Období mezi lety 1989 až 2013 dělí krajan z Kanady Jiří Jírovec, jenž tam dlouho pracoval jako vědecký pracovník a nyní je v důchodu, na tři etapy: nadšení, podvod a vystřízlivění. Každé období rozebírá a následně pro ParlamentníListy.cz odpovídá I na otázky, co jej za dvacetiletou historii samostatného Česka nejvíc zklamalo a nejvíc potěšilo.
Nadšení ze změny
Jírovec po roce 1989 nejvíce přivítal otevření hranic. „Když jsme v roce 1987 přijeli do Kanady, měli jsme touhu cestovat. První rok jsme za půjčené peníze letěli navštívit kamarády ve Vancouveru. Pak jsme byli několikrát v Evropě. Na kanadské poměry jsme se chovali nestandardně: Utráceli jsme peníze, které Kanaďan šetří na dům, na auto nebo na splácení studentských či jiných půjček. Původní nadšení ze situace v Československu bylo nepochybně spojeno s úlevou, že zmizely politicko – byrokratické praktiky předcházejícího režimu. Najednou se otevřely hranice a bylo také možné cestovat. Třeba jen tak do Vídně na kávu, jak mi to říkali kamarádi z Prahy,” vzpomíná.
Nadšení ze změny u něj přetrvávalo ještě v roce 1991. „Když jsem tehdy navštívil, poprvé po emigraci, Prahu, měli jsme si s maminkou hodně co říct. A najednou, uprostřed vyprávění, mě zarazila: Počkej, Jiříčku, pak mi to dopovíš, teď budou v televizi zprávy. Bylo to období pokračující adorace Havla, v absolutním měřítku velmi nízké nezaměstnanosti v českých zemích a optimismu, pokud jde o vývoj ekonomiky,” dodává.
Fotogalerie: - Hlavy Havla
Kategorie podvodů
Vadila mu absolutní negace všeho před listopadem 1989. „V intelektuální rovině šlo o odmítnutí jakékoli analýzy toho, co bylo dosaženo v letech 1948 až 1989. Havlovo označení paneláků za králíkárny bylo projevem hlupáctví, nehodným údajného myslitele. Byl to ovšem signál k tomu, odsoudit vše `komunistické`. A tak se přejmenovávají ulice, bourají sochy a potlačuje hrdost nad vším, čeho kdy bylo dosaženo. Když se moje dcera rozhodla studovat biologii, slíbil jsem, že jí na stránkách Přirodovědecké fakulty najdeme dědečka, aby viděla, že to v rodině někdo přes vědu někam dotáhl. Nenašel jsem tam o něm ani slovo, přestože to byl vědec světové úrovně. Zeptal jsem se tehdy děkana, proč se fakulta odřezává od své minulosti. Odpověděl po způsobu nýmandů oklikou. Prý to je věc Katedry parazitologie. Možná se nehodilo připomínat, že i nestraník to mohl někam dotáhnout,” pokračuje.
A vyjmenovává další podvody: „Součástí podvodu bylo, že pro transformaci ekonomiky nebyla stanovena žádná etická pravidla. Stejně tak v politice. Když bývalému ministru vnitra Janu Rumlovi ukradli před domem zapůjčené Audi, psalo se v médiích: Když je blb a nechá takové auto na ulici. V každé jiné slušné zemi by ministr okamžitě padl, kdyby se zjistilo, že přijímá potencionální úplatek. Všimněme si, že v Německu má bývalý prezident problém kvůli pohoštění za 700 eur. Podvodné byly svým způsobem i lustrace a zřízení instituce pro `správnou` interpretaci nejnovějších československých dějin. Všude se vyrojili bojovníci proti bývalému režimu. Je to jako s Cimrmanem, byl geniální, ale tušil to jen jeho kamarád, veterinář Hugo Myslík, ale nikomu o tom neřekl.”
