Pane doktore, v letošním roce tedy promlouváte ke čtenářům naposledy. Byl rok 2025 rokem naděje v podobě proběhlých voleb a nově ustavené vlády?
Nevím, zda je slovo naděje tím nejvhodnějším. V tezauru českého jazyka, v poesii i v próze se ve spojení s ním objevuje často optimismus, pozitivní očekávání a podobné významy. Ty ale v sobě skrývají někdy až jednoznačná nadějeplná očekávání. Já bych se spokojil jen s tím očekáváním. Těch před volbami a po volbách skutečně přibývalo řekněme jen řadou aritmetickou.
Naštěstí, abychom nepropadli nekontrolovanému sebeuspokojení, nás pan prezident, politici, kterým se podařilo ostouzet se v nedávné minulosti, a zejména pak kohorty mediálních samožerně sebevědomých otrapů přežívajících do současnosti, po fialovsku nepřestaly vysílat signály. Třeba i ty, že je možné čekat na Godota. A jak víme díky Samuelu Beckettovi, můžeme se bezobsažně bavit o čemkoliv, ale Godot nakonec možná nepřijde.
Ale aby to nevypadalo tak beznadějně, zdá se, že mezi lidmi, kteří si pomalu zvykají považovat se za občany, se objevují mnozí, kteří se přestali bát drakonických zákonů a evropských vyhlášek nebo nařízení, které nám odcházející mocipáni po sobě zanechali. Dobrým příkladem, publikovaným v Parlamentních listech, je mi Igor Chaun, který se snaží hledat, kde se stala chyba. Začíná od sebe, a přestože je mu nadáváno jako prvoku, neustává ve své sebereflexi a nabízí ji jako návod nikoliv jen pro nejbližší budoucnost.
Mimochodem, kdybyste měl vsadit tisíc korun na to, že Filip Turek nakonec bude jmenován ministrem, vsadil byste si?
V životě jsem nesázel, ani na koně, na jakýkoliv sport nebo na něco očekávaného, ale tentokrát bych si dovolil udělat výjimku. Vsadil bych, třeba i víc než tisíc korun. A kdybych nevyhrál, myslel bych si, že za pokus to stojí.
Filip Turek je zrozen a vychován dobou po roce 1989, není utopený v minulosti jako já a celá moje generace, a hledá si místo v české politice, které je mu upíráno. Popularitu mu vytvořila generace, která už dnes začíná odcházet do zapomnění, a která to po pirátsku zase už jen neví. Možná, že si někdo z těch odcházejících vzpomene, jak často „zdvíhali ti odcházející pravici do výše očí“, dokonce i s tím v minulosti populárním nacistickým „Victoria“, a uvědomí si, jak ten čas letí a jak se tomu nestačíme divit. A nebude-li to pan Turek, bude to někdo podobný.
Absolventi rychlokursů Aspenu v poslední době se ztrácejí ve své nepopularitě a občas se zdá, že už k nikomu, kromě těch nešťastných „veřejnoprávních médií“, nemluví.
U nové vlády to zaskřípalo kolem ministra Jaromíra Zůny. Ten chtěl podporovat Ukrajinu, jet do Kyjeva a stíhačky F-35 pro něj byly jasná věc. Po jednání poslaneckého klubu SPD tyto body musel odvolat. Nebylo to poněkud trapné?
Jedno staré americké novinářské klišé říká, že žádná ostuda netrvá déle než týden a že nic není staršího než včerejší noviny. Pan ministr Zůna se unáhlil a zapomněl, že kdyby byl mlčel, zůstal by filosofem. Pracovní tempo Andreje Babiše se zdát být někdy opravdu až zběsilé a způsobilo to i jemu samotnému řadu potíží. Vzpomeňme jen na paní dvojnásobnou Mgr. Jourovou a na další dámy z ANO vyslané do EU. To také nebyly střely rovnou do černého.
Samozřejmě, někdy vyvolává dohady, zda má být ministrem obrany poučený civil, a teprve v dobách válečných voják, který se řídí pravidlem „přišel jsem, viděl jsem a proto nařizuji“. Anebo, zda to lze v našich poměrech přehlédnout. Konečně, víme, že vláda rozhoduje ve sboru, a i když to bylo v minulých letech tak trochu zvláštní, přežili jsme to. Třebaže odcházíme, jak říkali stateční Vietnamci vyháněným Číňanům, „s červeným nosem“. Nejenom my nerozumní, ale i ti, kteří si mysleli, že jen jim bylo shůry dáno.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2025
Na Andreje Babiše začali křičet milovníci Ukrajiny, že tím, že se na Evropské radě nezaručil za půjčku Ukrajině, poškodil Česko. Že solidarita s Ukrajinou byl veliký kapitál, který jsme měli. Cítíte coby občan, že fialovská „solidarita s Ukrajinou“ vám něco dávala?
Nejen mně, ale ani většině občanů ČR, kteří se nepohybovali v prostředí zlatých toalet a podobných vynálezů, jež se objevily v poslední době, nepřinesla tato objevená solidarita žádný materiální nebo morální prospěch. Ale spíše to bylo a je něco, co bychom mohli nazvat poučením a pochopením současného dění na Ukrajině a v České republice.
