ÚSKALÍ ZELENÉ TRANSFORMACE – ČÁST PRVNÍ
V posledních letech se politici a aktivisté předhánějí v přijímání nejrůznějších ambiciózních cílů, které nám mají zaručit šťastný život v panensky čisté přírodě. Představa je to sice krásná, bohužel ale z říše pohádek.
Realizaci podobných utopických plánů zkoušeli marxisté již ve 20. století například v Sovětském svazu, Číně či Kambodži. Světe, div se – jejich cesta pokaždé místo do nebe vedla rovnou do nejhlubšího pekla. Desítky milionů obětí masakrů a hladomorů, které tehdejší kolektivističtí plánovači vyvolali, však zřejmě nejsou dostatečnou historickou zkušeností pro dnešní stejně zapálené neomarxistické plánovače centralizované v Bruselu. Kdo se z historie nedokáže poučit, musí ji opakovat.
Pokud chcete porozumět problematice zelené transformace, doporučuji přihlásit se na kurz přežití. Co na něm zakusíte? Hlad, žízeň, zimu, únavu – tedy problémy spojené s nedostatkem surovin. Kurz přežití vás totiž nemá naučit nic jiného než jak efektivně hospodařit s energií.
Schvalujete přirovnání Ukrajiny k Československu v roce 1938?Anketa
V krizové situaci se jinak běžné věci stávají luxusem. Omezené množství energie vás nutí volit priority. Pokud mrzne, je třeba stavět příbytek, pokud jsou teploty nad nulou, je lepší přespat pod širákem a energii nutnou ke stavbě provizorního přístřešku raději investovat do hledání potravy.
Některé potravinové zdroje nás zasytí, ale jsou obtížně dostupné – například lov zvěře. Jiné jsou dostupnější (např. sběr larev a bobulí), ale jejich energetický přínos spíše než k přežití poslouží pouze k oddálení smrti.
Obdobně je tomu i s naší elektrizační soustavou. Na výrobu elektrické energie dnes spotřebováváme pouze pětinu primárních energetických zdrojů (paliv), přesto je pro nás elektřina naprosto nepostradatelná. Elektrárnu si můžeme představit jako srdce našeho průmyslového komplexu, elektrizační soustavu jako cévní systém, elektřinu jako krev v jeho žilách a nejrůznější továrny jako orgány zajišťující životní funkce. Stejně jako orgány v lidském těle, i továrny bez dodávky elektrické energie velmi rychle odumírají.
Pokud se však z energetického systému odstraní jádro a fosilní paliva a zůstanou pouze tzv. obnovitelné (občasné) zdroje, nastává podobná situace jako na zmíněném kurzu přežití. Zdroje, které byly do té doby samozřejmostí, se přinejmenším v určitých časových obdobích stávají luxusem a je třeba volit priority: Buď je energie pro průmysl, nebo pro domácnosti. To znamená, že buď je práce, nebo teplo. Obojí už ale nemusí být běžné, a někdy se dokonce nemusí dostat energie ani na jedno.
Spoléhat se proto na občasné zdroje je podobné, jako spoléhat se na kurzu přežití na sběr larev a bobulí. I v tomto případě platí, že spíše než k zajištění přežití mohou obnovitelné zdroje sloužit k oddálení smrti.
Fotogalerie: - Mše za Kirka
Stejně jako lidský organismus nedokáže přežít se srdcem, které bije pouze občasně, ani naše civilizace nedokáže přežít s řídkou a občasnou elektrickou energií. Myslíte si, že je toto tvrzení přehnané? Podívejme se tedy, jakou roli v našich životech zastává elektrická energie.
KDYŽ ZHASNE PROUD, ZHASNE I CIVILIZACE
Někdo si možná ještě vzpomene, jak v roce 2023 nad Amerikou proletěl čínský špionážní balon a bezpečnostní složky začaly diskutovat, zda by měl být sestřelen či nikoliv. Sestřelit takto velký balon nad obydlenou oblastí je samozřejmě problém, důvod k tomu však byl.
Balon letěl velmi vysoko, měl velkou nosnost a nikdo nevěděl, co vlastně ukrývá. Hrozilo tedy teoretické riziko, že by mohl nést například jadernou bombu. Pokud se řekne „jaderná bomba“, lidé si obvykle představí Hirošimu a nemoc z ozáření. Ve skutečnosti ji však lze použít i mnohem zákeřnějším způsobem. V případě, že exploduje dostatečně vysoko, nezpůsobí u lidí nemoc z ozáření, ale vytvoří elektromagnetický pulz (EMP). Ten zničí téměř veškerou elektroniku, a tak okamžitě přestanou fungovat mobilní telefony, internet, vlaky, výtahy, ale také například čerpadla a s nimi i ropovody, plynovody, kanalizace či zásobování pitnou vodou.
