Je potřeba promísit národy, aby se zabránilo válkám. Miliardář Sehnal, který obnovuje ODA, se s námi podělil o zážitky z dobývání severního pólu

22.04.2017 14:37

Dobytí severního pólu není pro šéfa strany ODA Pavla Sehnala už jen známou cimrmanovskou hrou, ale i životním zážitkem. Miliardář, dobrodruh a politik z Prahy se před časem rozhodl pouze s pomocí vlastních sil zdolat další metu. Po návratu z pólu se o své zážitky podělil s ParlamentnímiListy.cz.

Je potřeba promísit národy, aby se zabránilo válkám. Miliardář Sehnal, který obnovuje ODA, se s námi podělil o zážitky z dobývání severního pólu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pavel Sehnal po návratu ze severního pólu
reklama

Někdo jede na dovolenou do Tater nebo na Šumavu. Pavel Sehnal nadneseně řečeno vzal kufr, zabalil teplé oblečení, jídlo a pistoli a vydal se na severní pól. 111 kilometrů na nejsevernější místo Země urazil dokonce o dva dny dříve, než bylo v plánu. Zpět do Česka se vrátil s lehkými omrzlinami, znecitlivělými prsty, ale zato třeba bohatší o zážitek ze „setkání“ s ledním medvědem.

Sehnal připomíná, že na dobývání severního pólu v průběhu časů lze i sledovat vývoj světa a technologií. „Uběhlo skoro 110 let od prvního dobytí severního pólu. Mnoho expedic před tou první úspěšnou bylo neúspěšných a vlastně ani nevíme, jestli ta první úspěšná tam skutečně došla, neexistují žádné důkazy. Co se dnes zdá být kratochvílí, že si pár dobrodruhů odskočí na severní pól, tak před sto lety šlo o mimořádnou událost a státy se předháněly, kdo tam bude první,“ vypráví šéf Občanské demokratické aliance.

„Expedice probíhá tak, že několik měsíců dopředu sháníte vybavení. V Česku je nemožné sehnat oblečení na severní pól, takže trávíte hodiny u internetu a objednáváte z Kanady, Ameriky atd. Z Prahy jsem vyrazil do Osla, pak do Longyearbyenu, což je hlavní město Špicberk. Tam jsme strávili asi dva dny přípravou, dostali saně, stany a vyrazili malým letadlem na polární základnu Barneo. To je letiště vybudouvané na ledové kře ruskou firmou. Letiště se pochopitelně hýbe a pomalu odplouvá stále na jih. Z Barnea už nás dopravila helikoptéra na 89. rovnoběžku. Účastnil jsem se expedice s názvem ‚Last degree‘, poslední stupeň. Název odpovídá tomu, že z 89. rovnoběžky se pěšky pomocí vlastních sil dopravíte na 90. rovnoběžku. Podstatný je rozdíl mezi dobytím severního pólu a mezi vstupem na severní pól. Vstoupit tam můžete i pomocí dopravy helikoptérou, ledoborcem nebo si pomáháte psím spřežením. Dobytí má dnes pravidla, že člověk musí nejméně poslední stupeň zdolat vlastní silou bez jakékoli techniky a jde o váš sportovní výkon,“ popisuje.

Předem si prý vůbec neuměl představit, že potřebný sportovní výkon bude natolik náročný. „Řekl bych dokonce, že to byl brutální sportovní výkon. Za sebou tahnete saně s nákladem o celkové hmotnosti asi 70 kilogramů. Permanentně bylo pod 30 stupňů pod nulou, snad jednou se o pár stupňů oteplilo a pak to zase kleslo. Zima je to nepředstavitelná, proto je naprosto odlišný způsob, jakým se v těchto podmínkách oblékat a pohybovat. Musíte si vytvořit jakousi parotěsnou zábranu na těle, aby vlhkost a pot z těla neunikaly do oblečení, jinak by všechno zmrzlo na kost. Takže třeba pod vrstvami rukavic musely být i rukavice v podstatě gumové, s jakými třeba umýváte nádobí. Totéž ve spacáku. Nejdřív si vlezete do gumového pytle a až poté do spacího pytle,“ zmiňuje Pavel Sehnal.

„Jak vypadal náš běžný den? Vstávali jsme kolem šesté nebo sedmé a pak dvě hodiny vařili vodu, abychom si mohli uvařit polévku a dát si vodu do termosky na celý den. Pak zabalíte stan, naskládáte do saní a vyrazíte. Vždy hodina pochod a pět minut přestávka. Takhle to jde celý den až do šesté večer. Pohybujete se rychlostí zhruba dva a půl kilometru za hodinu. Během každé pětiminutové pauzy si dáte trochu vodu z termosky, pár hrstí rozinek či oříšků a pokračuje se. Večer se zase dvě hodiny vaří voda nebo suší oblečení nad benzinovým vařičem,“ sděluje ParlamentnímListům.cz.

