„Na titulky nám budou čtenáři klikat už jenom chvíli. To je pro vývoj médií strašně nebezpečné, klikat za nějaký desetník na článek, kde je rovněž reklama. Dnes na investigativnost nejsou zdroje a čas. Je doba, ve které média ztrácí vliv a prestiž. Částečně si za to mohou sama a částečně na tom někdo hodně pracuje, aby se tak stalo. Co se říkalo o strážci zpravodajské brány, to už neexistuje, to se rozpadlo. Prostorem se tak mohou šířit ale opravdu úplné blbosti,“ uvedl Jindřich Šídlo.
Nesmysl, blbost!
„Jeden z největších hoaxů byl v roce 2014. Vyšlo to po házení vajíček na prezidenta republiky, zpestřené to bylo házením věcí i na premiéry Visegrádu, na Albertově. Tvrdilo se, že ty červené karty, kterými tam lidé mávali, rozdávala americká ambasáda. Fascinuje mne, co lidi dokáží vymyslet, občas i věřím konspiračním teoriím, ale toto byla jednoznačná blbost,“ kroutil hlavou Šídlo. Fámy se rozšiřují, tak jako v listopadu 1989 o smrti studenta Martina Šmída, tak zajímavé bylo, jak tuto věc s kartami rozšiřovali lidé, kteří tak rádi bojují s nezodpovědnými a kampaňovitými médii. Zmínil to v jednom rozhovoru sám prezident republiky, na svém facebookovém profilu to sdílel hejtman jihomoravského kraje Hašek. A dodnes můžete slyšet – přinesli červené karty. X-krát vyvrácená blbost dodnes žije. Na to, kolik ten server,“ promítl na stěnu hlavičku Aeronetu Šídlo, „čte lidí, tak solidní práce.“
Poté si host nastávajících učitelů posteskl: „Mám tři dcery a vidím na nich, že ty děti neznají svět bez internetu. Jediný způsob, jak je přinutit, aby si přišly popovídat s otcem, je vypnout wifi. A v tom chytrém mobilu mají celý svět – zábavu, sumu poznání – třeba když se to napíše na Wikipedii, už je to pravda, a své kamarády. A to jsou dcery novináře! A občas přijdou s nějakou zprávou a když se zeptám, kde ji vzaly, tak řeknou - na internetu. A když řeknou, že to někde sdíleli na facebooku, začínám být lehce nervózní. Jsou to děti z dobrých pražských gymnázií, které půjdou na vysokou školu. A vidíte, takhle jsou zranitelní,“ pochlubil se svými potomky Šídlo.
Psali jsme:
(Ne)kažme si své potomky!
„Jaká je pak společenská ochrana zbytku společnosti? Jaká je schopnost poznat úplně základní blbosti od menších blbostí? To je něco, co mi jako rodiči i novináři přijde jako velmi důležitá věc, která je ale strašně těžká k nějakému řešení. Říká se – musí být mediální výchova. Samozřejmě to děti většinou nezajímá. Pak narážíme na velmi složitý problém, a tím je neutralita školy. Ona musí být absolutně neutrální a nemůže dětem říkat, co mají číst. To je právo rodičů, indoktrinovat ideologicky, kazit si své děti. Naráží to na pochopitelně omezené schopnosti kantorů. To je jako když začali ruštináře po roce 1989 učit angličtinu a občanskou výuku,“ konstatoval politický komentátor Seznamu.
Poté se svěřil, že jezdí po školách „na ty akce Člověka v tísni, které samozřejmě platí Soros“, konstatoval jízlivě za burácivého smíchu studentů Šídlo, „část třídy něco od rodičů ví a pár z nich rovnou ví, že jsem je přijel zkazit“, uvedl za pobavení auditoria novinář. „Já jsem v pozici hosta na škole, nemohu říci - nečtěte tyto blbosti, čtěte toto a toto. Přesto to skutečně potřebují – jak poznat skutečnou blbost od relevantní zprávy. Pokud se to nestane, tak společnost bude mít vážný problém,“ varoval Jindřich Šídlo.
