Asi je načase přemýšlet o opozici a nebude na škodu nejprve si ujasnit pojmy. Každé moci se hodí opozice, i když předstírá, že tato pouze překáží a zdržuje. Vláda vděčí opozici za alibi, že kvůli jejím obstrukcím má svázané ruce. Volá po opozici „konstruktivní“, která by nesla spoluodpovědnost za to, co se nepovede, ale nemůže si nárokovat zásluhy, pokud se náhodou daří. Chce-li se opozice vrátit k moci, musí se samozřejmě chovat nekonstruktivně.
Důležité je, že politické strany, které jsou střídavě u moci a v opozici, jsou součástí systému. V detailech se sice liší, ale pokud jde o řízení státu, používají stejný, toho času kapitalistický software. Jestliže tedy systém kolabuje, nahradit vládu systémovou opozicí, která již předtím vládla, vůbec nic neřeší. Politický systém dnes stojí na liberálních dogmatech, že úkolem politiků je společenské procesy pouze moderovat, do ekonomických procesů nevstupovat a pravidla harmonizovat s Bruselem.
Z perspektivy občana, který vidí, že se politici nemají k tomu, aby zajistili únosné ceny energií, aby zabránili znehodnocování peněz, aby zajistili zaměstnanost anebo aby alespoň garantovali spravedlnost a svobodu slova, má dnes smysl pouze opozice nesystémová. S nesystémovou opozicí je ovšem drobná potíž. Je sice legitimní, ale není legální. Přidat se k nesystémové opozici se zjevně neosmělí každý.
Zatímco o porevolučních poměrech platí, co kdysi napsal Stanislaw Jerzy Lec, „odvaha zlevněla, rozum zdražil“, v atmosféře předrevoluční je tomu naopak. Rozum nestačí. Ke konfrontaci se systémem je třeba odvahy. Nefunguje to tak, že někdo chytrý přijde s nápadem, jak změnit neutěšené poměry nebohaté většiny na úkor rozežrané privilegované menšiny a politici se k tomu nadšeně přihlásí. Prostor pro rozumné řešení se musí vybojovat. Nelze-li už systém opravit, je nutné se ho zbavit. Živoření v nedůstojných poměrech není důsledkem absence rozumu, nýbrž absence odvahy.
Protože režimy nepadají v politických kuloárech, ale na ulici, pád systému je možný jenom za předpokladu širokého konsenzu občanů, že jeho oprava je nemožná. Když u nás tento všeobecný konsenzus vznikl naposledy, vypadal režim robustněji než ten dnešní. Opíral se o silnou pravidelnou armádu, disciplinovanou policii, Státní bezpečnost, o lidové milice a masy členů vládnoucí politické strany. Jeho hendikepem byla prohlubující se mezinárodní izolace, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se veřejnost přikloní k nesystémové opozici a režim, budovaný čtyřicet let, se rozpadne za deset dní.
Lidé v ulicích v listopadu 1989 nevěděli, co vyroste na troskách „reálného socialismu“, a mnoho lidí s odstupem času usoudilo, že jsme si pomohli z bláta do louže. Podobně ani dnes není jasné, zda likvidace korporátního kapitalismu, ve kterém o nás rozhoduje oligarchie prostřednictvím jakési servisní elity čili politiků, lobbistů a všelijakých manažerů, může vyústit v systém skutečně demokratický, spravedlivý a bezpečný. Jisté je pouze to, že nevyhnutelnou součástí řešení je odstřihnout se od toho, co nefunguje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Hoffman