Původně prý putoval v rámci šestičlenné skupiny včetně průvodce. Dva členové až do cíle nedoputovali, museli být odvezení helikoptérou. Jeden kupříkladu kvůli velkým omrzlinám. „Šestý den, už jen ve čtyřech, jsme znatelně zrychlili a ušli předposlední den 20 a poslední dokonce 22 kilometrů. Pak se dostavovaly okamžiky, že jsem byl na hraně svých možností a sil. Původně jsem si plánoval, co všechno budu mít možnost během pochodování 10 dní promyslet, ale lidské tělo začne vypínat funkce včetně myšlení. Kráčíte jako robot a nevzpomenete si ani na jména kolegů v práci. Tělo najede do úsporného režimu,“ vypráví zkušenosti.

Během druhé půlky putování narazili na ledního medvěda. „Rozbily se mi saně, průvodce mi je pomáhal opravovat a vtom zbylé členky skupiny, které byly asi padesát metrů před námi, vykřikly ‚lední medvěd‘! Nejdřív jsme se ho snažili odehnat křikem, což nepomáhalo. Přišel okamžik poprvé použít pistoli, kterou jsem bral s sebou. Jenže byla zamrzlá a poprvé nevystřelila, i podruhé v tom jen cvaklo a až napotřetí se ozval výstřel. Zrovna ve chvíli, kdy byl medvěd asi 15 metrů od nás. Nakonec pistole střílet začala, medvěd se lekl a povedlo se nám ho zahnat. A jen skončilo dobrodružství ‚medvěd‘, začalo dobrodružství ‚mlha‘ a nebylo vidět na krok. Po chvíli jsme ale objevili stopy předchozí výpravy a šli jsme v jejich stopách,“ pokračuje.

„Nakonec k tomu přišel ještě šílený mráz. Zbývalo do cíle 2,6 kilometru a myslel jsem si, že za hodinu jsme tam. Kvůli počasí a obtížnosti terénu to ale byla ta nejtěžší část celého pochodu.. Pólu jsme nakonec dosáhli a volali na základnu Barneo, aby pro nás poslali helikoptéru. Jenže nebyly příznivé podmínky a museli jsme čekat do druhého dne. Mezitím doputovala další expedice asi 12 Rusů, takže jsme měli jistotu, že pro tolik lidí už helikoptéru pošlou. Devátý den našeho putování přiletěla dopoledne velká ruská helikoptéra. Ještě jsme se společně vyfotili, já měl u sebe českou vlaječku i vlaječku ODA, kterou jsem měl celou dobu připnutou na saních. Takže jsem dotáhl ideu svobodného myšlení až na severní pól. Helikoptéra nás dopravila zpět, pak letadlo a Praha. Ještě dva dny poté jsem byl ve stavu, kdy jsem nemohl nic dělat. Množství spotřebované energie bylo abnomálně vysoké a nepředstavitelně brutální. Dodneška mám ještě znecitlivělé konce prstů. Taková byla zkušenost ze severního pólu. Příště možná pojedu někam do tepla, třeba do jižní Ameriky,“ uvažuje Sehnal.

Cesta podle jeho slov byla obrovsky emotivní. „Člověka obrovsky posílí skutečnost, že to dokázal. Když si po návratu čtu staré noviny a vidím, co tu politici řeší, uvědomuji si, jak malicherní naši politici ve svých představách jsou. Hodnota lidského společenství je někde dál, než že politik řekne něco a druhý na něho reaguje. Potřebujeme spolupráci národů, to do dnešní doby patří. Jako v naší skupině při expedici, která byla mezinárodní, všichni mluvili anglicky. Tam jsem si uvědomil, jak je svět malý a propojený a generace národů se promíchávají. Potřebujeme zajistit aspoň po dobu dvou generací mír v Evropě. Během té doby se národy natolik promísí a seznámí, že tohle bude největší bariéra pro potenciální válku. Budete mít všude přátele nebo rodinu a to odstraní bariéru nenávisti mezi jednotlivými národy,“ zakončil Pavel Sehnal.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Šmucler pochválil Prymulovu akci a má strach z italského scénáře. Tam zoufalí lidé bez peněz nemají co jíst

21:40 Šmucler pochválil Prymulovu akci a má strach z italského scénáře. Tam zoufalí lidé bez peněz nemají co jíst

Šéf České stomatologické komory a člen ústředního krizového štábu Roman Šmucler na svém Facebooku ok…