Vypointovat šestnáctihodinovou taškařici v Poslanecké sněmovně hrozbou žaloby za slova o „bumbání“ od politika, jehož krkolomná a z důvodu podivné artikulace až nesrozumitelná vystoupení v televizi či rozhlase jsou už léta zdrojem zábavy na internetu, to by snad ve svých skečích nedokázal ani legendární Felix Holzmann. Právě kvůli tomu, co politická reprezentace v živém přenosu celé republice předváděla, nemá Petr Žantovský ani za mák chuti se tomuto tématu ani ohlasům na něj v pravidelném přehledu mediálních zajímavostí zabývat. „Považuji to za událost, která je spíše ostudou naší veřejné diskuse než něčím, na co bychom měli být pyšní. Začnu naopak vzpomínkou na člověka, na kterého bychom pyšní být měli, ale nenajdete o něm nic ve Wikipedii ani ve většině otevřených informačních zdrojů,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Vzpomínku se rozhodl věnovat Jiřímu Novotnému, který minulý týden zemřel ve věku 82 let. „Z mediálního světa byl Jiří Novotný znám tím, že byl několik let členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Musím říct, že za velkou poctu považuji to, že jsem se s ním v Radě mohl asi tak tři roky setkávat. Byl to jeden z nejslušnějších a nejkvalitnějších lidí, které jsem kdy v životě potkal. Nikdo o něm nepíše, a tak bych byl rád, abychom na něj vzpomněli aspoň my. Narodil se v roce 1936, jeho tatínek Jaroslav Novotný byl jedním ze zakladatelů Baťových zlínských filmových ateliérů spolu s režisérem Elmarem Klosem nebo s Alexandrem Hackenschmiedem, který potom v Americe proslul pod pseudonymem Hammid. A tahle úctyhodná sestava zakládala v podstatě na objednávku bratrů Baťů filmové ateliéry,“ připomíná mediální analytik.
Odchodu velkého znalce československého filmu si média nevšimla
Původně šlo o to, že zmínění pánové měli vyrábět reklamní a instruktážní filmy pro firmu Baťa. „Ale později se začali věnovat i jinému typu filmové produkce. K takovým nejdůležitějším filmům vůbec, které vyšly z téhle produkce před válkou, bylo v roce 1937 Poslední léto s TGM. To byl dokument, který mapoval poslední týdny života prvního československého prezidenta. O dva roky později to byl dokument Krize, který natočil Alexandr Hackenschmied. Ale ten už se nepromítal, týkal se situace v československém pohraničí. Hackenschmied naštěstí dokázal propašovat kopii do Spojených států a tam se dodnes promítá jako jeden z velmi podstatných studijních a filmových materiálů ke studiu té doby a toho regionu. A Hammid, tedy Hackenschmied, si na tom postavil kus začátku své kariéry,“ poznamenává Petr Žantovský.
Jeho bývalý kolega z RRTV to neměl nikdy jednoduché. „Jirka Novotný byl synem Jaroslava Novotného a jako takový byl samozřejmě v padesátých letech proskribován. Byl donucen se vyučit nějaké manuální profesí, teprve později vystudoval filmovou historii. Podle mnoha odborníků to byl jeden z největších znalců československého filmu. Od roku 1992, kdy na popud Elmara Klose založil vyšší odbornou filmovou školu právě ve Zlíně, na ní vyučoval filmovou historii a další předměty. Byl to neskutečně nenápadný a skromný člověk a možná proto si v podstatě žádná média nevšimla jeho odchodu. Ještě bych dodal, že Jiří Novotný stál počátkem šedesátých let spolu s Alešem Bosákem u zrodu zlínského Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež,“ poukazuje mediální odborník.