Následně Jírovec kritizuje v blocích: „Před několika dny zemřel Pavel Bobek. Prý nenáviděl komunisty a tak nejezdil do SSSR, vzpomínají jeho kamarádi. Bobek byl celebrita od té doby, co začal v první polovině šedesátých let zpívat s Olympikem a pak účinkovat v Semaforu. Bobkův přínos pro českou kulturu byl v tom, že přešel z angličtiny na češtinu. Nenařídil mu to nějaký papaláš přes kulturu na OV KSČ. Bobek pochopil, že mu jeho publikum bude víc rozumět. Tím nejen prokázal službu svým kamarádům textařům, ale jejich prostřednictvím obohatil významnou složku české kultury.”
„Ten neustále vztyčovaný `fakáč` je projevem současného marasmu. Havel slovo marasmus s oblibou spojoval s předcházejícím režimem. V překladu to znělo jako `bude nám, tedy spíš vám, vy blumy, ještě dlouho trvat, než se naučíte žít`. Takové vysvětlení ale má jen velmi omezenou platnost. Přechod z horšího na lepší nikdy nedělá nikomu potíže. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem nepociťoval žádný problém zapojit se skoro přes noc do kanadské společnosti třeba v roce 1969, kdy jsem rok studoval na kanadské univerzitě,” podotýká a dodává: „Do kategorie podvodů patří, a to nikoli na posledním místě, i koncept občanské společnosti. Možná pochází z doby, kdy si disent musel hrát na vlastním písku. Občanské iniciativy nemají obranu proti tvrzení demokraticky zvolených politiků `ale nám jste dali mandát`. Proto je politici neberou vážně.”
A nakonec začne mluvit o národní hrdosti: „Tu jsem pociťoval, když mi kanadský školitel řekl, že mi, vlastně naslepo, nabídl stipendium, protože chtěl vědět, jaké chemiky vychovává země Jaroslava Heyrovského, Petra Zumana a Jaroslava Kouteckého. Vedle těch velikánů znal ještě mnoho dalších z vrcholu pyramidy významnosti. Sám jsem se nikdy k pořádné chemii nedostal, ale snad jsem ho úplně nezklamal. Těžko jsem se proto tehdy přenášel přes dopis, který v té době poslali čeští imigranti kanadské vládě. Upozorňovali na to, že Čechů je už v Kanadě dost a už by vláda neměla další brát. Česká komunita byla v té době silně rozdělena na tu z roku 1948 a z roku 1968. Z které doby ten mravní marasmus, tak pěkně vyjádřený v onom dopisu, pocházel, nedokážu odhadnout.”
Vystřízlivění do reality
Jeho vystřízlivění prý bylo spojeno se slovy písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha: „Po cihelnách spím, ze smetí jím a popelím se jako slepice”. Znal tu píseň z desek, ale bral její obsah jako cosi zapomenutého v dávné minulosti. „Neviditelná ruka trhu měla všechno zařídit, ale byla štědrá jen pro novou vrchnost. Ti nahoře měli plné ruce práce, aby si zařídili místa v dozorčích radách, hromadili nemovitosti a konexe. Těm dole bylo vzkazováno, že se musejí postarat sami o sebe. Začali se objevovat bezdomovci. Původně byli prezentováni jako lidé zvláštního ražení, kterým se tak nějak líbí svoboda ulice. Pamatuji se na příběh člověka, jemuž říkali kovboj, který byl na ulici údajně šťasten. Jestli se mu v padesáti letech krásně umíralo někde pod lavičkou v parku, to už nikdo neví,” dokládá.
