Rok 2019 je orámován připomínkou 30. výročí sametové revoluce, ale zatím příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?
I když demonstrace jsou organizátory cíleně směřovány k onomu výročí, myslím, že nedosáhnou politického významu demonstrací z nedávné doby, které například v Německu organizovala Pegida, nebo ve Francii „žluté vesty“.
Jednak se při našich demonstracích často na tribunách nebo v komentářích prezentují lidé, kteří již dlouhodobě svým způsobem vystupování a tématy voliče fakticky neoslovují. Pak je dost viditelná snaha přivlastnit si sametovou revoluci. Trochu si za to můžeme sami, neboť jsme doposud jaksi opomněli analyzovat skutečné důvody, které k revoluci vedly, a pomíjíme také ty skutečné tvůrce a rozhodující síly. Pokud jde o trápení, tak bohužel tato neznalost nás rozhodně netrápí.
K vládní nestabilitě lze říct krátce, nic takového tady nemáme. Babiš má de facto dvě koalice: jednu vládní a druhou společně s KSČM a SPD. To, co se kolem Ministerstva kultury odehrává, je obyčejná šaškárna, v které si pan prezident hraje s Babišem a s ČSSD. Ministerstvo kultury je instituce, kterou dokonce svého času sám jeho ministr Pavel Tigrid chtěl zrušit. Použít téma odbornosti pro tuto vládu je také legrační, protože kdyby bylo prezidentem použito opravdu od začátku, ještě bychom vládu neměli.
Ten podivně chovající se triumvirát, prezident, předseda vlády a předseda ČSSD, by si měl uvědomit, že by pánové měli vykonat něco pro tuto zemi, a ne uspokojovat svá ega.
Takže k otázce, co nám schází? Politická gramotnost. Volíme sny, pohádky, protesty a vtípky bez toho, abychom se zabývali tím, zda ten či onen umí spravovat tuto zemi, nebo dokonce zdali to vůbec chtějí, neboť kandidují z jiných důvodů.
Co dnes představuje největší hrozbu pro budoucnost České republiky? Máme se nejvíce obávat celoevropských problémů, například migrace?
Migrace je opravdu téma, ale krom původního významu slova dnes jasně odhaluje špatnost dnešní EU. Dominující charakteristikou EU je arogance moci osy Berlín-Paříž-Brusel. Bruselskou moc navíc ovládají povětšinou druhořadí politici, kteří jaksi doma neuspěli.
Příkladem je i naše Jourová, kterou jako náměstkyni ministra nikdo moc neznal a její kariéra v této pozici není řekněme úplně průzračná. Přesto je to dle mnoha hodnocení jedna z nejmocnějších žen v politice. Jak je to s její odborností je otázné. Těch několik viditelných, bohužel musím říci hloupých, výroků, nám moc pozitivní obraz o EU komisařích nevytvoří.
Celý systém správy a vládnutí dnešní EU právě v otázce migrace totálně selhává. Řešení, která by každý stát dokázal sám v principu učinit, zmatená EU pod tlakem Berlína není schopná nalézt.
Jak si vysvětlujete skutečnost, že Češi jsou podle šetření Eurobarometru k migraci velmi skeptičtí? Jako největší výzvu pro EU vidí problém migrace 53 % Čechů, unijní průměr je přitom 34 % a i země nejvíce imigrací stižené to nevidí jako tak vážný problém. Kdo je tedy slepý?
Řekl bych, že obraz, který je dovoleno o migraci mediálně prezentovat především v Německu, je velice zkreslený. Příběhy z politických soubojů vládních stran s opoziční AfD, zatajování, kriminalita, překrucování skutečností si moc nezadají s totalitními praktikami. My jsme to zažili nedávno a jsme k tomu citlivější. I když náš mediální prostor je také značně deformován a dost neobjektivně zřetelně politicky orientován. Němci ve svém dlouhotrvajícím traumatu si prorůstající totalitní prvky nechtějí přiznat.
