Sedmá velmoc, jak se médiím někdy okřídleně říká, se nemíní jen tak podrobit krokům, které směřují k jejich cenzuře. Alespoň tomu nasvědčuje vyjádření největší novinářské organizace v Evropě. „Nečekaný hlas rozumu zazněl v úterý 1. března z Evropské federace novinářů (EFJ). Podle jejího prohlášení je boj s dezinformacemi pomocí cenzury chybou, jak sdělil generální tajemník EFJ Ricardo Gutiérrez. Toto prohlášení zaznělo v reakci na skutečnost, že Evropská unie znemožnila působení ruských státních médií Russia Today (RT) a Sputnik na území států EU. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen vyhlásila, že zakáže mediální mašinérii Kremlu v Evropské unii,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Podle šéfky Evropské komise státem vlastněné Russia Today a Sputnik a jejich dceřiné společnosti již nebudou moci šířit své lži, aby ospravedlnily Putinovu válku. „Vyvíjíme nástroje k zákazu jejich toxických a škodlivých dezinformací v Evropě,“ dodala. „Ricardo Gutiérrez to komentoval nesouhlasně: ‚Především je třeba připomenout, že regulace médií nespadá do kompetence Evropské unie. Paní Von der Leyenová oznámila opatření, které nemůže přijmout. EU nemá právo udělovat nebo odebírat vysílací licence. To je výlučná pravomoc států‘. Slovo jasné jak facka, podepřené zákonným stavem. A z naší praxe minulých dní víme, že se zákazy a výmazy netýkají jen zdrojů ruských, nýbrž webů českých, provozovaných většinou českými občany,“ podotýká mediální analytik.
Informační válka jede na plné obrátky na všech frontách
Tajemník Evropské federace novinářů Gutiérrez však dodal ještě další argument: „Úplné uzavření média se mi nezdá být nejlepším způsobem, jak bojovat proti dezinformacím nebo propagandě. Tento akt cenzury může mít naprosto kontraproduktivní účinek na občany, kteří sledují zakázaná média. Podle našeho názoru je vždy lepší čelit dezinformacím propagandistických nebo údajně propagandistických médií odhalováním jejich faktických chyb nebo špatné žurnalistiky, prokazováním jejich nedostatečné finanční nebo provozní nezávislosti, zdůrazňováním jejich loajality k vládním zájmům a jejich ignorací vůči veřejnosti. Výzvou pro demokracie je bojovat proti dezinformacím a zároveň zachovat svobodu projevu”.
„Kromě toho odvrácenou stranou a rizikem cenzurní politiky je také pravděpodobná odveta, jak jsme viděli u zákazu Deutsche Welle (DW) v Rusku v reakci na zákaz RT v Německu. Výsledkem této eskalace bylo ochuzení plurality médií v Rusku. Občané Ruské federace ztratili právo na přístup k informacím vysílaným DW. Informační válka jede na plné obrátky na všech frontách. Všechny restrikce by byly pochopitelné a logické, kdyby příkladně státy Evropské unie nebo NATO byly ve válečném stavu s Ruskem. Za německé okupace byl také drakonicky vynucovaný zákaz poslechu zahraničních rádií a bylo embargo na všechny jiné než oficiální nacistické informace. Jenže takový stav, dodejme naštěstí, zde není,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Když vrchnost zakazuje média, dává najevo svou slabost
Pak ovšem vypínání infozdrojů připomíná spíše stav studené války, kdy tehdejší komunističtí vládcové rušili vysílání „štvavých vysílaček“ typu Hlas Ameriky a hlavně Rádia Svobodná Evropa. „To hlavní, s čím přichází Gutiérrez a jeho organizace, je výzva k neomezenému souboji argumentů a důvěra v to, že ty pravdivé a podložené obstojí, zatímco lži a polopravdy se obnaží na dřeň, protože nebudou mít, čím své teze podložit. Jinými slovy Gutiérrez vyzývá k tomu, aby mocenské elity více důvěřovaly vlastnímu obyvatelstvu. Kdyby totiž dnes někdo u nás udělal nějaký relevantní průzkum toho, jak lidé nahlížejí na rusko-ukrajinský konflikt, dal bych ruku do ohně, že by 99 procent lidí vyslovilo protiválečné stanovisko,“ nepochybuje mediální odborník.
Psali jsme:
„Otázka totiž stojí tak, jak v jednom rozhovoru nedávno řekla herečka Eva Decastelo. Její děti chodí do školy spolu s ruskými i ukrajinskými. A mají nepochybně moudrou učitelku, která jim vštěpuje to, že nedává smysl dělit lidi na Rusy a Ukrajince, ale na ty, kdo chtějí válku, a ty, kdo ji nechtějí. A těch je, opakuji, drtivá většina. Jak naznačil i Gutiérrez – zákazy povedou jen k větší radikalizaci a prohloubení nedůvěry v oficiální informační zdroje. Dává to smysl. A opět to známe z minulého režimu: Když se vrchnost uchyluje k zakazování médií, dává tím najevo svou slabost. A to mě jako občana členské země Evropské unie opravdu znepokojuje,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Vrátit cenu se nechystá, dostal ji za kulturu, ne za válčení
Dalo se podle něj čekat, že události posledních dnů na Ukrajině vyvolají sérii reakcí, které s daným problémem nemusí ani nijak souviset, ale poslouží ke zviditelnění toho, kdo vysloví nějaká slova. „V úterních Lidovkách to byl Ondřej Bezr. Velmi emotivně se rozepsal o Jaromíru Nohavicovi, který v roce 2018 obdržel od ruského prezidenta Putina Puškinovu medaili za kulturní, nikoli politické aktivity. Dnes, v souvislosti s děním na Ukrajině, vznikl jakýsi mediální kánon požadující po písničkáři, aby cenu vrátil. Nohavica na to lakonicky odpověděl, že se k tomu nechystá, protože dostal cenu za kulturu, nikoli za válčení, jak řekl doslova. Pro Bezra se však stal terčem skoro až osobně vyznívajícího útoku,“ odkazuje mediální analytik na článek pod titulkem „Trapný alibismus. ‚Užitečný idiot‘ Nohavica se definitivně znemožnil“.