Pravomocného rozsudku se dožil, odškodnění už ne
Ovšem za normalizace musel Jiří Novotný z vedení festivalu odejít a do ateliérů se vrátil až po roce 1991 jako technický náměstek. „Působil tam, než se privatizovaly, potom působil pedagogicky. Byl i držitelem Ceny města Zlína za rok 2005. Když jsem se dozvěděl o jeho úmrtí, tak se mi vybavily dvě citace. Jedna je od Karla Čapka: ‚Malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají.‘ A druhá je z jednoho písňového textu Vladimíra Merty: ‚Malí lidé vrhají dlouhý stín.‘ Jirka Novotný byl jedním z těch protiprávně odvolaných radních z velké vysílací rady. Sice se dožil pravomocného rozsudku, že to odvolání z Rady bylo protiprávní, ale nedočkal se odškodnění, o které se soudíme kolektivně se státem. Druhá strana sporu je totiž stát, neboť rada pro vysílání je správní úřad, spadá pod stát a statutárním zástupcem státu je předseda vlády,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Netuší, zda Andrej Babiš bude prvním premiérem, který s tím něco udělá. „Kromě Mirka Topolánka, který jediný písemně uznal náš právní nárok na ospravedlnění a očištění, s tím nikdo nic neudělal. Tehdy nás média a polovina politické scény vinily z hrozných věcí, pomalu z velezrady, Mirek Topolánek byl jediný statečný premiér této země, který vtělil do písemného prohlášení, že respektuje rozhodnutí soudu, které konstatuje, že naše odvolání bylo protiprávní, a tím dal v podstatě základ právní moci toho rozsudku. Ale Mirek Topolánek už není premiérem a nikdo z těch po něm, kteří měli vypořádat náš nárok, protože mnozí z nás tam byli jen třetinu nebo polovinu funkční doby, to neudělal. Jiří Novotný, bohužel, už není mezi námi a už se toho vítězství, nebo porážky nedočká. Je mi to moc líto a věnuji mu tuhle vzpomínku jako kolegovi, příteli a úctyhodnému člověku,“ přiznává mediální analytik.
Knižní interview se dvěma představiteli autentické pravice
Jednou smutnou událostí to ale tentokrát nekončí. „Když už jsem začal takhle truchlivě, tak tento týden odešel z našich řad ještě jeden velmi dobrý novinář a čestný člověk Radovan Šimek. Poznal jsem ho někdy po listopadu 1989 jako redaktora tehdy vznikajícího barevného zahraničněpolitického časopisu na velmi vysoké odborné úrovni, byl to takový podstatně lepší ‚Svět v obrazech‘, abych tak řekl. A Radovan byl velký odborník na zahraniční politiku a zahraniční vztahy. Byl to vynikající anglista, dlouhá léta se živil jako překladatel, přeložil řadu různých románů, dokumentárních knih a podobně. Dokonce napsal dvě knihy s tehdy hvězdami české politiky na konci devadesátých let,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Byli to významní politici jedné z tehdy vládnoucích stran ODA – Ivan Mašek a Čestmír Hofhanzl. „My jsme tehdy vydávali v nakladatelství Votobia takovou edici ‚Tak pravil‘, a to Václav Klaus, Vladimír Železný, Miloš Zeman a tak dále. Tak jsme to parafrázovali a Radovan nám do té edice napsal dvě knižní interview s těmito dvěma politiky, která byla určitě velice zajímavá z hlediska názorů. Minimálně Ivan Mašek určitě patřil svého času k autentickým pravičákům a konzervativcům. Dnes to, co se vydává za pravici, je často jenom taková divná karikatura pravice. Ale to asi úplně největší, kvůli čemu vzpomínám na Radovana Šimka, je jeho vynikající překlad knížky – také již, bohužel, nežijícího – amerického historika Johna Sacka,“ upozorňuje mediální odborník.