„V roce 2016 v průzkumu čtyřicet procent Američanů uvedlo, že dostává své zprávy z facebooku. To je jediná instituce, která nenapsala ani článek, ale dostala za to miliardy dolarů,“ pokračoval dále Šidlo. „Z hlediska vývoje společnosti a její sebeobrany vůči lžím a manipulacím, bez základního poznání, to bude čím dále složitější. Moderní demokracie jsou v dost velkých problémech – důvodem je vzestup politického extremismu a populismu. Pokud bude vzdělávací soustava svým studentům zprostředkovávat složitost dnešního světa, tak tradiční média to nezachrání, ale může to pomoci dané zemi. Kdo vymyslí, jak na to, aniž by znásilňoval principy svobodné země, neutralitu výuky, tak ten vyhraje,“ uvedl host a dodal posmutněle: „Jisté je, že tak, jak jsem znal před pětadvaceti lety média, tak to skončilo.“
Psali jsme:
Slováci náš vzor
První v diskusi připomněl muž středních let, že „začal vycházet nový Deník N…“
„To je síla zespoda, jak došlo ke změně mediálního trhu, tak se objevil tento titul, na Slovensku Denník N, který vznikl po dramatickém rozchodu v deníku Sme poté, co je koupila Penta. Znám ty lidi a stále pro něj píši,“ uvedl Jindřich Šídlo. „Nevím, kolik prodají na stánku, ale vím, že jsou docela úspěšní. To je pro žurnalistiku velmi důležité. My jsme přesvědčili lidi, že internet je zadarmo, ostatně Seznam to má za svou filozofii dodnes. A dobře se mi tam daří… Češi jsou ochotni utrácet nesmyslné částky za kabelovou televizi. V Hospodářských novinách třeba nedávno vyšel rozhovor s naším generálním ředitelem, chtěl jsem si to koupit, ale v trafice už nebyly noviny, a tak jsem se při platbě na internetu docela kroutil – devět korun…Je to psychologicky velký nezvyk. A i kvůli existenci Seznamu je tu dojem, že obsah je prostě zadarmo,“ odpovídal host.
„Kdyby se to třeba i s Economií dalo posunout, bylo by to skvělé. Když jsem byl na stáži v Timesech, tak říkali, jsme na tom po krizi výborně, máme 150 000 elektronických předplatitelů a je to skvělé a jsme snad poprvé v historii v zisku. To je něco, co se v Česku ještě neprosadilo a nikdo neví, jak na to. Kdyby se to Deníku N povedlo, bylo by to fajn,“ konstatoval Šídlo.
Doplněk tazatele zněl: „Třeba kdyby byla audiovize, poslouchal bych to i v koupelně, v autě…“
„Zkuste to, jak dlouho to vydržíte. Ale je to na vzestupu, to je jedna z cest,“ odtušil Šídlo.
Dinosauři nebo matadoři?
Mladý muž poté z auditoria poznamenal, že je tady spousta dinosaurů, „třeba Václav Klaus, nebo Paroubek, Topolánek. V médiích jsou také stále stejné tváře…,“ posteskl si mladík.
Já jsem s Topolánkem prožil mnoho let, kdy mně denně nadával. Vysadil mne z letadla v Kolumbii a nechtěl mě vzít zpět a já nevěděl, co mám dělat,“ zavzpomínal za smíchu studentů Šídlo. „Byl jsem kritický, ale férový. Trh se prostě mění, je oslaben, mnoho věcí vzniká, mnoho zaniká, je neklidná doba.“
„Denník N na Slovensku existuje už přes čtyři roky, je velmi kvalitní, dostal se do zisku a měl 130 000 předplatitelů, což je strašně moc,“ pochválil Šídlo. „To je jako kdyby nějaké médium mělo v České republice 60 000 předplatitelů na internetu. To nikdo nemá a dlouho mít nebude. Economie má kolem 10 000!“
„Z mého pohledu jste málo ťal do vlastních řad,“ konstatoval postarší muž z publika.
Šídlo za smíchu přítomných briskně odpověděl: „To po mně nechtějte!“
Pokračovatel dotazu na to: „I v Americe v době Trumpa to takto polarizované nebylo.“
Všechno začíná i končí v Praze. Tam je totiž blaze…
Šídlo se ale nedal: „Bylo! Jde to hodně přes sociální média…“
„Jak je to možné, je chyba ve vašich řadách…“ dodal student.
