Lež č. 1 – Lidská práva se dodržovala, byli jsme demokratický stát.
Pro tehdejší režim byly termíny demokracie a lidská práva jen lepicí páskou přes pusu našich občanů. Charta 77, ač komunisty podepsaná, byla něčím zcela démonickým, aniž by měli soudruzi tendenci lidu říct, co se v ní vlastně píše.
„Komunisté nedali lidem pokoj ani po smrti. Známá je hysterie rozpoutaná kolem hrobu Jana Palacha,“ připomíná Makovský. Následně se odkazuje i na pohřeb filozofa Jana Patočky, oběti výslechu Státní bezpečnosti, „během jehož pohřbu estébáci v okolí hlučeli, túrovali motorky a nad hřbitovem nechávali prolétávat vrtulník,“ dodává.
Vzpomíná i na to, jak volby nebyly volbami, ale vykonstruovanou záležitostí, kdy byl člověk neustále pod dohledem, aby náhodou nevolil špatně. I když byla jen jedna reálná možnost.
„Jak to tedy bylo? Pro komunisty jsou lidská práva a demokracie pouze prázdným pojmem, nic takového už z podstaty komunismu, nemůže být s nimi spojováno.“ uzavírá první část zamyšlení Makovský.
Lež č.2 – Národ byl zdravější díky špičkovému zdravotnictví
„Délka života v socialistickém Československu byla v průměru o čtyři roky kratší než v prohnilých kapitalistických státech,“ uvádí Makovský.
Přiznává, že u nás opravdu byly špičky oborů, například profesor Švejcar, chemik Holý či Otto Wichterle. Zároveň dodává, že všem těmto vědcům režim vytrvale házel klacky pod nohy. Přičemž zdravotnictví neustále klesala úroveň, protože nebyly peníze na nákup správného vybavení a chyběla možnost spolupráce se západem.
Lež č. 3 - Kdo dodržoval zákony, neměl se čeho bát. Na každém rohu stál esenbák, bylo bezpečno.
„Co do množství esenbáků se mohlo zdát, že je opravdu o bezpečí obyčejného občana postaráno,“ otevře Makovský. Nebylo to však z důvodu prevence kriminality. Bylo totiž potřeba mít všechno pod kontrolou. Zda má člověk dlouhé vlasy, zda se nesměje kdy nemá. Prostě mít dohled nad vším co neodpovídá normě.
Lidé podle Makovského vnímali příslušníky jako „pologramotné mlátičky bez špetky přirozené inteligence.“ Ti si ve většině případů svůj obraz uvědomovali a dávali to jednotlivcům hezky sežrat.
„Esenbáci byli užívání k rozhánění demonstrací, k šíření strachu, k rozbíjení hlav demonstrantů, kdy vyzbrojeni dlouhou bílou 'láskou strany' mlátili hlava nehlava všechno, co jim přišlo pod ruku.“
Nezatracuje všechny, samozřejmě stále fungovali jako policie, zavírali zločince, starali se o pořádek. „Jen se o tom nepsalo, protože nebylo kde,“ dodává Makovský.
„Veřejná bezpečnost byl represivní orgán, větší důraz na ochranu před kriminalitou byl dán na šmírování a buzeraci socialistického občana.“ uzavírá třetí bod Makovský.
Lež č. 4 - Přes hranice se plížili jen vrazi a špioni.
Odkazuje se na převaděče, což byli obyčejní lidé, „kteří se nedokázali smířit s budoucností násiím ovládnutého národa.“ I přes nebezpečí žaláře a horších trestů převáděli celé rodiny. Mnozí z nich se však přes hranice nedostali.
Pohraniční hlídka měla sice také ztráty, údajně ale jen 10 příslušníků zemřelo během přestřelek. „Proti těmto deseti pohraničníkům stojí odhadovaných pět stovek obětí z řad uprchílků za svobodou.“ poznanemává Makovský.
Srovnává hranice socialistického tábora s ostrahnou kriminálu, hlavně aby se nikdo nedostal ven.
„Jak to tedy bylo? Přes hranice se neplížili vrazi a špioni, ale slušní lidé na cestě za svobodou. Naopak vrazi tyto hranice hlídali."
Lež č. 5 - Všechno bylo zadarmo. Nebo skoro zadarmo.