Pokud by výbuch nastal ve výšce 30 km, EMP by zasáhl pouze několik států. Pokud by však nastal ve výšce 400 km, pokryl by celé území USA a také značnou část Kanady a Mexika. Podle oficiálních odhadů by útok EMP vyřadil 70 % elektrické sítě a způsobil celostátní výpadek elektrického proudu na více než rok.
A teď pozor – proč o tom mluvím. Vláda Spojených států odtajnila zápis z jednání výboru pro ozbrojené služby Sněmovny reprezentantů, podle kterého by tuto roční ztrátu infrastruktury nepřežilo 90 % obyvatel USA. Přežilo by pouze 10 % obyvatel žijících na venkově.
Fotogalerie: - Ostrava před volbami
A teď si vezměte, že v Evropě je hustota zalidnění přibližně třikrát vyšší než v USA. Lze tedy předpokládat, že počet přeživších by v Evropě byl násobně nižší. Taková je cena elektrické energie. Máte pocit, že se podle toho naše vláda, respektive bruselští byrokraté, chovají?
Já si to nemyslím, a proto celou problematiku podrobně rozebírám v knize Na prahu nové civilizace, kterou jsem napsal společně s ekonomkou Markétou Šichtařovou. V knize se mimo jiné dočtete, kde tzv. zelená transformace naráží na fyzikální limity související s pojmy jako energetická hustota, energetický gradient či energetická návratnost investic.
KOLIK ENERGIE STOJÍ ENERGIE
Energetická návratnost investic (EROI) představuje poměr energie získané k energii vynaložené, nejde tedy o pojem ekonomický, ale technický. V tomto případě samozřejmě platí, že čím větší poměr energie získané ku vynaložené, tím lépe. Bod zlomu, nebo také „break-even point“, kdy se daný zdroj přestává vyplácet využívat, představuje číslo 7. Jenomže větrné elektrárny mají přibližně 4 a fotovoltaika zhruba 2 (pro představu, jaderné elektrárny dosahují poměru přibližně 75, uhelné okolo 30). To znamená jediné – výroba samotné energie pomocí občasných zdrojů je natolik energeticky náročná, že se zkrátka technicky nevyplatí.
A co víc – řídká energie z obnovitelných zdrojů nemá potenciál utáhnout těžký průmysl, který je ale zároveň nezbytný k výrobě technologických zařízení pro obnovitelné zdroje. (I sběrač larev a bobulí zkrátka občas potřebuje doplnit energii z masa – bez lovu nebo alespoň efektivního zemědělství nepřežije.) Bez fosilních paliv nejsme schopni například vytěžit železnou rudu, vyrobit z ní ocel a z oceli vytvarovat a osadit sloup pro větrnou turbínu.
Vyděsily vás ruské drony nad Polskem?Anketa
OCEL, MĚĎ, KOBALT, LITHIUM – PRAVÁ TVÁŘ „UDRŽITELNOSTI“
Zelené technologie navíc narážejí na svou surovinovou náročnost. Studie GTK (státní finské geologické služby) jasně dokazuje, že na světě není dost surovinových zásob minerálů a vzácných kovů potřebných pro globální odklon od fosilních paliv. Zelená transformace vyžaduje razantní zvýšení těžby celé řady surovin, například mědi, stříbra, grafitu, manganu, niklu, kobaltu nebo třeba lithia.
Mimochodem, těžbou lithia a kobaltu se v knize Civilizace rovněž zabýváme a asi nemusím zdůrazňovat, že to má k ekologii hodně daleko. Těžba lithia se nás přitom bezprostředně dotýká. Unijní byrokraté totiž vytipovali oblasti pro těžbu lithia ve Španělsku, Portugalsku, Srbsku a České republice. Zatímco v prvních třech zmiňovaných státech se plán otevírání dolů kvůli ekologickým rizikům setkal s velkou vlnou kritiky, v České republice byla situace opačná. Premiér Fiala označil otevření největšího dolu na těžbu lithia a cínu v Evropě za „skvělou příležitost“. Krušné hory nám tak nejspíš za pár let odhalí zelenou ekologii v praxi – bez růžových brýlí.