Měli bychom také říci, že se bavíme o migraci ze zemí Blízkého východu a z Afriky. Pak je dost zřejmé, že hesla o pracovní síle, nových impulsech se nenaplňují. Pokud bychom totiž brali migraci i z dalších zemí, které jsou nám kulturně bližší, zjistili bychom, že v Čechách žije cizinců/migrantů opravdu dost a problém to není.
Navíc ona mocenské osa EU je nejenom slepá, ale i hluchá, k jiným než svým tezím. Proto problém migrace jenom v nahotě ukazuje, že tento model správy na evropském kontinentě není dobrý a je jej třeba změnit.
Fotogalerie: - Vzkazy komunistům
Stojí dnešní Evropa na prahu velkých změn? Jak vidíte budoucnost národních států?
Rád bych, abychom byli na prahu změn. Podívám-li se ale nejprve domů na naše evropské poslance, nemyslím, že tam někdo z nich bude reálně nějakou, natož velkou, změnu prosazovat. Macronovy nebo Merkelové změny obávám se jenom povedou k prohloubení krize. Zarputilost, nechuť až zloba politiků EU při jednání o brexitu podobně jako u našeho prezidenta ukazuje, že jde o to UK potrestat, a ne vytvořit normální partnerský vztah na mezinárodní úrovni.
Evropská civilizace je, nebo byla dynamická především pro svou vnitřní různorodost. Jakékoliv „zglajchšaltování“ tu dynamiku zničí. Evropa své národní státy potřebuje. Je to důležitý kulturní, identifikační faktor, který je přirozenou součástí našich hodnotových žebříčků. Proto je součástí našeho politického prostředí a dnes může nebo lépe musí sehrát také roli korektivu k aroganci dnešních mocenských struktur EU.
V jakém stavu je dnes podle vás národní povědomí a úcta k českým zvykům a tradicím? Jde o silné hodnoty, které přežijí i s mladou generací? Je dnes hrdost na příslušnost k českému národu tak silná, jak by měla být? Oslabuje národní povědomí? A pokud ano, čím je ohrožováno?
To je velice komplexní problém a vy možná proto fakticky kladete soubor otázek. Vnímám, že v některých zemích je cíleně potlačována historická znalost tradic a kultury a jejího přínosu do společného kulturního bohatství. Já to považuji za chybu. Seznamování a respekt k těmto hodnotám začíná ve škole, v rodině, ve svém nejbližším okolí. Přes mnoho přehmatů, které jsme ve školském systému učinili, u nás tuto tendenci snad nemáme. Řekl bych, že snaha obnovit, zachovat tradice je u nás vnímána pozitivně a nějaký generační problém v tom nevidím.
Na straně druhé existuje fňukání jistých politiků nad některými, podle nich, typickými negativními českými vlastnostmi. Ve většině případů je to dáno snahou vyvinit se v neúspěchu, nebo obyčejné nepochopení daného problému, které se snaží přehodit na ty druhé. Mnohdy by stačilo otevřít okno a podívat se k sousedům. Měřit sílu hrdosti neumím a pokud se ptáte na ohrožení národního povědomí, pak se můžeme vrátit k debatě o národním státě.
Fotogalerie: - Sláva, konečně schody
Jak se podle vás s odstupem řekněme dalších třiceti let budou Češi dívat na dnešní dobu, řekněme na časový úsek let 2015-2019? Může se s odstupem času nějak zásadněji proměnit hodnocení prezidenta Zemana, kterého dnes polovina národa hájí a polovina mu nemůže přijít na jméno?
Vybral jste velice krátký časový úsek a nemyslím, že je tak výjimečný, aby historicky stál samostatně. Předvídat hodnocení prezidenta není snadné. Bude-li někdo v budoucnosti považovat za jedině relevantní média, pak je výsledek zřejmý. Je škoda, že tady kauzy typu ministerstva kultury překrývají důležitější události. Myslím, že tato dnešní prezidentská strategie přinese i v budoucnu pro něj jistý hodnotící trest a bude mít důsledky už při příští prezidentské volbě.