„V Praze žijící lidé… a novinařina není nijak extrémně placené povolání. V Praze ale vydělávají více, než je průměrný plat v ČR. Jsme v Praze žijící, v metropoli, která je bohatá, kde žijí mraky cizinců. Tak vznikla bublina a většina novinářů v ní žije. Já to pozoruji sám na sobě. Když se ptali, jestli taková je BBC, tak je. Tam pracují mladší, vzdělanější, lépe placení, lidé s kosmopolitním pohledem na svět. Protože žijí v Londýně. Rozdíl mezi ním a ostatními se projevil v brexitu. Existují média, která záměrně oslovují jinou část spektra. Třeba Daily Mail. Česká média jsou hrozně centralizovaná. Vlastně všechna jsou v Praze. Jsou krajské redakce, ale když se média omezovala, sáhlo se do regionů,“ reagoval Šídlo.
Psali jsme:
Povzdechnutí nad „Frontou“, aneb nezničitelný Respekt
Mladá fronta byla podle něj vždy vynikající, měla výborné regionální zpravodajství, „třeba tady v Plzni s Jaroslavem Nedvědem. Pak se ale škrtalo. Novináři občas vyjedou z té Prahy ven. Proto jsou důležitá veřejnoprávní média, která mají dokonce povinnost být v těch krajích. Většina novinářů vyjede na Moravu, tam se jim líbí, ale nežijí tam. A neznají to. I když nejsou narozeni v Praze, přicházejí do Prahy, začínají tam studovat a žít. Takže média jsou hodně pražská záležitost. Není to dobře, ale co s tím naděláme?“.
Ten samý tazatel se zdál uspokojený odpovědí: „Jsem rád, že jste trochu šel do té kritiky, ještě že existuje Respekt!,“ pochvaloval si.
„Ten má loajální čtenáře a ještě k tomu získává nové, hodně na vysokých školách. Já jsem tam pracoval devět let. Tam se věří tomu médiu. Ale spousta lidí je také nenávidí, myslí si, že je to nejhorší, co daného člověka může potkat. Respekt byl také na zavření, protože se to ekonomicky nedalo utáhnout. Teď je to myslím lepší,“ odpověděl Jindřich Šídlo.
Zájmy nejsou záliby
„Zmiňoval jste se, že česká média, aby začala vydělávat, se zpolitizovala…,“ ozval se hlas z publika.
„To ne. Česká média byla vždy politická,“ oponoval Šídlo.
„...že se dostávají do rukou politiků,“ oponoval student.
„Jednoho politika,“ reagoval Šídlo. „Ale souhlasím, že do rukou lidí, které mohou mít nějaké politické zájmy.“
Student namítl: „Je reálná šance, že by se z té politické pasti dostala?“
Šídlo na to: „On není takový fatální problém, komu ta média patří. Timesy v Británii jsou výborné noviny, vždy si je kupuji, když tam přiletím. Ty patří Murdochovi, což je velmi problematická postava. Celé to vydavatelství zažilo dramatické momenty. Murdoch je velmi problematická postava, a přesto jsou ty noviny velmi dobré. Problém je, když noviny patří aktivnímu politikovi. Nastavit model tak, aby majitel měl minimální vliv na svá média, ale nikdy to nedostanete zcela z hlavy. Pracoval jsem v Hospodářských novinách, které patří panu Bakalovi, a bylo to zrovna v té problematické době. Já ale psal politiku… A tady to se vyřeší, až předseda vlády odejde z politiky. Proč by nemohl mít média? Klidně. Když mi někdo říká, že to a to bylo psané na zakázku, že to chtěl Lukaševič, tak já jsem jej viděl za tři roky dvakrát….“
Mladí (ne)jsou, pardálové stále „u lizu“
Další student Pedagogické fakulty: „Jaký vidíte potencionál mladých novinářů? Jsou zajímavé projekty, ale pořád se v nich točí stejní lidé, jako je třeba pan Šafr, nějaký Šídlo,“ přerušil jej smích auditoria, „ale děláte to dobře. Máte nějaká jména z té mladé vlny?“.