Fotogalerie: - Helská kosa
VĚTRNÉ ELEKTRÁRNY BEZ ILUZÍ
V knize se také zabýváme větrnými turbínami, fotovoltaikou i elektromobily. Zde uvedu pouze pár bodů k větrným elektrárnám, jejichž efektivita je stále přibližně dvakrát vyšší v porovnání s fotovoltaikou. Tak co je na nich vlastně špatného?
První věc, které byste měli věnovat pozornost, je již zmíněná surovinová náročnost. Středně velká turbína představuje přes 80 metrů vysokou ocelovou věž, což znamená asi 250 tun oceli a 65 tun litiny.
Stožár stojí na železobetonovém základu. Ten se samozřejmě liší podle lokality – uvažujme tedy například 900 tun betonu a 45 tun betonářské výztuže.
Dále tu máme rotor složený ze tří lopatek délky přibližně 55 metrů. Lopatky jsou z epoxidové pryskyřice vyztužené skelnými nebo uhlíkovými vlákny. To zní také velmi „udržitelně“, že?
A na závěr 80tunová gondola z litiny, vysokopevnostní oceli a mědi.
K turbíně musíte přivést kabeláž – což znamená další tuny oceli, hliníku, mědi a plastu – a také vystavět cesty, tj. opět asfalt nebo beton. A oba tyto materiály jsou přímo závislé na fosilních zdrojích.
Všechny tyto materiály je nutné nejprve vytěžit, zpracovat, vytvarovat, přepravit a nainstalovat. Domyslete si tedy ještě obří stroje, nejrůznější továrny a k nim opět přivedenou potřebnou infrastrukturu.
Když už máme hrubou představu o surovinové náročnosti, podívejme se na životnost. Zatímco jaderné a uhelné elektrárny mohou fungovat 60 a více let, větrné elektrárny fungují 20 až 25 let – a pak končí. A to doslova. Nízkofrekvenční kmity rotoru totiž poškodí základy, a tak nelze elektrárnu renovovat například pouhou výměnou lopatek rotoru.
Ostatně, ty 55 metrů dlouhé lopatky z pryskyřice je třeba během zmíněné životnosti elektrárny ještě jednou až dvakrát vyměnit, protože vlivem abraze ztrácejí hladkost a s ní i své optimální aerodynamické vlastnosti.
A kde myslíte, že tyto lopatky z obtížně recyklovatelné pryskyřice končí? Buď se zakopají pod zem jako dědictví příštím generacím, nebo se rozdrtí a přimíchají do stavebních materiálů, anebo se jednoduše spálí v cementárnách. I toto je součástí zelené „udržitelnosti“.
Pokud vám to stále připadá ekologické, vraťme se ještě ke zmíněné abrazi. Otěrem lopatek rotoru během let dojde k uvolnění stovek kilogramů toxických mikroplastů, které se následně větrem šíří na vzdálenost až jednoho kilometru a zamořují půdu, vodní toky či moře.
Již zmíněné nízkofrekvenční kmitání navíc generuje infrazvuk. Ten sice lidské ucho nedokáže zachytit, přesto existují studie, které sledují jeho nepříznivé účinky na lidský organismus. Ještě hůře na tom jsou však zvířata. Divoká zvěř, koně, domácí mazlíčci nebo třeba velryby tento zvuk údajně slyší a způsobuje jim stres. Proto se oblastem s větrnými elektrárnami snaží vyhýbat. Bohužel, to neplatí pro ptáky – rotory větrných elektráren jich každoročně usmrtí miliony.
Další problematickou otázkou spojenou s obnovitelnými zdroji je zábor ploch. Odlesňování kvůli větrným elektrárnám je realitou dnešní zelené Evropy. Tyto případy jsou hlášeny ze Skotska, Švédska, Norska, Finska a Německa. Přitom paradoxně právě odlesňování prokazatelně způsobuje oteplování krajiny (i tomuto tématu se věnujeme v knize Na prahu nové civilizace).
Mimochodem, ve Španělsku pro změnu vznikají projekty podporované tamním ministerstvem životního prostředí, které vyžadují kácení statisíců staletých olivovníků, aby na jejich místě mohly vyrůst farmy s fotovoltaikou. Vše je oficiálně ve veřejném zájmu, a tak – pokud se místní zemědělci nevzdají pozemků dobrovolně – solární investoři budou požadovat jejich vyvlastnění.
