Odhodlat se k takovému činu vyžaduje odvahu a přesvědčení, které nejsou ve společnosti časté, zahájil svůj komentář Herman. „Byl to čin v době temna a vykonal ho jako velký člověk a v dané chvíli v osamělosti skoro absolutní, a přitom zjevně kvůli lidem, se kterými se cítil spojen,“ píše s velkou mírou obdivu Herman a dodává, že při hodnocení jeho sebeupálení nemůžeme použít výraz sebevražda, protože to označuje jiný způsob dobrovolného odchodu ze světa a motivů tam může být mnoho.

„Spíše se zde mluví o sebeoběti. Oběť vždycky znamená zřeknutí se a někdy i zničení něčeho, co je samo o sobě považováno za cenné. V tom se podobá Jan Palach spíše lidem, které známe z jiných kultur, třeba buddhistickým mnichům, kteří se na protest upalují,“ míní místopředseda KDU-ČSL.

Právě proto, že jde o způsob odchodu ze světa velmi bolestivý, pomalý konec, je podle Hermanových slov tak působivý a znovu ožil po dvaceti letech v lednu 1989. „Občané se probudili a zjistili, že když se mohl Palach obětovat takto, je třeba překonat strach před mašinerií moci a nasazenými policisty, údajně lidovými milicionáři, psy, vodními děly,“ doplnil.