V úvodu se Vávra zamyslel nad současnou situací z hlediska epidemie covidu-19, kterou trochu vnímá jako trest. Ukazuje nám prý, že doba, kterou jsme žili před ní, byla skutečně fantastická, a na to jsme trochu zapomínali. „Slyšeli jsme pláč na různých odlehlých místech celého světa, žili jsme si tu spokojeně, něco támhle v Africe a v Latinské Americe... v tom je možná ten trest, který přišel,“ myslí si.

Málo jsme podle něj dělali pro to, abychom této krizi předešli. Hovoří například o ztrátě solidarity s uprchlíky. „Ta ztráta soucitu, co se týče uprchlíků, je ve společnosti taková ‚my se s nima nebudeme dělit o ten koláček, to nebudeme řešit‘,“ zmínil pandemii i ve smyslu trestu za ignoraci.

Ještě v létě Vávra říkal, že však šlo o jemné varování pro společnost, jak to vidí nyní poté, co udeřila druhá vlna epidemie koronaviru? „Je třeba mít soucit s lidmi, kteří trpí, a neříkat, že je skvělé, že je na tom někdo špatně a umírá. Říkat teď, že je to skvělá doba, je nesprávné. Musíme být ostražití, těmto lidem pomoct a pak až z toho dělat závěry,“ pokračoval architekt.

O svých spoluobčanech během této doby nezjistil prý nic nového: „Od bolševismu jsou lidé relativně stejní, společnost se nemění. Někteří jsou zlí a hodní. Tak je to tisíce let,“ konstatoval.