Poukazuje na to, že mnohý evropský intelektuál zvyklý nemilosrdně tepat Ameriku za její přehnaná protiteroristická opatření – za mimosoudní vězení, za policejní brutalitu, za výslechy s torturou, za střelbu bez varování, za všudypřítomnost ozbrojenců – se hystericky dožaduje zavedení stanného práva, jakmile se strašidlo teroru zjeví v jeho vlasti.

„Zatímco v zámoří celoplošný výjimečný stav nikdy zaveden nebyl, v takové sladké Francii platí už rok a jen bůh ví, kdy bude zrušen,“ podotýká Fištejn.

Ohledně migrační krize upozorňuje na to, že ukazatelem úspěšnosti politických systémů už není prosperita a vědecko-kulturní vyspělost, ale schopnost začleňovat žádoucí novousedlíky nebo deportovat nežádoucí.