Panuje dnes ve výkladu historie 20. století jakási dvojakost, například ve vztahu k těžkostem, které nám způsobili Němci a Rusové? Je podle vás dnešní mainstreamové vnímání českých moderních dějin vyvážené a objektivní?
Zcela jistě je tady snaha vytvořit novou, jinou interpretaci historie 20. století. Je viditelná a dost podporovaná snaha řešit německé trauma ze světových válek tím, že vlastně i ti druzí páchali v tom období stejná zvěrstva. Bagatelizování úlohy Sovětského svazu, dnes Ruska, v druhé světové válce je součástí hry na světového nepřítele. Považuji to za chybnou doktrínu, neboť de facto dostala zpět Rusko do prvořadé mocenské pozice a ono se oprávněně nebo neoprávněně začalo tak chovat. Konec studené války se zřejmě nehodil. Důležité a zatím možné je vycházet z faktů a vytvářet si vlastní podložený obraz. Není to snadné a snaha zavádět cenzuru nejen do médii, ale i na internet, mě děsí. Navíc cenzurují soukromé společnosti dle vlastního uvážení a příklady, které znám osobně z Facebooku, jsou varující. Technologie ale přináší „zbraně“ na obě strany.
Komentovat vyváženost a objektivitu mainstreamových medii je ztráta času. Chovají se jako prodejci rohlíků, hlavně prodat, nebo alespoň dostat zaplaceno. Vše ostatní stojí v dalších řadách a někdy se malinko posune výše to, jindy ono. To, co jsem zahlédl například v ČT o moderních českých dějinách, je z historického faktografického hlediska chabé. Nejhůře na mne působilo vyjádření některých autorů, že jim vlastně o fakta tak moc nešlo.
Na závěr se zeptám, co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohl udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté z Milionu chvilek?
A to chcete scénář, nebo vizi? Já události toho dne nepochybně proberu v rodině a s kamarády. Zajdu na Národní, neboť tam jsem se rozhodl, že obětuji milovanou vědu a půjdu do veřejného života. Pokusím se vyhnout jarmarku, který v posledních letech provází tento den na Národní. Vyvěsím vlajku.
Pana prezidenta bych rád požádal, aby v ten den, ne jako letos 21. srpna, nepozval na Hrad zástupce komunistů a ani s nimi nešel někam jednat. Měl by mít proslov bez invektiv, s pohledem do budoucnosti, bez zmínky o drobných aktuálních konfliktech, které určitě budou. Pan premiér by mohl poobědvat ve své restauraci ve Francii. Ostatně to mu 17. listopad také přinesl. Co by mohla dělat sněmovní opozice se mi nechce ani navrhovat, ani předvídat. Když se podívám na její politickou skladbu mohu se maximálně modlit, aby to bylo alespoň trochu důstojné. Aktivisté z Milionu chvilek již mají svůj scénář dlouho napsaný a moji radu nepotřebují.
Takže se vrátím na začátek vaší otázky – co chybí? Chybí nám znalost souvislostí, proč a v jakém kontextu došlo k událostem 17. listopadu 1989. Naše veřejnoprávní média by mohla upustit od oblíbeného rozmlouvání s kolegy redaktory z té doby a dát prostor opravdu širšímu posouzení historické události. Jinak se může zdát, jako tomu bývá při připomenutí 21. srpna 1968, že se téměř vše odehrálo v budovách rozhlasu a televize a jejich okolí.
Možná se nám při zamyšlení v tento den podaří si uvědomit svoji osobní odpovědnost za svůj osud, podíl odpovědnosti za dění v naší zemi, může to být důstojné připomenutí toho, že svobodu je třeba chránit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
