„Je to skončená etapa, za kterou jsem vděčný, a těším se na další etapu. Jsem činný pro Český rozhlas, jsem také poradcem Nadace S. Laudera, což je nadace, která podporuje židovské školství, a mám jednu nabídku z Izraele, což zvažuji, byla by to práce odsud, ale nechci se úplně uvázat k takové té každodenní práci. Zcela jistě se chci soustředit na tu osobní stránku, protože za nejdůležitější považuji vnitřní vývoj,“ řekl Pavlát ke svému odchodu z Židovského muzea v Praze po téměř třiceti letech.

Hovořil o tom, že se mu v pozici ředitele nepodařilo dotáhnout do konce všechny plány, které s Židovským muzeem měl. „Měla to být modernizace Klausovy sinagogy a obřadní síně, měli jsme na to našetřeno, ale covid tyto peníze pohltil na provoz. Doufal jsem, že budu odcházet, když už tohle vše bude hotové,“ uvedl, že tento úkol zůstal nenaplněn, ale věří, že se to v budoucnu podaří.

Hovořil o příbězích pamětníků holokaustu, které jsou velice silné pro školní výuku, školy o to podle Pavláta mají čím dál větší zájem. „Těch autentických přeživších, kteří by mohli jezdit do škol, už je opravdu minimálně, potom jsou tu tato svědectví, ale záleží, do jakého se to dá kontextu, je třeba připravit programy, témata a pracovat s tím. To není jen, že se pustí svědectví, ale že to má určitou svou metodiku, existují k tomu výukové programy,“ uvedl bývalý ředitel Židovského muzea v Praze v pořadu Interview ČT24.

„Za Židovské muzeum v Praze mohu říct, že jej ročně navštíví desetitisíce žáků, studentů a pedagogů, jsou tu pro ně zvláštní přednášky a programy i mezinárodní projekty. Ty výstupy jsou silné, hlavně je důležité spolupracovat s pedagogy, protože ten pedagog potom pracuje se stovkami žáků, k nimž by se to Židovské muzeum s kontaktem ani nedostalo,“ doplnil Pavlát.