„Třicetiletá válka mlela už vlastně z posledního. Od roku 1645 se ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku vlekla jednání o míru. Všechny zúčastněné strany v té době věděly, že jásavého vítězství už nedosáhnou,“ popisuje tehdejší situaci historický publicista Zdeněk Čech. Na konci července 1648 se nicméně Praha bránila náporu Švédů. Podařilo se jim obsadit Malou Stranu a Pražský hrad a na zbytek města si troufali taky.

Nečekaný útok

Po říšském území, tedy ve Svaté říši římské, v obrovském nepevném soustátí mezi Francií na západě a Polskem a Uhrami na východě, táhly na sklonku třicetileté války stále ještě pluky bojujících sil. Jedna z nepříliš početných švédských armád - měla zhruba 2500 mužů a vedl ji generál Hans Christoff Königsmarck -, přijala nabídku zhrzeného císařského důstojníka Arnošta z Ottowaldu. Bylo mu přislíbeno velení posádky v Lokti, ale pak z toho sešlo a Ottowaldský zůstal bez peněz, takže přeběhl k nepříteli a nabídl mu velice lákavou kořist. Švédové pak s jeho pomocí dobyli část Prahy bez větších problémů.

„Arnošt z Ottowaldu věděl, že na Malé Straně je v hradbách průchod, co před časem sloužil zedníkům. A pražská posádka tehdy nebyla veliká, a navíc počty vojáků jsou z těch dob vždycky ošemetné. Velitelé totiž často hlásili vyšší počty mužů, než jaká byla skutečnost, a žold za každou ‚mrtvou duši‘ si strkali do kapsy. Ve Vídni se také právě ženil císař Ferdinand III. a všude se to v jeho zemích oslavovalo, takže i hlídky na hradbách byly trochu ovíněné. Stovka Švédů vedených Ottowaldským prošla v noci na 26. června stezkou v hradbách, doběhla ke Strahovské bráně, pobila stráž, otevřela bránu a spustila padací most. Pak už se do města s dusotem koňských kopyt hnali švédští rejtaři, za nimi pěšáci a Malou Stranu ovládli rychle. Brzy poté padl i Hrad,“ popisuje Čech události osudného dne.