A o bídě v Česku pokračuje: „Teprve s odstupem času si lidé začali uvědomovat, že poučky o odpovědnosti za sebe sama jsou dobré pro kavárenské intelektuály a politiky, ale nemají nic společného s realitou, která je matematicky vyjádřena počtem uchazečů na jedno volné místo. Najednou je všechno jinak. Bezdomovectví není zálibou, ale katastrofou, statisíce dětí jsou ohroženy chudobou, s dospělými to je asi milion, k tomu několik set tisíc nezaměstnaných a stále rostoucí dluh státní pokladny. Pravda, ještě stále není nejhůř, protože politici ještě jezdí v milionových autech, přestože by mohli jezdit hromadnou dopravou anebo taxíkem. To vše vede k otázce, co se vlastně stalo za posledních čtyřiadvacet let. Místo odpovědi se občanům dostává indoktrinace. Současní demagogové vlastně přijímají Stalinovu teorii o zostřování třídního boje. Zesměšňují svoje předchůdce, aby zakryli vlastní neúspěchy.”
Psali jsme:
Potěmkinovské Česko
Česko mu prý připadá jako Potěmkinova vesnice, kde gubernátor přihodil pár rublů na kulisy. „Když se člověk dívá na malostranské střechy, má dojem pokroku. Pak je tu ještě poněkud zašlý Tančící dům a Pařížská ulice s obchody pro smetánku. Vyjděte od Florence směrem do Karlína nebo na Žižkov a narazíte na stejnou ošumělost jako dřív. Za kulisami se pak bourá systém zdravotní péče, patrně to nejcennější, co český občan má. Umožnit vznik zařízení, která pracují pro zisk, tedy odčerpávají již tak chybějící peníze ze systému, považuji za zločin. V Kanadě funguje zdravotní systém, který vystačí s jednou pojišťovnou, co pro provincii zajišťuje administrativní stránku věci. Systém je univerzální, i když ne v takové míře jako ten bývalý československý,” glosuje.
S kanadským odstupem se mu prý mnohé věci jeví zřetelněji: „Kdysi jsem napsal článek o vstupu Boeingu do Aera Vodochody. Byl kolem toho jásot ideologicky zaslepených mozků, kterým nedošlo, že se továrny kupují z mnoha různých důvodů. Když firma Generals Motors koupila Saab, dělala to především kvůli patentům. Když se Saabu nedařilo, byl bez těch patentů neprodejný. Strýček Sam nikomu nedává nic zadarmo. Musím připustit, že Česko vnímám daleko víc politicky než ekonomicky. Do první kategorie samozřejmě patří snaha pomlouvat Evropskou unii. Lidé by si měli uvědomit, že EU pomáhá uchovat určitou úroveň sociálních benefitů.”
Zklamání z rodné hroudy
Největší zklamání z Česka jednoznačně definovat nedokáže, protože s postupujícím časem se dozvídal věci, které se o neslavné prvenství přetahují. „Obrovským zklamáním bylo selhání Václava Havla. Měl mravní autoritu vývoj po roce 1989 pozitivně ovlivnit a neudělal to. Nakonec se stal drobným tunelářem, který s pomocí Chemapolu připravil slovenskou Tatrabanku asi o třicet milionů korun. Stal se obchodníkem s lidskými právy a nakonec ho moc pohltila stejně, jako kohokoli jiného. V Česku přetrvává život ve lži. Nejde mi o havlovské tlachy, ale o to, že není možné určit, kdo je za co odpovědný. Bylo směšné, když Petr Nečas vypočítával ve sněmovně, co zavinila ČSSD o tři vlády před ním. Je to způsobeno tím, že neexistují uzávěrky, které by umožnily zjistit, v jakém stavu daná vláda společnost převzala a v jakém ji předala dál,” podotýká.
