Pane doktore, v letošním roce tedy promlouváte ke čtenářům naposledy. Byl rok 2025 rokem naděje v podobě proběhlých voleb a nově ustavené vlády?

Nevím, zda je slovo naděje tím nejvhodnějším. V tezauru českého jazyka, v poesii i v próze se ve spojení s ním objevuje často optimismus, pozitivní očekávání a podobné významy. Ty ale v sobě skrývají někdy až jednoznačná nadějeplná očekávání. Já bych se spokojil jen s tím očekáváním. Těch před volbami a po volbách skutečně přibývalo řekněme jen řadou aritmetickou.

Naštěstí, abychom nepropadli nekontrolovanému sebeuspokojení, nás pan prezident, politici, kterým se podařilo ostouzet se v nedávné minulosti, a zejména pak kohorty mediálních samožerně sebevědomých otrapů přežívajících do současnosti, po fialovsku nepřestaly vysílat signály. Třeba i ty, že je možné čekat na Godota. A jak víme díky Samuelu Beckettovi, můžeme se bezobsažně bavit o čemkoliv, ale Godot nakonec možná nepřijde.

Ale aby to nevypadalo tak beznadějně, zdá se, že mezi lidmi, kteří si pomalu zvykají považovat se za občany, se objevují mnozí, kteří se přestali bát drakonických zákonů a evropských vyhlášek nebo nařízení, které nám odcházející mocipáni po sobě zanechali. Dobrým příkladem, publikovaným v Parlamentních listech, je mi Igor Chaun, který se snaží hledat, kde se stala chyba. Začíná od sebe, a přestože je mu nadáváno jako prvoku, neustává ve své sebereflexi a nabízí ji jako návod nikoliv jen pro nejbližší budoucnost.

Mimochodem, kdybyste měl vsadit tisíc korun na to, že Filip Turek nakonec bude jmenován ministrem, vsadil byste si?