Šídlo vysvětloval: „No ona už je další vlna. Ale je pravda, že řada redakcí je obsazena lidmi z padesátých let, kteří nostalgicky vzpomínají na toto období, na Václava Havla a koncerty v Lucerně. Ale existuje řada mladých lidí, třeba v Deníku N, tam jsou velmi zajímaví. My je máme také,“ konstatoval host, myslíc s největší pravděpodobností Seznam. „Ono je těžké, když se zmenšuje trh a že by nás někdo chtěl ještě vytlačit. Já ještě nejsem důchodce, i když pro ty mladé možná ano, ale ještě nějaký čas musím vydělávat. Takže se nás jen tak nezbaví,“ uvedl k překvapení přítomných Šídlo.
„Je pravda, že je docela složité najít pro mladé novináře nějakou motivaci. My jsme nastoupili, bylo nám dvacet a už jsme dělali rozhovor s předsedou vlády. Je dobře, že v jisté situaci nemůžete přeskakovat. To není věda, ale řemeslo. Čas tvoří zkušenost. Ne všichni novináři jsou ochotni v nejistotě českých médií vydržet tak dlouho, aby se dostali výš. Spousta mladých je otrávená, když dva roky sedí na webu, ládují tam věci z četky a telefonují hasičům, kde co hoří. Já to chápu, ale štěstí jsme měli my,“ uvedl host za smíchu přítomných. „Spousta lidí totiž byla zdecimována komunismem a dnes je myslím ještě těžké nás odstranit,“ dodal sveřepě. „Čekal jsem ale, že nás za tu dobu převálcují víc.“
Dotaz mladé ženy byl pak na vyváženost veřejnoprávních médií, „když premiér, majitel největšího vydavatelského domu, kdy jsou desetitisíce lidí na náměstích, tak je to v jeho médiích málo reflektováno“, pustila se tazatelka do Babiše a jeho svěřeneckého fondu.
Česká televize v nepřátelském prostředí politiků
„Oni jsou ve strašně těžké situaci,“ vysvětloval Šídlo. „Deset tisíc lidí není zas až tak mnoho. Je to prima, adrenalin, je to důležité, ale rozhodují volby. Česká televize, kde jsem také pracoval, to má těžké. Mohu říci, že jestliže jsem někdy zažil politické tlaky na svou práci, na obsah, co máme vysílat, co jsme si to dovolili... Česká televize je ve složité situaci a v jak nepřátelském prostředí dnes funguje, tak si dnes vede dobře. Je to i za cenu, když vidíte na ČT24 ty tiskovky politických stran, i když je to o ničem. To pořekadlo „pět minut Hitler, pět minut Židé“ je základ. Všichni lidé si televizi platí, i ti příznivci politických stran, a nechtějí být uráženi.“
„Řada politiků považuje televizi za svůj rajón. Mají sedět, nastavit mikrofon a jít domů,“ parafrázoval přání většiny politiků Šídlo. „Ve světě nastává doba, kdy se může veřejně debatovat, zda média veřejné služby ještě potřebujeme a v jaké podobě. Jaký má mít rozsah? Má být Star Dance z veřejných peněz? Já myslím, že ano, ale chápu, že řada lidí namítá, proč to je za veřejné peníze… Rádio by nemělo dělat zpravodajský web, protože to je nekalá konkurence, třeba Lidovkám. Teď se vztahy s veřejnoprávními médii vyhrotily do budoucího velkého konfliktu. Někteří ty politiky opravdu štvou, což je Nora Fridrichová, Marek Wollner,“ pochválil přední novináře ČT Jindřich Šídlo. „Když budou v radách takoví lidé jako třeba Jandák.. Ti tam nejsou jen tak, ale aby něco udělali. Prostě konflikt se blíží,“ varoval v závěru téměř dvouhodinového setkání Jindřich Šídlo.
A pedagožka si na samotný závěr neodpustila citát své mediální hvězdy: „Václav Moravec hovoří o informační obezitě…“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