Ing. Miloš Zeman
Myslí si, že by někdo asi měl Ondřeji Bezrovi vysvětlit, že příměr s „užitečnými idioty“ není zde moc namístě, protože jeho autorství je připisováno jistému Vladimíru Iljiči Leninovi. „Bezr tak nahrál na lacinou smeč: je normální, když liberálnědemokratický novinář užívá rétoriku zakladatele totalitního státu? Bezr pak podrobuje Nohavicu všestrannému kádrování. Vrací například na světlo kauzu s jeho údajnou spoluprací s StB. Nevím, jak přesně to bylo. Co ale vím, že Nohavica udělal pro pád komunismu tisíckrát víc než kdokoli jiný, včetně skoro čtyřiapadesátiletého ‚pamětníka‘ Bezra. Ten dále do seznamu Nohavicových ‚provinění‘ zařazuje ‚focení s Okamurou‘ a převzetí Vyznamenání za zásluhy od prezidenta Zemana,“ shrnuje Petr Žantovský.
Přišel by vhod poslech protiválečného songu Krajina po bitvě
Tím novinář Lidovek ovšem překračuje meze korektní žurnalistiky a pouští se do plně propagandistických vod. „Z jeho vyjádření je na první pohled čitelná zášť vůči dvěma jmenovaným politikům. A mimo to vyznamenání z rukou prezidenta je oceněním laureátových zásluh – skutečných, ne domnělých. Kde byl ‚statečný‘ Bezr v době, když Václav Havel dekoroval zástupy svých kamarádů z disentu? Bezr ale vykonal ještě jeden přešlap, nesvědčící o jeho novinářské profesionalitě. Anoncoval středeční Nohavicův domácí koncert ‚písní k dnešním nelehkým časům‘. Bezr doslova napsal: ‚To je jen směšný pokus relativizovat naprosté dno, na které se dostal‘,“ cituje autora mediální odborník.
Tomio Okamura
Hned ale klade otázku, jak to mohl Bezr napsat osmačtyřicet hodin před tím, než se koncert konal. „Znal snad jeho obsah a provedení v nějaké předpremiérové formě přímo od Nohavici? Ne, jen si uplivl. Kdo ten koncert ve středu nebo pak ze záznamu na YouTube slyšel, ví, že písničkář vyjádřil naprosto jasně – slovně i písněmi – své protiválečné stanovisko. Začal opravdu příhodně písní Pánové nahoře, v originále Le Déserteur, napsal ji Boris Vian. Pozor, to byl Francouz, nikoli Rus, to pro pana Bezra, a Vianův text kongeniálně přeložil český kněz Miloš Rejchrt. A pak zahrál možná nejlepší protiválečný song, který u nás kdo za posledních 40 let napsal, píseň Krajina po bitvě. Doporučil bych panu Bezrovi její poslech. Možná by z toho něco pochopil i on,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Vzpomínka na jednoho z těch, na nichž stojí národní kultura
Na závěr přidává smutnou zprávu o skonu Jiřího Vondráčka, dlouholetého člena literární redakce Českého rozhlasu Vltava a později Tvůrčí skupiny Drama a literatura. „Právě dnes, tj. v sobotu 5. března má pohřeb ve svém rodném Kolíně. Jiří Vondráček se zabýval především českou a polskou literaturou a divadlem. Od roku 1990, kdy do Českého rozhlasu nastoupil, vytvořil nebo redakčně připravil stovky literárních pořadů všech formátů: od povídek, přes pořady poezie, četby na pokračování, až po autorské dokumenty či komponované večery věnované nejrůznějším kulturním tématům a událostem. Pro pořad Osudy zaznamenal vzpomínky mnoha českých uměleckých osobností, například Václava Daňka, Jiřího Stivína, Jana Vladislava, Lubomíra Martínka, Ivana Vyskočila a dalších,“ rekapituluje mediální analytik.
Připomíná, že Jiří Vondráček vystudoval divadelní a filmovou vědu, psal odborné texty, zejména o polském divadle. „Kromě toho to byl tichý, skromný, nenápadný člověk. Před mnoha lety jsem měl tu čest s ním na jedné věci spolupracovat a bylo to velmi příjemné, protože on vždycky věděl, co říká, a byl – pokud mu někdo uměl naslouchat – velmi inspirativní. Navzdory tomu, že nepožíval pochybné krátkodeché ‚slávy‘, patřil k lidem, na nichž stojí národní kultura. Měli bychom si to připomínat, pokud ještě vůbec o nějakou kulturu stojíme. Odpočívejte v pokoji, pane Vondráčku,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