Následuje výčet věcí, které byly každému dostupné. Zubaři, doktoři, lázně, dovolená v NDR, pivo. To ale Makovský odsuzuje jako záplatu, aby obyvatelstvo mlčelo, na nic se neptalo a bylo spokojené. Uvádí, že všechno to bylo dotované. „Peníze, kterými stát přispíval na dotovanou životní úroveň, nutně chyběly jinde,“ vysvětluje Makovský. Co stát vložil do piva, to vzal ze zdravotnictví, z léčeben a podobně. „Ovšem, hlavně že se nemuselo platit krvavých třeicet korun u lékaře,“ rozčiluje se Makovský.
Lež č. 6 - Nekradlo se. Ani politici, ani nikdo jiný.
Na úvod cituje oblíbenou větu „kdo nekrade ze státního, okrádá vlastní rodinu“. Samozřejmě kradl každý. Od nejnižšího občana po nejvýše postaveného hodnostáře. Lišili se jen velikostmi krádeží.
„Na počátku vlády jedné strany byla obrovská krádež a ta předznamenala jeden z nejvýraznějších rysů tehdejšího způsobu života. Jediný rozdíl oproti dnešku je v tom, že neexistoval bulvár, který by o tom psal, a nebylo vůbec vhodné o něčem takovém mluvit nahlas,“ shrnuje Makovský.
Lež č. 7 - Každý mohl cestovat
Ano, cestovat mohl každý, kamkoliv se mu zlíbilo. Vycestovat za hranice, to už byla jiná. Příkladem uvádí speciální pasy pro vycestování do Jugoslávie. Pouze pro privilegované.
„Dostat se tehdy do kolébky socialismu a vidět na vlastní oči, kam až vede blahobyt pod vedením strany, bylo skoro nemožné.“ poznamenává Makovský. Šlo to zařídit vlastně jen skrze výměnný pobyt, sovětská rodina nás pozve k nim, my je vytrpíme na oplátku u nás „na Západě“.
I tak pouze se schválením úřadů.
Vycestovat dál vlastně nešlo. A pokud už se to někomu podařilo, musel být se stranou velmi za dobře.
Lež č. 8 - Byli jsme vyspělá, průmyslová velmoc.
„Ano, byli,... Respektovanou a vyspělou průmyslovou velmocí jsme byli dávno před zavedením socialistického hospodářství,“ vysvětluje Makovský. Z propadu, ke kterému došlo za dob socialismu viní plánovené hospodářství, omezení výroby na úkor zbrojního průmyslu apod.
Zároveň poukazuje na to, že po skončení totality nikdo fabriky nevykradl. Prostě jen nebyly připravené na konkurenční boj na svobodném trhu. Krachly samy.
„Jak to tedy bylo? Vláda KSČ udělala z průmyslové velmoci technické muzeum,“ doplňuje Makovský.
Lež č. 9 - Každý měl práci, nebylo nezaměstnaných.
„Jde o často rozšířenou lež, často užívanou pro dokreslení „neskutečného teroru a bídy, ve které dnes žijeme,“ otevírá Makovský a pokračuje „Zjednodušeně řečeno, z Československa byl vystavěn takový velký pracovní lágr. Lidé nechodili do práce, ale do zaměstnání a produktivita práce byla víc než mizerná.“
„Jak to tedy bylo? Každý měl povinnost být zaměstnán, a kdo nepracoval, skončil za katrem.“ shrnuje Makovský.
Lež č. 10 - Bylo líp, byly to zlaté časy.
„Jediné, co se dá na tento argument odpovědět, je 'jo, bylo pěkný, že jsme byli mladší'.“ začíná Makovský. „Kecy drazí přátelé. Je na místě odcitovat neznámého autora: 'Je absurdní, že o týhle zkurvený době jednou budou lidi mluvit jako o zlatejch časech'.“ doplňuje.
Předem nám bylo řečeno, co budeme jíst, co budeme pít, kdy chodit spát, kdy a u čeho se bavit. Zakázané knihy, zakázaná hudba, zakázaná rádia. Všechno proto, aby člověk hlavně nezačal přemýšlet, že je něco špatně. Všichni byli neustále pod dohledem.
Celé zamyšlení pak Makovský uzavírá slovy „Byla to šílená doba, plná šílených lidí, vedená šílenci. Rozhodně to nebyly zlaté časy. Jak to tedy bylo? Stálo to za hovno. Ale byli jsme mladší.“
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
