Zprávou, která zahýbala českým mediálním rybníčkem v tomto týdnu nejsilněji, začíná přehled mediálních zajímavostí. „Tou je středeční zvolení Ladislava Jakla do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Samozřejmě se dalo očekávat, že ze svých futrálů vyskočí nejrozmanitější tlampačové a začnou volat do zbraně coby vyjádření svých obav o budoucnost naší ‚krásné liberální demokracie střediskové‘, jak často používám. Pan Jakl je vnímán těmito lidmi, Jandou počínaje a lidmi z Hospodářských novin konče, jako zavilý nepřítel jejich hodnot, protože reprezentují něco naprosto odlišného, než celá léta reprezentuje pan Jakl. A protože ho znám čtvrt století, tak si dovolím vyjádřit jeho stručnou politickou diagnózu. Koncem osmdesátých let studoval Fakultu žurnalistiky. Z ní byl, pokud jsem dobře informován, z politických důvodů vyhozen,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Po roce 1989 se Ladislav Jakl krátce stal poslancem České národní rady, ale protože na něj někdo vykonstruoval podezření ze spolupráce se Státní bezpečností, tak na mandát rezignoval. „A vyřešil si tuto věc zdárně, takže má v tomto slova smyslu čistý štít. Pak působil v Lidových novinách a dalších mediálních prostředích. Také byl chvilku na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání jako její organizační tajemník, dokonce úplně prvním při jejím vzniku. Je tedy obeznámen jak s tím, co má Rada za svůj úkol jako správní orgán, ale i s novinářským prostředím, z něhož vzešel. Tolik zase spíš charakteristika odborné připravenosti. A do třetice přidám jeho lidskou charakteristiku. Nemělo by se opomenout ani to, že je to člověk tvrdohlavý, ve svých zásadách velice pevný ve smyslu politickém, ideovém a názorovém. Nevybavuji si, že by někdy významně měnil názory, spíše se mění názory ostatních lidí,“ poznamenává mediální analytik.
Drahoš by měl uvést, jaké konspirace byl Jakl účasten
Jiřího Padevěta totiž zná snad ještě déle než Ladislava Jakla, a rozhodně by ho tak jako poražený prezidentský kandidát neoznačil. „Vím, že byl od roku 1988 knihkupec, předtím nedostudoval Pedagogickou fakultu a až do roku 2004 se živil jako šéf knihkupectví Academia. Poté, co byl odvolán z funkce Alexandr Tomský, stal se jeho nástupcem. Dělá svoji práci dobře, ale v žádném případě bych nemohl říci, že je to akademicky vzdělaný historik. Vydal řadu popularizačních publikací zejména složených z historických fotografií a místopisných údajů, což je spíše sběratelská než historická práce. Jsou to krásné knížky, dostal za ně i ceny. To není nic proti panu Padevětovi, ale proti pomýlené argumentaci pana Drahoše, který míchá jablka s hruškami a vyzvedává někoho, kdo se mu líbí svými názory jen proto, aby tloukl po hlavě někoho, kdo se mu svými názory nelíbí. To není hodno toho, kdo by měl být jako senátor respektován. Koneckonců jeho nízká respektabilita ho dostala do této funkce, protože nezískal tu, o kterou původně usiloval,“ připomíná mediální odborník.
V Radě sedí političtí nominanti a vede ji Zaorálkův kamarád
Stejně jako před týdnem vítal volbu Tomáše Kňourka do Rady Českého rozhlasu, tak teď vítá volbu Ladislava Jakla do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. „Už z toho důvodu, že jsem tam kdysi byl, a tudíž mám k Radě jistý osobní vztah a sleduji celá ta léta její fungování. Také jsem byl osm let provozovatelem soukromého rádia, takže jsem s Radou přicházel do styku formálně a funkčně. A přijde mi, že Ladislav Jakl je pro Radu tak, jak je dnes sestavena, velmi zajímavou posilou. Zejména v tom smyslu, že téměř polovina jejích členů se rekrutuje z kruhů absolutně neodborných z hlediska toho, co tam mají dělat. Vezmu to postupně. Paní Zvěřinová, bývalá senátorka. Pan Jehlička, bývalý ministr. Pan Mencl, bývalý poslanec a senátor. Pan Šincl, bývalý poslanec. Pan Poledníček, předseda krajského výboru KDU-ČSL, zastupitel a radní,“ vyjmenovává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Jsou to političtí nominanti, kteří nemají sebemenší vztah k médiím a podle něj nemají v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání absolutně co pohledávat. „Obsazena by měla být těmi, kteří věci rozumějí. Jsou tam ale samozřejmě i lidé, kteří věci rozumějí. To je nesporně exmanželka Ladislava Jakla Dana, bývalá předsedkyně Rady Českého rozhlasu, novinářka, velmi kvalifikovaná osoba. Nebo Daniel Novák, ten už byl členem Rady několikrát, je to právník, který se vyzná v mediální legislativě a věcech kolem toho, takže to je také velmi důležitý člověk. Pak jsou tam i lidé, o nichž toho z hlediska mediálně-správního mnoho nevíme, jako je výborný scenárista Martin Bezouška nebo novinářka Jana Kasalová. No a celý ten ansámbl diriguje Ivan Krejčí. Ten se tam objevil jenom proto, že je to ředitel Ostravského divadla a kamarád Lubomíra Zaorálka,“ míní mediální analytik.