Vzpomínka spojená s vynikajícím překladem knížky
Myslí tím knihu s názvem „Oko za oko aneb Neznámá historie židovské msty na Němcích v roce 1945“. „John Sack byl židovského původu a pocházel z Polska a emigroval s rodinou před Němci za moře do Spojených států. Po válce se hodně zabýval historií toho, jak na polském území probíhaly ty první poválečné události. Myslím, že to je podobné i té diskusi, která probíhá dnes u nás o nějakých pogromech na Němcích. Každému bych doporučil si tuhle knížku přečíst. Na první pohled vypadá strašně drasticky, protože John Sack v ní popisuje velice barvitě věci, které prováděli Židé po návratu z Osvětimi, z Treblinky a z podobných zařízení a jak masakrovali německé civilisty velmi brutálním a krutým způsobem, který zažili na vlastní kůži v těch koncentrácích,“ líčí Petr Žantovský.
Vzpomíná, že autor byl často konfrontován s dotazem, proč jako Žid to o Židech píše? „Říkával, že právě proto, že je Žid, tak musí, aby byla pravda venku. Samozřejmě s ohledem na to, že ta situace byla naprosto abnormální, že by se to za normálních okolností nestalo a že ti lidé přišli z koncentráků v takovém psychickém stavu, že se jim mnohdy nebylo možné divit. Já jsem Johna Sacka pozval v roce 1999 do Prahy. Zúčastnil se jednoho kongresu na půdě Syndikátu novinářů. Byl to okouzlující starý pán a právě Radovanovi jsem svěřil překlad této knihy. A každému ji doporučuji. Každému, kdo nechce mít pohled na historii černobílý a nemyslet si, že tihle jsou hrdinové a tihle zločinci, ale že všude je kus pravdy, tak pro takového člověka je tato kniha úplně ideální četba. Takže Radovane, vzpomínám na tebe i na tuto knihu,“ vzkazuje mediální analytik.
Selektivně si vyberou někoho za terč svého lynče
Vrátit se chce ještě k tomu, jak se každý kandrdas, který vládl perem či počítačem, potřeboval vyjádřit na adresu dnes již exministryně Taťány Malé a jejích různých diplomových prací. „Já jsem žádnou z nich nečetl, neumím to posoudit, jak paní Malá studovala, ani mě to v tuto chvíli nezajímá. Nechci totiž vůbec mluvit o paní Malé a jejích studijních výsledcích nebo diplomkách, ale o selektivním přístupu českých novinářů, kteří si vyberou za terč svého lynče někoho, ať už je to Malá, Babiš, Okamura nebo Zeman, to je celkem jedno. A na tom všichni kolektivně rozehrávají dobové tance a mají zvrácenou rozkoš z toho, jak šlapou po kostech toho vlastně už zničeného kariérního typuse. Paní Malá se asi neztratí v Poslanecké sněmovně, nevím, neznám ji, ale její kauza mě donutila se podívat zase trošku do historie,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Mgr. Ing. Taťána Malá
Pohled do historie přinese ledacos zajímavého, navíc když může využít hodně velký archív článků o podobných kauzách. „Tak naprosto typickým příkladem byla jakási Anna Röschová. Pokud si někdo vzpomíná, tak to byla poslankyně za ODS a po tzv. sarajevském atentátu pak za Unii svobody. O této Anně Röschové napsal Ondřej Šťastný z iDnes 3. listopadu 2009 článek, že se objevila v té kauze Kalvodova lžidoktorátu spolu s poslankyní Jurkovou a s poslancem Zeminou, Ti tři včetně Kalvody, když prasklo, že používali falešné tituly, rezignovali, tak pan Šťastný se v tom článku podivoval nad politickou věrolomností paní Röschové, která tak neučinila. Mimochodem, v roce 1993 se podílela na iniciativě vedoucí k založení Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni, kde měla, či neměla ten titul získat,“ podotýká mediální odborník.
