Západ si je podle názoru Friedmana dobře vědom, že režim v Rusku stojí a padá s Putinem a několika jeho vyvolenými. Právě proto se rozhodl pro konkrétní a cílené sankce. Putin se spoléhá na úzký okruh přátel, z nichž některé zná ještě z dob svého působení v Petrohradu či dokonce z dob KGB. Tito jeho kumpáni realizují jeho návrhy a rozhodnutí. Za svoji loajalitu jsou bohatě odměněni. Ruský prezident často kritizuje či přímo pronásleduje oligarchy. Ovšem jenom ty, kteří k němu nejsou dostatečně loajální," upozorňuje Friedman.
Celý text v angličtině najdete ZDE.
„Jeden z opozičních vůdců Alexej Navalnyj si udělal své jméno na boji proti korupci. Dostal se také proto do hledáčku Putinovy kleptokracie, ale mohl by se některý z těchto vůdců prosadit jiným způsobem? Pomocí cílených represivních kroků Putin opozici rozdělil. Inicioval vytvoření pseudostran typu Spojené Rusko a Spravedlivé Rusko a zasel tak semínko pochybnosti nad samotnými základy politických stran. Dělal vše pro to, aby tradiční strany nemohly pokračovat ve své činnosti a aby nové strany nemohly vůbec vzniknout," obviňuje Putina Friedman.
„Proti Putinovi tedy nyní stojí jen jednotlivé postavy, Navalnyj, Sergej Udalcov, Michal Chodorkovskij atd. Jsou to pouhé kvazicelebrity, které se musí spoléhat jen na své nejbližší okolí. Rozhodně více než na široké masy, které získávají do svých platforem. Až se ale jednou případně ocitnou u moci, budou se moci vyhnout tomu, aby se spoléhaly právě na okruh nejbližších lidí? Nebudou snad tito lidé přesvědčeni, že si za svoji podporu zaslouží odměnu? Nakonec Navalnyj zmiňoval, že v Rusku nebudou žádné volby, které by mohly přinést změnu vlády. Co se tedy bez otevřených voleb může v Rusku skutečně změnit?“ ptá se Friedman.
Kreml podle Friedmana v sovětských dobách otevřeně prohlašoval, že mluví pravdu. „A i když to tak v praxi často nebylo, tak na určité úrovni byla práce sovětského tisku motivována snahou dodat informování obyvatelstva reálné kontury. Ruský zpravodajský kanál RT byl označen za médium, které zastává `ryze ruský pohled na věc`. Jak nedávno napsal Peter Pomerancev v The Atlantic, `oblíbenou frází nového Ruska se stalo: Všechno je jen PR`. Skutečně však Rusové věří tomu, co jim jejich vláda říká? Ne tak docela. To však neznamená, že se kloní k názoru někoho jiného. A to hraje do karet vládnoucí moci," tvrdí Friedman.
„Pokud zde neexistují žádná pravda ani důvěra, tak zbývají jedině vlastní zájmy. Na národní úrovni to znamená šovinistickou formu nacionalismu. Rusko se nemůže spoléhat na dobrou vůli ostatních, ani se nehodlá podřizovat diktátu mezinárodního práva. Proto Rusko jedná tak agresivně, když chce něčeho dosáhnout. Mohou existovat jisté pochybnosti nad tím, jestli jsou tyto akce efektivní, ale základní rámec zůstává. Jakákoli zahraniční politika musí být odůvodněna hájením ruských národních zájmů," vysvětluje Friedman.
Putin podle názoru Friedmana odmítl možnost, že by Rusko mohlo hájit své zájmy ve spolupráci se Spojenými státy nebo Evropskou unií. „Ruský prezident nevěří tomu, že by bylo možné na základě nějakého řešení dosáhnout spokojenosti obou stran. Praktikování této vyostřené varianty nacionalismu je rozdílné od postupů, kterými se prezentuje např. Čína. Dokázat to lze na příkladu nedávné dohody s USA řešící otázky změny klimatu. Tato nebezpečná hra však nepřinese žádné pozitivní výsledky. Rusko je však tímto nacionalistickým uvažováním natolik prostoupeno, protože jiné alternativy se jeví jako beznadějně naivní," je přesvědčen Friedman.
„Není proto ani příliš překvapivé, že téměř nikdo z ruské opozice nepožaduje vrácení Krymu Ukrajině. Ani se příliš neobjevuje kritika z řad opozice týkající se politiky Kremlu vůči Ukrajině. Pokud se veřejná diskuze ubírá tímto směrem nyní, proč si někdo myslí, že by tomu po změně režimu mohlo být jinak? Byli by Rusové schopni od Západu přijmout gesto dobré vůle? A měli by tak vůbec učinit?“ vyjadřuje své pochybnosti Friedman.
V mnoha ohledech se může ukázat, že dědictví, jež za sebou v Rusku zanechá „putinismus“, je více devastující než dědictví Sovětského svazu. Navalnyj má absolutní pravdu, když říká, že „jednoho dne bude Putin odstaven od moci, ale je nepravděpodobné, že by to bylo prostřednictvím svobodných voleb“.
Co tedy přijde po Putinovi? Bude to další Putin? A poté? Další Putinové mohou následovat...
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
