Lezeme panstvu do řitě, někteří víc. Nové zkoumání povahy českého národa

Jsou blogy, které pravidelně vyvolávají pozornost a zájem, či minimálně diskusi. Jsou blogy, které nezaujmou, i když se jejich autoři snaží ostošest. A pak je webový portál Prigl, kterému se dá právem připsat synonymum satirický. I on přináší literární počiny přirovnatelné k blogům. Některé z nich pak stojí určitě za povšimnutí i diskusi. I proto základna čtenářů tohoto webu roste a jen na facebooku má již přes 5000 fanoušků. Mezi celuo řadou článků, ParlamentníListy.cz zaujal text, který se zabývá službami a pracovníky v této oblasti.

Nebyl by to asi správný lidový počin, kdyby nebyl psán tak trochu nespisovnou češtinou. Vzhledem k autentičnosti není třeba překladu – alespoň v přímých citacích.

„Žijeme obklopení službama. Už jsme zapomněli, že služba pochází od slova sloužit. Vzhledem k tomu, že nikdo nechce nasrat tři čtvrtě národa, říká se dnes pracovníci ve službách místo služebníci,“ konstatují autoři v počátku.

Upozorňují na to, že v minulosti přitom fungovalo otrokářství jen díky drábům. Což byla vrstva otroků, kteří dokázali udělat kariéru i na bavlníkové plantáži.

Drábové tak trochu podobní dnešním "office manažerům"?

„Těmhle snaživcům vždy leželo na srdci, aby ostatní otroci nelelkovali, neflákali se a nedělali si legraci z pána a jeho systému. Žabožroutskej happening z roku 1789 přinesl jakýsi práva a z otroků se stávají lokajové a z drábů majordomové. To je ale maximum, kam se v mezilidských vztazích naše civilizace může posunout. Ani Facebook s tím nic neudělal,“ upozorňují dále satirikové z Brna, kteří si berou nesmlouvavě na paškál celou řadu jevů ve společnosti, které jadrně a bez skrupulí popisujou.

Srovnávání současnosti s minulostí čtenáře, který mnohdy spojitost nevnímá, může až zarazit. A tak si najednou uvědomí, že i majordomus 21. století vždy ví, co je pro panstvo nejlepší. Jen bývá jinak titulován. Třeba office manažer.

„Office manažer nedopustí, aby podřízení překročili deadline, vedoucí směny v mekáči nedopustí, aby se holka na kase přestala usmívat, supervizor v call centru nedopustí, aby jeho operátor zapomněl nabídnout flash disk zdarma k úvěrové smlouvě,“ popisuje Prigl.

Jak se dostat k lokajské funkci ředitele?

Autoři pak přidávají návod, jak si zaručit služební postup. Podle nich to chce mít dokonalou orientaci ve stavu a postavení, v jakém se každý v dané chvíli nachází. „V dobré restauraci se pingl nenosí tak jako pan vrchní. Pingl stejně jako skladník v Modřicích moc dobře ví, že tenhle podnik není jeho. Jediný, co mu tady patří, jsou ulitý chvilky na cigáro. Jen ten, kdo zapomene, že firma není jeho, může jít v hierarchii nahoru a dosáhnout až na nejvyšší lokajskou funkci ředitele,“ zní rada. Do jaké míry je míněna vážně, je ponecháno na čtenáři.

Pokud se přikloní k verzi, „že by na tom mohlo něco být“, pak by měl asi také prý vědět, že dobrý majordomus se plně identifikuje s cíli organizace.

„Spolu s lokajem leze do prdele každýmu, kdo by mu mohl zvětšit prémie, ale na rozdíl od lokaje tomu, co říká, i věří. Pracant s duší lokaje po večerech u piva nadává na šéfy a posmívá se debilitě interních předpisů. Majordomus po večerech tyto předpisy studuje. Duše majordoma vyžaduje to, co pohůnek nikdy nepochopí: požitek z oddanosti,“ uvádí dále autor článku.

A připomíná fakt, že ve službách pracuje zhruba 70 procent lidí, takže se vlastně obsluhujeme všichni navzájem.

„Nestačíme si už všimnout, že zisk z toho všeho mají lidi, kteří po žádných příčkách nešplhají,“ uzavírá Prigl.

Češi – lokajové nebo spíš plebejci?