V Plzni se nenašla rigorózní práce, v Praze stačilo 33 stran
Na serveru iDnes zůstává i dalším článkem, který sepsali Zuzana Kaiserová a Tomáš Syrovátka 15. října 2009 a který se zabývá studijními výsledky Stanislava Grosse. „Je mi líto, že Stanislav Gross už není mezi námi. Ale když čtu staré články, tak se stane, že narazím na údaje, které se týkají už nežijících, ale stále jsou aktuální v novém kontextu. Tihle dva autoři tam popsali citujíce slova tehdejšího děkana Právnické fakulty Západočeské univerzity, dnes předsedy TOP 09 Jiřího Pospíšila, že rigorózní práce Stanislava Grosse, který používal titul JUDr., se v Plzni vůbec nenašla, čili pravděpodobně nikdy neexistovala, tedy podle pana Pospíšila a podle toho článku,“ usuzuje Petr Žantovský.
No a Václav Dolejší, dnešní redaktor Seznamu, tehdy redaktor Mladé fronty Dnes, napsal článek „Podivná studia Stanislava Grosse“ z 19. března 2008, v němž uvádí mimo jiné, že diplomová práce „Vývoj českého bankovnictví v transformačním období“ někdejšího premiéra má pouhých 33 stran. „To je samozřejmě na diplomku méně než padesát procent normy a to je opravdová ostuda. Za tuto práci pan Gross obdržel magisterský titul na Právnické fakultě, ale pozor: na Univerzitě Karlově v Praze, nikoli v Plzni. V Plzni si dělal tu rigorózní práci pro titul JUDr., která se nikdy nenašla, ale magistra za 33stránkovou práci dostal v Praze na UK. Zajímalo by mě, kdo byl v té době školitelem, oponentem, děkanem, protože – jak víme – Gross byl v té době korunním princem ČSSD. Bavíme se o letech 93 až 99, kdy tam měl studovat práva, než odevzdal tu diplomku,“ upřesňuje mediální analytik.
Na Rumlovo studium práv si média neposvítila
Právě tohle je otázka, kterou si nikdo nepokládá ani v souvislosti s Taťánou Malou, že podstatná odpovědnost za obsahy závěrečných prací leží na školitelích v případě disertační práce a na vedoucích práce u diplomové nebo bakalářské práce a na oponentech těch prací. „Ti by měli být prvním sítem, které by mělo upozornit, bacha, tady je něco špatně, tady se něco chybně cituje, tady se něco opisuje a tak dál. Tím si žádný novinář neláme hlavu, vůbec nikdo se tím nezabývá. Pro ně je podstatné, že nějaká funkcionářka školy řekla, že paní Malá opsala deset stránek z teoretické části a v jiné části šestnáct nebo kolik, ale to vůbec není podstatné. Podstatné je, že odpovědnost za práci paní Malé nesou minimálně ještě další dva lidé, vedoucí práce a oponent. Když jde o disertační práci, jsou to minimálně dva-tři oponenti, když je to habilitační práce, je těch oponentů ještě víc,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Má pocit, že novináři vůbec netuší, jak vypadá akademický proces, akademická půda, nic jim to neříká. „Jenom si prostě plivnou na někoho, kdo je v tu chvíli pohodlný terč. Jak napsal Josef Kainar v jedné básničce, je to o tom, jak lidé uštvou toho, koho uštvou. Tak tu Malou uštvali, no dobře, možná si o to řekla sama, to neposoudím, její práce neznám. Ale ta honba a ta strašná mediální masáž, která se kolem toho spustila, mi je z duše odporná. Když už jsem u těch úžasných diplomantů, tak bych ještě připomněl ‚vynikajícího‘ absolventa Západočeské univerzity Plzeň Jana Rumla, který také na Právnické fakultě v letech 1999 až 2004 získal titul magistr. Docela by mě jeho diplomka zajímala, ale vzhledem k tomu, že ho nechtějí na kandidátku už ani Piráti, tak se tím naše média asi zabývat nebudou,“ tuší mediální odborník.
