Kdo má víc vaší úcty a respektu?Anketa
Každý den oslovujete svými aktuálními poznámkami na webových stránkách www.denik.cz formou hlasové nahrávky a prostřednictvím regionálních Deníků jejich doslovným přepisem více než milion posluchačů a čtenářů. Na webu se k nim vždy rozproudí živá diskuse. Mě z ní zaujala glosa: „Čím víc se vzdaluje společnost od pravdy, tím víc nenávidí ty, kteří ji říkají,“ protože se teď hodně mluví o tom, že některá média jsou „pravdivá“ a jiná „dezinformační“. Co říkáte tomu, že se hledání pravdy v médiích chopil i nově vzniklý útvar ministerstva vnitra?
Myslím, že ministerstvo vnitra ani vláda nemají ambici hledat, natož najít pravdu. Avizují vyvracení nepravdivých informací, anebo dokonce odhalování úmyslného šíření nepravdivých informací. Hledat pravdu by znamenalo pochválit nezávislá média za šíření informací, které jsou pravdivé, ale v médiích hlavního proudu na ně člověk nenarazí, neboť ne každá pravda se líbí a z toho, co všechno je pravda, si každý vybere, co se mu momentálně hodí.
Ovlivní fungování Centra proti terorismu a hybridním hrozbám nějak to, co se bude dál ve sdělovacích prostředcích objevovat?
Nápad bojovat s takzvanými hybridními hrozbami vznikl v atmosféře, kdy bylo Rusko definováno jako úhlavní nepřítel Západu a ukázalo se, že ne všichni občané tento pohled sdílejí. Nyní není jasné, zda nebude Rusko předefinováno z nepřítele na partnera, anebo dokonce na spojence. V takové situaci se vytratí i hybridní hrozby a nebude před čím zachraňovat pomýleného občana.
Ale k vaší otázce: Umím si představit, že vydavatelé webů, kteří se budou cítit ohroženi státním dozorem, budou odvádět ještě lepší práci než dnes. Důkladněji si ověří informace, pečlivě uvedou zdroje. Komu pak stát neprokáže záměrné šíření nepravdy, toho mlčky legitimizuje jako rovnoprávného partnera v otevřené demokratické výměně názorů. I když nevím, jestli právě toto na ministerstvu vnitra, respektive v sociální demokracii chtěli.
Ministr vnitra Milan Chovanec tvrdí, že stát má dát své stanovisko k informacím, které jsou zásadní pro ohrožení státu, případně k jeho chodu, ať už to jsou třeba volby nebo další věci. Občan si prý může vybrat, zda uvěří tomu stanovisku, které je někde šířeno, nebo jestli uvěří stanovisku státu. Půjde tedy od CTHH MV o záslužné a potřebné uvádění informací na pravou míru, nebo v čem vidíte jeho smysl?
Popravdě nevím, zda má smysl vkládat nějaké naděje anebo obavy v úřad, který dlouze vysvětluje, čím vším nebude a co všechno nám od něj nehrozí, místo toho, aby přesně řekl, čím bude daňovým poplatníkům užitečný. Pokud se ministerstvo vnitra chystá jménem státu monitorovat a glosovat pestrou internetovou diskusi, výsledkem může být jak averze na takovéto počínání, tak i nechtěná popularizace kritizovaných nezávislých webů. Spor o pravdu není pouze sporem o informace. Především je sporem o jejich interpretaci. Hybridní hrozba je novotvar pro nežádoucí názory, které za všech režimů vrchnosti komplikují její panování. Pokud jde o uvádění informací na pravou míru, nezřídka jsme dnes svědky toho, že tak řečená alternativní média uvádějí na pravou míru dezinformace, polopravdy či manipulace, které se objeví v médiích hlavního proudu. To mimochodem mívá za důsledek pozitivní a sebezáchovnou sebereflexi mainstreamových médií, která nemohou rezignovat na svou důvěryhodnost, pokud chtějí ekonomicky přežít.
Psali jsme:
Snahou některých politiků i médií je vyvolat ve veřejnosti dojem, že platí rovnice mainstreamová média = pravdivé informace, ostatní média = dezinformace. Přesto podle sociologického průzkumu agentury STEM z minulého roku už čtvrtina dotázaných obyvatel České republiky více důvěřuje alternativním médiím než těm tradičním, jako jsou Česká televize, Český rozhlas či deníky Právo nebo Hospodářské noviny. Čím především je klesající důvěra v tato média způsobena?