Konečně se ten náš jednobarevný svět trochu zpestří
Předsedu RRTV bere naprosto jednoznačné jako politické protégé a jeho schopnost být v čele takto významného orgánu je pro něj velkým otazníkem. „Protože to není žádná kocourkovská rada starších, to je skutečně důležitý orgán, který se významným způsobem podílí na tvorbě mediálního prostředí v České republice. Chápu jeho zvolení jenom jako politické rozhodnutí poplatné době, kdy vzniklo. Velmi mě také překvapilo, že se po Jaklově zvolení neustále ze všech koutů vynořovalo, že to přece nemůže dělat, když má kritický postoj k České televizi. No to je jedno z hlavních plus, když má kritický postoj ne k České televizi, ale ke všem provozovatelům, protože v Radě musí měřit podle zákona, ne podle svých pocitů. Protože jsem ho mnohokrát zastihl v situaci, kdy bylo zapotřebí ctít velmi důsledně literu zákona, tak vím, že to umí a že má k zákonům velký respekt,“ tvrdí Petr Žantovský.
Nad tím, že novému členu RRTV někdo předhazuje, že nemá rád Českou televizi, jen nevěřícně kroutí hlavou. „Tak někdo jiný zas nemá rád pistáciovou zmrzlinu nebo ježdění na kole, to je naprosto irelevantní připomínka. Já také nemám rád některé pořady České televize a podle svých možností využívám ParlamentníListy.cz a říkám to prostřednictvím rubriky Týden v médiích. Pan Jakl tuto možnost mít nebude, on bude muset z hlediska zákona dbát na to, aby bylo souzeno činění České televize a všech ostatních vysílatelů ryze v mezích zákona. To je v pořádku a nechme panu Jaklovi, ať to předvede. Skutečně se tu rozpoutala kampaň, která se dala čekat. Ale čekám, že zase opadne, protože doufám, že další podobní protagonisté jako Ladislav Jakl budou vstupovat na podobně zásadní platformy a konečně se ten náš jednobarevný svět trochu zpestří,“ podotýká mediální odborník.
Obklopuje nás politická korektnost, nelze říkat a hájit své názory
Další dvě témata Týdne v médiích se týkají stejného problému, jímž je levicově liberální trend posledních téměř padesáti let. „V té pro nás viditelnější formě je to deset, patnáct let, co nás obklopuje politická korektnost, nemožnost říkat ve svobodné diskusi své svobodné názory a argumentačně je obhajovat. To odstartovali západní filozofové šedesátých let. Když jsem se jednou bavil s Václavem Klausem o jeho jednosemestrálním pobytu na Cornell University, což je jedna z prestižních univerzit ve Spojených státech, kde byl na konci šedesátých let, tak mi už tehdy – někdy před patnácti lety – říkal, že to byla naprosto zdrcující zkušenost konfrontace s tím, že ta univerzita byla absolutně levicová od suterénu až po nejvyšší patra, že se tam vůbec nesmí svobodně diskutovat, že se vůbec nemyslí konzervativně, nemyslí se svobodně, myslí se jenom socialisticky podle těch sociálně-inženýrských modelů. A to je zkušenost člověka, který ji nabyl někdy před padesáti lety,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Vzpomněl si na to v souvislosti s textem, který vyšel na Echo 24 pod titulkem „Kdo nesouhlasí, je nacista. O ideologické jednolitosti na amerických univerzitách“ a jehož autorem je psycholog Adam Růžička. „To je výborný článek, který považuji za nejlepší z celého týdne. Adam Růžička v něm popisuje život na současných amerických univerzitách a zejména na těch pracovištích, kde se provozují sociální vědy, sociologie, antropologie, kulturologie a podobné takové. Vyberu z něj jen některé důležité myšlenky, které není třeba příliš komentovat, spíš je třeba se nad nimi důkladně zamyslet. Například pan Růžička píše, že současné instituce vyššího vzdělávání – míněno ty americké univerzity – jsou často místy intelektové uniformity a ortodoxie, v nichž lidé navenek vypadají odlišně, ale myslí stejně,“ poukazuje mediální analytik.