ELEKTRIZAČNÍ SOUSTAVA – SLABINA ZELENÉ TRANSFORMACE
Kromě problémů se samotnými občasnými zdroji tu jsou i problémy s energií, kterou produkují. Elektrickou energii nelze ve velkém objemu efektivně skladovat. Pro představu: Všechny přečerpávací elektrárny v ČR mají dohromady kapacitu přibližně 6 GWh, což při průměrné spotřebě ČR vystačí na 53 minut. A největší světové bateriové zdroje mají kapacitu přibližně 3,3 GWh. Problém je, že pro fungující infrastrukturu zapojenou výhradně na obnovitelné zdroje by bylo třeba zajistit kapacitu na čtyři až dvanáct týdnů.
Pro energetiky není nejtěžší úlohou energii vyrobit, ale zajistit v každé vteřině rovnováhu mezi její nabídkou a poptávkou. Pokud tedy máme zdroj, jehož výroba se řídí rozmary počasí a jeho dodávané minimum je rovno nule, nepředstavuje tento zdroj pro elektrizační soustavu přínos, ale zátěž. Jinak řečeno: Čím více občasných zdrojů zapojíme do sítě, tím hůře pro elektrizační soustavu.
Náklady na robustnější energetickou soustavu ale nerostou lineárně, nýbrž exponenciálně. Podle dr. Drakea představují náklady na přenos 1,5 % tzv. špičkové energie z větrných elektráren v Německu 45 % všech nákladů na přenosovou soustavu. A hádejte, kdo to zaplatí?
Tomáš Zítko je autorizovaný inženýr v oboru geotechnika, báňský projektant a odborný znalec pro činnost prováděnou hornickým způsobem. Vystudoval Fakultu stavební VUT v Brně, obor konstrukce a dopravní stavby se zaměřením na geotechniku a podzemí stavby. Pracoval na nejrůznějších technických a manažerských pozicích v České republice i zahraničí. Je autorem řady odborných článků v technických periodikách, otec dvou dětí. Hlásí se k libertariánství a rakouské ekonomické škole, pasivně podporuje stranu Svobodní.
Infobox
Kdo je Tomáš Zítko
Pro lepší pochopení uveďme modelový příklad. Představte si autobusovou zastávku na vesnici. Když všichni obyvatelé budou jezdit pravidelně do města autobusem, dopravce tomu přizpůsobí nabídku a dostane se na přijatelnou cenu.
Když lidé začnou jezdit auty, autobusy budou méně vytížené, a tak cena jízdného musí růst. Ale ceny neporostou donekonečna, protože dopravce nabídku přizpůsobí – omezí spoje, případně nasadí mikrobusy. Tím sníží náklady a udrží cenu na stále ještě přijatelné úrovni. Vznikne nová rovnováha.
Když řidič auta občas využije autobus, nic se nestane, pokud to neudělají všichni řidiči naráz v jeden den. Teď si ale představte situaci, že autobusem po většinu roku nebude jezdit téměř nikdo, ale ráno po mysliveckém plese najednou budou chtít jet úplně všichni. To je analogie energetické soustavy v případě, že slunce nesvítí a vítr nefouká.
Pro řešení takových případů má dopravce dvě možnosti. Buď bude mít většina cestujících smůlu a do autobusu se jednoduše nevejde – v případě energetiky nastává blackout – nebo bude dopravce držet kapacitu přepravy pro celou vesnici po celý rok. V takovém případě ale dochází k plýtvání v době, kdy autobus jezdí prázdný. A to jízdenku razantně prodraží.
Kdo by si měl v tomto případě jízdenku připlatit? Stálý cestující ne, protože ti plýtvání nezpůsobují. Připlatit by si měli zejména ti, kdo jezdí nepravidelně na svých jednorázových jízdenkách (v případě energetiky jde o rezervaci výkonu). A k tomu nejspíš časem skutečně začne docházet.
Fotogalerie: - Jarmark na Hané
ZÁVĚR
Tak teď, když už víte, že občasné zdroje energie nejsou spásou, ale zátěží, že jejich výroba i provoz jsou ve skutečnosti závislé na obrovském množství fosilních paliv a surovin, a že samotná elektrizační soustava se jejich rostoucím podílem dostává do stále větších problémů, je jasné, že zelená transformace v dnešní podobě není cestou k lepší budoucnosti. Je to naopak cesta k oslabení naší civilizace a k ještě větší zranitelnosti.
A pokud vás zajímá, jak se tento problém násobí v okamžiku, kdy do hry vstoupí zemědělství, výživa lidstva a samotné základy našeho civilizačního přežití, počkejte si na druhý díl. Tam se dozvíte, že skutečná úskalí zelené transformace jsou ještě hlubší a nebezpečnější, než se na první pohled zdá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Souhlasíte s Tomášem Zítkem?
autor: red