Halík ukázal jen potvrzení, disertační práci úspěšně tají
„Ještě bych mohl přihodit to, co se v Parlamentních listech už několikrát objevilo a stojí za to připomenout, že byly opakovaně vysloveny pochybnosti o doktorském titulu ThDr., tedy doktor teologie, profesora Tomáše Halíka. Na opakované výzvy pan Halík předložil pouze potvrzení někdejšího rektora Hampla, že jeho doktorát je v pořádku, ale už ne samotnou disertační práci, na základě níž měl ten doktorský titul získat. A ve veřejných zdrojích jsem si ji nedohledal a hledal jsem ji, věru, pečlivě. Takže možná že by bylo dobré, kdyby pan Halík, nechce-li být v jednom pytli s paní Malou, což jistě nechce, svoji disertační práci zveřejnil, a tím vyvrátil všechny pochybnosti o svých titulech a možná taky obohatil české duchovní myšlení o velkou inspirativní práci,“ doporučuje Petr Žantovský.
prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc.
Na závěr přece jen pár slov k jednání o důvěře vládě ztratí. „Mám jeden postřeh, který je za všechny, a ve čtvrtek něco podobného říkal v České televizi pan Bartoš. Co se dělo, ten paskvil, ta politická pavlač, co se odehrávala v Poslanecké sněmovně, je obrázek nás všech. My jsme tam nechali nakráčet lidi, kteří se navzájem vulgárně nazývají, nemají absolutně k nikomu úctu. Jestliže jeden na druhého křičíme, kdo je větší zloděj nebo ožrala, nemám na mysli žádného konkrétního řečníka, ale obecně tu rozpravu, která se tam děla, jestliže paní Němcová obviňuje jednoho poslance – a je úplně jedno, že to je komunistický poslanec – z toho, co dělal jeho otec někdy někde, tak kde to jsme? Kdo se ptá, co dělali rodiče paní Němcové nebo kohokoli jiného z té dvousetčlenné Sněmovny? Vždyť to je tak unfair, to je taková snůška ubohosti, že k tomu vůbec není co dodat,“ uvědomuje si mediální analytik.
Parta před Sněmovnou ukázala, jak si představuje demokracii
Nechápe, že se něco takového může odehrávat ve světle skutečně důležitých záležitostí, jímž by se měli politici věnovat. „Řešit by se měla migrační krize, docela zásadní rozhodování ve vztahu k těm italským iniciativám, rozhodování ve věci Visegrádu, bude se rozšiřovat, nebude se rozšiřovat. Máme tady Slovensko, Rakousko, z jedné strany Trumpa, z druhé strany Putina. To jsou faktory, které se nás velice zásadně dotýkají, a my se hádáme, kdo je víc ožralý a kdo víc krade. Tedy s prominutím, drahá Sněmovno, tohle je obrázek bídy a utrpení. Kdysi dávno mívala česká veřejnost zvyk – tím, probůh, nevyzývám, aby si to někdo nevyložil špatně, jen tak vzpomínám historicky, mám historii rád – že když Pražané nebyli spokojeni se svými konšely a jejich výkony, tak uskutečnili čin zvaný Pražská defenestrace. Pokud vím, učinili tak opakovaně,“ připomíná Petr Žantovský.
A když tak sledoval to téměř nekonečné jednání Poslanecké sněmovny, tak ho napadlo, že by se historie měla připomínat a uvádět nějaké příklady z minulosti. „Ale jak jsem řekl, nikoho tímto k ničemu nenavádím, to bych si nedovolil, ty mé úvahy jsou jenom metaforické. Ještě si nemohu odpustit poznámku k tomu, jak šel premiér Babiš nějakým demonstrantům před Sněmovnu přečíst Kalouskovy věty z roku 2006 o tom, jak tehdy coby předseda lidovců vyzýval, aby vznikla vláda s podporou komunistů, Vůbec se k tomu ale nedostal, zato schytal po hlavě nějakými lahvemi. Myslím, že tam ta parta, která zorganizovala tyto pseudodemonstrace, ukázala, že je opravdu ‚velmi demokratická‘, a jestli si oni takhle představují demokracii, tak já tedy ne,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