V přemítání o životě ve lži ještě zůstává: „Mezi zklamání patří i to, že se polistopadová moc nedokázala vyrovnat s komunisty. Nemyslím tím ono `zakázat a pověsit`. V každé společnosti jsou totiž lidé, kteří šplhají po zádech jiných a když je nutné, vědomě lidi pod sebou ničí. Máme lustrační zákon, ale žádné potrestané za skutečné zločiny. Máme svazky agentů, ale chybí v nich nějakých 15 000 svazků zlikvidovaných těsně po sametu. Když jsme se ve škole učili o Juliu Fučíkovi, nebylo možné sehnat protokol, který s ním sepsal komisař Böhm. Fučíkův spis byl zveřejněn, až když byly odstraněny jeho sochy a pamětní desky. Vyplývá z něj, že nic neprozradil. Byl uveřejněn ve sborníku, který například zmínil i to, že Gustina Fučíková originál Repotáže nedala z ruky, protože ho považovala za trumf ve hře o zřízení památníku novinářů, kteří zahynuli během okupace. Tehdy vládnoucí moci byl asi takový památník proti mysli, protože mezi oběťmi byli i nekomunisté. Teď jsou naopak nepřístupné protokoly z výslechů Václava Havla.”
Nicméně s připomínkami k tuzemské současnosti nekončí: „V Česku se mnohé postavilo, ale občan se jen těžko dozví, kde by vše bylo bez dotací z EU. Jaká je bilance reformované ekonomiky, když dotace vlastně snižují státní dluh? Zklamává mě i neschopnost státu prosazovat projekty, které jsou ve všeobecném zájmu. Typickým příkladem je prolomení těžebních limitů. Uhlí pod Jiřetínem buď nepotřebujeme vůbec, možná někdy v budoucnosti, nebo hned. Jiná možnost není. Jestliže se Jiřetín během posledních let enormně rozrostl, je pravděpodobné, že jde o spekulaci trhnout na státu co nejvíc.”
„Katastrofální je `pravo – levé` a `hnědo – bílé` rozdělení české společnosti. `Right or wrong, it is my country`, říkají Američané. Ješitové typu Jiřího Dienstbiera či Karla Schwarzenberga nejsou schopni přijmout porážku od Zemana a kde mohou, rozfoukávají uhlíky v povolebním spáleništi. V období 1948 až 1989 byl budován určitý model sociálního státu. Současná propaganda to období představuje jako cosi zrůdného, co je třeba vymazat z paměti. Jenže těch jedenačtyřicet let představuje život dvou generací, které našly uplatnění v politickém i veřejném životě a, jak se teď nerado přiznává, něco dokázaly,” dovysvětluje s tím, že ho dost mrzelo rozdělení Československa a dodnes nevěří, že bylo nutné.
Klady v domovině
Nakonec přírodovědec a emigrant žijící v Kanadě Jiří Jírovec zmíní několik pozitivních stránek současného Česka. „Před několika dny jsem v České televizi slyšel, že Česko vyrábí třicet procent všech elektronových mikroskopů. Kolik lidí to ví a proč je taková informace ukryta do pořadu Před půlnocí? Potěšil mě třeba pohled na Přehled kulturních pořadů v Praze. Mnoho lidí si možná ani neuvědomuje, jak kulturní jejich město je. Musíte ale mít čas a peníze. Zajímavý je i stav českých silnic. Proti Kanadě jsou totiž dálnice a silnice I. třídy v daleko lepším stavu. Snad kromě přetížených úseků D1,” vypočítává.
„Mezi příjemná překvapení patří MHD v Praze. Ze severního okraje Prahy jsem se mohl přesně podle jízdního řádu dostat spolehlivě kamkoli. Letos došlo ke změnám k horšímu. Navrhují je `odborníci`, kteří patrně MHD nepoužívají. Zmínit musím i to, že se sdělovací prostředky přece jenom propracovávají od původní servility k jisté názorové rozmanitosti. Osobně mě v tomto ohledu těší neuvěřitelné zrychlení výměny informací. Po roce 1989 jsem byl odkázán na české noviny, které mi příbuzní posílali poštou. Teď mohu sledovat internetová média a v reálném čase i Českou televizi,” uzavírá vlastní krátkou statistiku věcí, které ho na Česku těší.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