Nejprve k té rovnici. Jak v médiích hlavního proudu, tak v médiích alternativních, nezávislých či opozičních člověk narazí na důležitou informaci či inspirující úvahu, ale rovněž na nějakou formu manipulace či propagandy. Nedělím média na důvěryhodná a nedůvěryhodná, ale přistupuji kriticky ke každému médiu s tím, že i ta velmi vyhraněná a jednostranná člověku pomohou udělat si obrázek o názorech a stavu mysli určité části společnosti, ve které žiju. Pravidelně proto čtu i názory komentátorů, se kterými nesouhlasím, a zjistil jsem, že jsem vůči manipulaci docela imunní, ať už přichází odkudkoli.
Pokud se některé noviny potýkají se ztrátou důvěry, může to mít stejnou příčinu, proč odliv důvěry potkal prakticky všechny tradiční, zavedené politické strany. Podobně jako politici mají i novináři pocit, že jejich úkolem je bránit a propagovat současný společenský řád, tedy globální liberální demokracii. Neochota diskutovat s oponenty, naslouchat kritikům a nálepkování jiných názorů jako extrémních či populistických působí na mnoho lidí jako povýšenost, namyšlenost. Ztráta důvěry jde ruku v ruce s pocitem, že se z politiků a novinářů stávají propagandisté, kteří navíc vnucují podezřelé a dost možná také prošlé zboží.
Hodně je kritizována zejména Česká televize, že ji platí a sledují koncesionáři různého smýšlení, ale ona jako by vysílala jen pro lidi jednoho pohledu na svět. Vyvolává také ve vás ČT pocit jednostrannosti – mám tím na mysli hlavně pořady Události, komentáře nebo 168 hodin – a nebudí tento dojem i další mainstreamová média?
Čerstvě Českou televizi kritizovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání za pořad Americká volební noc, který shledala nevyváženým a neobjektivním. Já jsem s Českou televizí neponocoval, šel jsem spát s tím, že nemám zapotřebí trpět u vítězství Hillary Clintonové, a když jsem po probuzení utrpěl příjemný šok, že Američané zvolili Donalda Trumpa, neměl jsem škodolibou potřebu zjišťovat, jak se u toho fanoušci Hillary hroutili… Nicméně redaktoři ČT jsou kvůli obvinění z neobjektivnosti dotčeni a věřím tomu, že nikoho v televizním vysílání ani na vteřinu nenapadlo, že je zaujatý. Myslím, že si vůbec nepřipustili možnost, že by Hillary mohla prohrát s někým, koho předtím dlouhé měsíce líčili jako nevolitelného populistu, hulváta, xenofoba a rasistu. Pokud vysílání vyznělo neobjektivně, zodpovědní jsou američtí voliči, kteří ovšem nezklamali jen ČT, ale naprostou většinu médií v Evropě i v samotné Americe.
Myslíte si, že jsou veřejnoprávní média pod politickým tlakem a je třeba je odpolitizovat, což tvrdí iniciativa Svobodu médiím v čele s Hanou Marvanovou a poslanci to chtějí změnit novelou zákona, která upraví způsob obsazování Rady ČT i Rady Čro ve prospěch vybraných nevládních organizací?
Pod politickým tlakem jsou veřejnoprávní média odjakživa, ale rovněž tomuto tlaku odjakživa umějí čelit. Pokud se změní způsob obsazování Rady ČRo, z vysílání to slyšet nebude, a myslím, že u televize to bude podobné. Vliv politiků na média se, myslím, přeceňuje. Dokonce bych řekl, že v době, kdy se politici stali servisní elitou, se silně přeceňuje vliv politiků vůbec.
Ing. Miloš Zeman
Co je podle vás momentálně největším problémem českých sdělovacích prostředků ve smutných časech mediálního úpadku, novinářské servility a autocenzury, jak jste toto období nedávno nazval?