Jsou tedy Češi opravdu lokajové, jak zmiňuje Prigr? Nad touto otázkou a charakteristikou povahy nás Čechů se zamyslel a zanalyzoval fakta před časem i Vlastimil Podracký, člen předsednictva Konzervativní strany. A jelikož do určité míry podporuje to, co uvádí ve výše uvedené satiře autoři blogu, stojí za to si jeho analýzu připomenout. Bohužel, pro většinu národa, on poukazuje na to, že je možná situace ještě vážnější...

„Často se mluví o charakteru českého národa. Mluví se o českém lokajství, o českém plebejství, o podřizování se autoritám a podobně. Vím, jak těžké je posoudit charakter národa a nechci na sebe vzít nesnadný úkol tak učinit. Nicméně nějaké rozdíly mezi národy, i sousedními, jsou. Vynasnažím se tyto rozdíly nějak vysvětlit. To, co dále uvedu, neplatí samozřejmě pro všechny jednotlivce daného národa, a proto berte můj názor jako humorné zjednodušení,“ uvedl Podracký. A čtenářům ParlamentníchListů.cz připomněl i historické souvislosti - ty výše uvedenou satiru posouvají o kus dál.

„Už husitské války a vítězství nad čtyřmi křížovými výpravami izolovalo české poměry od evropských. Vývoj spěl k nábožensky svobodné společnosti, velké samostatnosti jednotlivých feudálů, velké pluralitě a toleranci mezi jednotlivými, většinou evangelickými, náboženskými konfesemi. Byl to celkem bezprecedentní vývoj a kdyby pokračoval, snad bychom nyní měli poměry podobné anglickým. Tomu napomáhal i velký rozvoj drobné šlechty, podobný polskému. Český stavovský sněm měl rozhodující slovo v zemi, což můžeme považovat za předzvěst demokracie. Konec tomu udělala bitva na Bílé joře a pronásledování nekatolíků. Šlechta, většinou evangelická, opustila zemi a půda byla rozdělena velkým cizím feudálům. Ti neměli k lidu zásadní vztah. Malá šlechta se nevytvořila a střední třída se tvořila z lidu. K tomu došlo po zrušení nevolnictví koncem osmnáctého století a zavedení určitých svobodných poměrů. Střední třída byla hrdá na svůj lidový původ a na svoje schopnosti se vypracovat z malých poměrů," připomenul Podracký historii.

A dodal, že česká střední třída přijala ideje prostého lidu a intelektuálně zhodnotila vše, čím se tento lid po Bílé hoře vyznačoval: Odporem k nadřízeným cizím aristokratům, odporem ke vnucenému katolickému náboženství, odporem k císařství, které bělohorskou katastrofu způsobilo.

"Odpor se projevoval hlavně v boji za větší demokracii, kterou každá střední třída vždy potřebuje a prosazuje, a tím se vlastně snaží o svoje větší politické uplatnění. V české oblasti to byl zároveň i národní boj, neboť střední třída byla česká a nadřízené orgány německé. Tímto bojem bylo vyplněno celé devatenácté století až do první světové války,“ uvedl Vlastimil Podracký pro ParlamentníListy.cz.

Z toho podle něj vyplynulo, že celá situace nepřála jakékoli loajalitě k nadřízeným, kteří byli většinou cizí národnosti, ale naopak k jisté solidaritě s lidem a proletáři, u kterých byli hledáni spojenci v národním boji. Tím se jim však muselo ustupovat, což bychom mohli chápat jako rovnostářství.

Na závěr pak ještě Podracký popsal, koho lze vnímat jako plebejce a koho jako lokaje, pokud je nám to přisuzováno. Plebejec je pro Čechy prý dokonce bližší, než onen přívlastek lokaj, na který upozorňuje Prigl.

„Plebejec je člověk, který se snaží podbízet a potom je neloajální. Lokaj je člověk, který nedovede nic jiného než sloužit, čeká vždy jen na příkaz a musí mu někdo vládnout, zato je loajální a nepodvádí,“ doplnil ještě Podracký.

Co je to prigl?

Prigl je vídeňské slovo. Psáno „Prügl“ (v němčině „Prügel“) a vyslovováno stejně jako prigl s měkkým i (v němčině jako normální přehlasované u) se používá k označení hole, klacku nebo obušku. Existuje i sloveso „prügeln“ – tlouci někoho, bít se. V tomto smyslu se dostalo i do brněnského hantecu.

Ještě v šedesátých letech mělo stejný význam jak v Rakousku, tak v Německu. „Dostat prygl!“ znamenalo být zmlácen. Přeneseně pak „Neval na mě takový prygly!“ – Neříkej mi takové nesmysly.