Setkal jsem se s několika lidmi z Ukrajiny, kteří žijí a pracují v Praze více než deset let. Někdy vykonávají práce, které jsou ve srovnání s jejich domácí kvalifikací neodpovídající. Ale vždy mi to bylo ku prospěchu a vždy jsem se o současné Ukrajině dozvěděl něco víc, než šíří dobře placení „lidoví vypravěči“ pod ochranou přežívající Fialovy „solidarity“.
Pamatuji ještě ruské porevoluční emigranty v Československu. Na střední škole mne učil ruštině emigrant Alexander Ivanovič Klimentjev, otec českého spisovatele Alexandra Klimenta. Důvěrně jsem znal osud Nikolaje Alexejeviče Rajevského, se kterým jsem se toulal po místech jeho emigrace ještě krátce před jeho smrtí. A tak si myslím, že umím srovnávat to, co bylo, je a bude, dokonce i v ukrajinské provedení. Emigrace ruská, stejně jako ukrajinská, je mimořádný a celoevropský fenomén, který Evropu obohacuje po staletí a s jehož existencí se budeme ještě dlouho, ne-li navždy, setkávat. Možná jinak, než si to myslel Petr Fiala, ale bude tomu tak.
Premiér Babiš slíbil snížení cen energií v několika vrstvách včetně vykoupení ČEZu. Také zaražení emisních povolenek ETS2. Bude na to v příštím roce mít odvahu? Občané nízké ceny energií očekávají.
I když jsem byl vzděláván také ve vědách národohospodářských, je to pro mne těžká otázka. Máte pravdu, že snižování cen energií je postupný proces, který vyžaduje odvahu všech, kteří se na něm budou podílet. Fialova vláda to měla obtížnější. Kombinace intelektuálního potenciálu a ekonomického vzdělání dvojice Fiala-Stanjura, byla odlišná než tria Babiš-Schillerová-Havlíček. Ale protože nejde jen o hru čísel, ale i o sociálně-psychologické důsledky těchto rozhodnutí, bude jistě zajímavé, jak se s tím Babišova vláda vypořádá. Nezapomínejme ani na justici a na její vliv, který jsme mohli poznat v době covidové.
Pirátští desperáti jsou také potenciálním nebezpečím, a tak bude zajímavé, zda jejich úsilí zničit Agrofert se nerozšíří i do jiných sektorů ekonomiky a zda nebude mít devastující následky. Už to, že v jejich čele dnes stojí nenávistný politik, manažer a lékař (jak se uvádí v jeho CV) je varováním nejenom pro Andreje Babiše.
V každém případě dnes už opoziční heslo, že „Za všechno může Babiš!“, je stále na stole a může ovlivnit pohyb na národní úrovni, i když předpokládáme také importovanou nenávist z evropského unijního prostředí. Odvaha tedy asi bude, ale ne vždy bude stačit zdraví a věk.
Fotogalerie: - Alenka v říši financí
V posledních dnech končícího roku dále pokračují jednání o míru na Ukrajině. Myslíte, že bude v roce 2026 na Ukrajině mír?
Mám negativní vztah k politickým proroctvím, kterými nás zásobuje celá mediální scéna, včetně té alternativní. Ale v současné době si neumím mír na Ukrajině představit.
Zdá se mi, že uvažování o míru je chybný kalkul. Kdo nezačíná uvažovat o zastavení palby a následném příměří, by nám měl být podezřelý z nekalých úmyslů. Jen když si uvědomíme měnící se postoje „evropských Mnichovanů“ (Německa, Francie, Itálie a Velké Británie) k pokračování ve válce, je jasné, že k dohodám o věčném míru, nebo jak říkáme eufemisticky „k trvalým zárukám mírového uspořádání“, nemůže dojít. Snad by stačilo alespoň to „zastavení palby“, ale i to se dnes zdá být nemožné.
To, čemu dnes říkáme, opět trochu zjemněle, výdaje na obranu, nejsou nic jiného než válečné rozpočty. Ty hýbají nejen evropskou, ale i americkou ekonomikou a oddalují domácí hospodářské krize. Když zbrojní průmysl jede naplno a přináší až nekřesťanský blahobyt, jak chceme uzavírat mírové smlouvy?
Co si vy osobně přejete do nového roku 2026, a co přejete naší zemi, Evropě i světu?
Snad bych o sobě mohl říct, že jsem úsměvný pesimista. Znamená to, že nevěřím, když se vyrábějí zbraně v tak velkém a stále rostoucím množství, že nebudou nikdy použity. Obávám se, aby to neskončilo tak, jak kdysi říkali v Rádiu Jerevan – válka nebude, ale bude takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni.
Do nového roku 2026, když jinak nedáte, bych přál trochu prozření nevidícím, trochu sluchu neslyšícím, a těm upovídaným mlčenlivost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Souhlasíte se Zdeňkem Zbořilem?