Elitářství, povrchnost, vlezlost, nevkus... Někdo to vysvětluje tím, že v médiích ubývá peněz, všude se šetří, a to se projevuje na upadající profesionalitě. Také se celkově mění společnost, která více poptává zábavu než informace, a média, myslím, zatím nenašla elegantní způsob, jak tuto změnu reflektovat. A možná se mění samotný novinář, který cítí, že se stává ohroženým druhem: Míst ubývá a kdo ztratí práci, těžko najde jinou. A hodně dobrých novinářů šlo za lepším výdělkem do reklamy, PR agentur anebo dělá mluvčí. Nejhorší je ale podle mne to elitářství, na kterém se, myslím, nejvíce podepisuje fakt, že většina médií se koncentruje v Praze a centrální média jsou odtržena od jiné než pražské reality. V té souvislosti považuji za štěstí, že pracuji pro regionální Deníky, které jsou logicky blíž lidem.
Patří mezi problémy médií i to, kdo jsou jejich vlastníci, z nichž tím nejpropíranějším je vicepremiér Andrej Babiš, který by už do příští vlády jako majitel médií usednout nemohl?
Vlastnictví médií samo o sobě problém není. Každému je jasné, že novináři nebudou poškozovat svého majitele, ale protože je majitelů víc a vzájemně si konkurují kvůli podílu na trhu, nehrozí, že by se někde nenašel prostor říct i to, co některý z majitelů nerad slyší. Navíc jsou zde média veřejnoprávní a nově nesmírně vlivné sociální sítě. Vím, že to může znít divně, ale není vyloučeno, že jednou bude na bohaté vlastníky médií pohlíženo jako na filantropy, kteří se hlásí ke společenské odpovědnosti, když financují osvětu, na které nelze vydělat.
Občas zazní hlasy, že se přeceňuje vliv médií, protože prý postupně klesá. Jako argument slouží příklad první přímé prezidentské volby, kterou vyhrál Miloš Zeman, i když velká většina médií stranila jeho soupeři Karlu Schwarzenbergovi. Co si o vlivu médií na veřejnost a jeho možném poklesu myslíte?
Nevím, zda vliv médií klesá, anebo zda se spíše nemění jejich role. Na příkladu, který uvádíte, ale také na příkladu Brexitu či vítězství Donalda Trumpa je patrné, že média přestávají být jakýmsi majákem, podle kterého se orientujeme. Média ovšem stále zůstávají prostředkem naší komunikace. Díky médiím se všichni dozvídáme o událostech, o kterých pak spolu hovoříme, u kterých si notujeme, anebo nás jejich interpretace rozděluje. Pokud se skutečně mění role médií, je to výzva pro novináře, aby spíše nabízeli témata k hovoru než návody, jak čemu rozumět a jak se rozhodovat. Komentátor se, myslím, neobejde bez pokory, respektu ke svým čtenářům a posluchačům.
Koncem roku jste pro Český rozhlas Plus k 85. narozeninám Jana Petránka uvedl, že nějakou dobu cítíte, že spolu s ním na rozhlasových vlnách neplujete hlavním proudem a že z toho máte dobrý pocit. Tento respektovaný novinář nedávno v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mimo jiné uvedl, že NATO mělo pomoci Evropě řešit migrační krizi. Za to se mu dostalo vulgarit od redaktora Britských listů Daniela Veselého. Čím se dá tento sprostý výpad vysvětlit?
Do veřejné debaty dnes běžně vstupují lidé, kteří svůj názor prosazují zuřivě, neslušně a nejspíše si ani neuvědomují, že hulvát nemá pravdu, ani když ji má. Pana Veselého neznám, ale zastal se ho Honza Čulík, kterého stejně jako Honzu Petránka znám dlouhá léta, a tak o tom incidentu nutně musím přemýšlet. Téma migrace je explozivní a Čulíkovy Britské listy v migrantech vidí chudáky, kterým špatní Češi nechtějí pomáhat. Čulík je mimochodem v názoru, že Češi divně myslí a špatně jednají, konzistentní, sepsal o tom dvě tlusté knihy a čekat od něj pochvalu je marné. Pokud ovšem univerzitní profesor literatury mluví jako dlaždič, asi je v tom třeba hledat spíše diagnózu než nějaký úmysl. Nesouhlas lze vždy vyjádřit na úrovni, s noblesou. Abych vám ale odpověděl přímo, souhlasím s tím, co říká Petránek, a Čulíkovu reakci si vysvětluji tím, že trpí nějakou nemocí, možná psychickou, a přeji mu upřímně, aby se uzdravil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
