Politici milují světla reflektorů, rádi pronášejí velkohubé projevy, jak vše drží pevně v rukách, jenže je to jaksi v rozporu s realitou. Již nejméně rok varují bezpečnostní experti před neustálým přílivem potenciálních vrahů do Evropy, ať již to jsou atentátníci napojení na Islámský stát, zločinci svou profesí nebo lidé vyšinutí, jenže tohle téměř žádný politik nebral a nebere vážně.

Politik ostatně nebere v potaz nikdy nic, co neodpovídá jeho politickému programu. Ten je totiž to nejchytřejší, co v křesťanském i nekřesťanském světě existuje. Politický program je nad zákony, nad selský rozum, nad spravedlnost a pravdu. A protože se v politických programech stran, které si za vlajkovou loď zvolily tzv. evropské hodnoty, objevila chvályhodná snaha pomáhat trpícím, stali se migranti politickým požehnáním politiků.

Jistě, mohli by pomáhat i vlastním trpícím a potřebným, ale toho si média tolik nevšímají. Politik nežije budoucností, on chce být viděn, chce se usmívat, chce, aby ho ostatní poplácávali po zádech, jaký je kabrňák.

Politiky plácají po zádech neziskovky, které jsou živeny tučnými dotacemi

Tuhle službu jim ochotně dělají neziskové organizace ochránců evropských hodnot a lidských práv, aktivisti, kteří jsou politiky placeni. Proč by je nepoplácávali po zádech, když je za to politici živí prostřednictvím tučných dotací, grantů a různých kulišáren, jimiž se „odklánějí“ naše daně.

A tak existuje dvojí metr. Vezměme si anonymního běžence. Šťouravé tajné služby se snaží zjistit, nakolik nám může být nebezpečný, zatímco lidskoprávní organizace nad stejným člověkem jásají, protože mohou pod svá křídla přivinout dalšího trpícího. A pokud toho trpícího nechtějí pod svá křídla přivinout jiní, zasypou je urážkami a obviněním z xenofobie.