Selhávání univerzit, hlásají nadiktovanou jednotnou ideologii
„Je naprosto zásadní si uvědomit, že konstruktivní nesouhlas a názorová pluralita jsou přísadami, bez nichž se dobře fungující vědecký stroj neobejde, neboť vyvažují všudypřítomnou lidskou tendenci přehlížet vlastní pochybení a utvrzovat se v předem ustanovených názorech,“ cituje Adam Růžička iniciativu HxA, Heterodox Academy, která se snaží zveřejňovat informace o tomto dramatickém nedostatku názorové různosti a diverzity a hledá příčiny toho, co k tomuto stavu vede: „To je strašně důležitá věta. Vždyť se to děje v akademických institucích, které by měly být místem rozumného a kritického myšlení, argumentačních střetů a hledání pravdy v protichůdnostech, v různostech, ne v hlásání nějaké jednotné ideologie, která je odněkud nadiktována. A jestliže se to neděje, pak ta univerzita ztrácí smysl. O tom do značné míry píše i rakouský filozof Konrad Paul Liessmann ve svých posledních knihách, jak v Evropské unii degraduje vysokoškolské vzdělávání,“ upozorňuje mediální odborník.
Je smutné, že vynucovaná názorová jednota panuje právě v USA
Za důležité považuje také to, co je v článku zařazeno mezi tabuizovaná témata na vysokých školách v USA. Adam Růžička líčí, že další problém se týká obsahu učiva na univerzitách, které se mnohdy vyhýbá ideologicky nepříjemným skutečnostem. Například muži a ženy se v průměru liší v životních prioritách a preferencích. Různé etnické skupiny se v průměru liší v míře páchání násilných trestných činů. Nebo valná většina sebevražedných teroristických útoků je páchána islamisty. „Jestliže toto řeknete na americké univerzitě nebo na akademické půdě, tak jste okamžitě obviněni ze sexismu, rasismu, nebo že jste nacista a podobně,“ pozastavuje se Petr Žantovský nad tím, že už nelze nazývat věci pravými jmény.
prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. mult.
Nejstrašnější mu ale připadá skutečnost, že se tohle týká i studentů. A dokládá to dalším citátem z psychologova textu: „Studenti nejsou připraveni nepříjemným skutečnostem čelit, když se o nich dozvědí z jiných zdrojů, a mohou podlehnout bigotním výkladům. A naopak se stává to, že studenti na nově objevené skutečnosti reagují hystericky a dožadují se, aby ti, kdo se odvážili je vyřknout, byli umlčeni. Každý, kdo nesouhlasí, je nacista“. „Tak myslím, že tohle všechno nám něco připomíná. Takovou tu vynucovanou názorovou a postojovou jednotu. Je strašně smutné, že je tak reálná a tak živá právě ve Spojených státech, které jsme měli za zemi svobodného myšlení, ale zjevně a definitivně to přestala být pravda,“ uvědomuje si mediální analytik.
Politicky korektní pohádky na dobrou noc mohou vrátit humor
Na závěr si nechává kratičkou poznámku ke knížce, kterou každému čtenáři vřele doporučuje a která se týká právě politické korektnosti. „V úterý jsem se na Novinkách dozvěděl od Stanislava Dvořáka z článku pod titulkem ‚Princezny se nevdávají a vlci nejsou zlí. Vyšly politicky korektní pohádky‘, že vyšly česky pohádky od Jamese Finna Garnera právě s tímto názvem. Jejich podstatou je, že jsou politicky korektní, nikdo nesmí omezovat ničí práva, ani se nikdo nesmí nikoho ani slůvkem dotknout. Takže je konec s křehkými princeznami, které se musely sexisticky vdávat a trpět patriarchálním terorem, babičky také nemusí být hodné a starat se o děti a vlci nejsou stereotypně zlí,“ přibližuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský to, na co se z knížky můžeme těšit.
Dozvíme se také, že císař není nahý, nýbrž vyznává alternativní způsob oblékání, a Sněhurka se neuchýlila do chaloupky k sedmi trpaslíkům, nýbrž k sedmi vertikálně znevýhodněným mužům. „Doufám, že tak, jak je vtipný ten článek, bude vtipná i celá kniha. Jeden z hlavních problémů naší současné doby je totiž ten, že ztrácíme smysl pro humor. Jak nám politická korektnost bere svobodu nazývat věci pravým jménem, tak nám také bere svobodu se věcem zasmát a případně vysmát. A to je velká ztráta, protože tím ztrácíme velkou část kvality lidského života. Jestliže tahle knížka pomůže tomu vrátit se k určitému typu humoru, tak zaplaťpánbu za ni a doufejme, že nezůstane na trhu svým stylem osamocena,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
