Cestou členů ruského motorkářského klubu Noční vlci do Berlína k uctění památky rudoarmějců, kteří před 70 lety padli při osvobozování Evropy na konci druhé světové války, začíná Petr Žantovský své ohlédnutí za nejzajímavějšími mediálními událostmi uplynulého týdne. „Mě na tomhle tématu nejvíc zajímá to, že naše politická scéna a s ní i mainstreamová mediální scéna nebyly schopny se vyrovnat se skutečností, že přes půl Evropy projede několik desítek pánů na motorkách. Bydlím na venkově a tam se s příchodem jarního počasí pod okny hemží každý víkend asi tak desetinásobek kontingentu, který mají Noční vlci. Tedy z hlediska čistě dopravního zcela jistě nevzniká problém,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Problém nevzniká ani z hlediska bezpečnostního, protože motorkáři procházejí na hranicích kontrolami. „A zřejmě nebudou ozbrojeni, patrně nebudou u sebe mít nejenom minomety, kulomety, děla, ale ani nundžaky, nože a jiné sečné či bodné zbraně. Takže tady riziko také není. Tak zcela vážně a bez ironie přemítám, z jakého hlediska je průjezd těch lidí rizikem pro Českou republiku. U Polska tomu rozumím, protože tam je staletí trvající nenávistný postoj ke všemu ruskému. Poláci, když mohou projevit svůj antiruský postoj, tak to samozřejmě udělají jakýmkoli způsobem, a to i protiprávně. Protože ti ruští Noční vlci podle mých informací měli jednotlivě vyřízené vízové povinnosti vzhledem k Polsku, čili zakazovat jim průjezd přes polské území je v rozporu se zákonem a právem,“ konstatuje mediální analytik.
Propagandisté mají strach, že naše hodnoty ohrozí pár motorkářů
Tím se polská strana samozřejmě nezabývá, protože tam politická struna hraje vyšší tón. „Ale vraťme se do Česka. Proč to tedy rozohňuje naše politiky a naše média? Může to být proto, že to máme, ať už písemně, nebo ne, přikázáno z Bruselu a musíme se tedy postavit s odporem vůči téhle propagační akci ruské strany. Poněvadž to nic jiného není než propagační akce, kdy několik motorkářů dojede do Berlína a vztyčí vlajku. Na Reichstag asi ne, tam je Německo zcela jistě nepustí. To v květnu 1945 se neptali, vztyčili ji tam rovnou. Teď ji pověsí někam na ten apelplatz před Reichstagem. To je možné. A to je také všechno, co mě napadá jako důvod, proč vůči tomu máme takový odpor,“ přiznává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Pak ovšem existuje ještě jedno, a to mnohem horší, vysvětlení, o němž se jako obvykle z médií nedozvíme. „Tím vysvětlením může být to, že máme takový strach, že těch pár motorkářů je nebezpečím pro naše hodnoty. Tedy že ty naše hodnoty, o nichž víme, že jsou to hodnoty evropské jednoty a toho spojení kulturně-politicko-ekonomického, k němuž se hlásíme a k němuž Rusko nepatří, neochvějně a pevně držené celým národem zpochybní hrstka motorkářů. To by ovšem znamenalo, že naše hodnoty jsou tak slabé a že si to ti propagandisté, ať už na ministerstvu zahraničí nebo v médiích, uvědomují, že nestojí ani za bačkoru. Tedy že kromě toho, že o nich mluvíme do novin, se jich nikdo jiný nedrží, nikdo jiný se k nim nehlásí a nikdo jiný na ně nepřísahá,“ poznamenává mediální odborník.
Politická elita by si měla umět spočítat, že nynější režim je v koncích
To mu připomíná druhou polovinu osmdesátých let tím, kdy to podle televize nebo novin vypadalo, že všichni nadšeně budují socialismus, nebo bojují o zrno, či za mír. „Ale ve skutečnosti na to normální člověk kašlal a snažil se v pátek ve dvanáct utéct z práce, odjet na svoji chalupu a tam si chalupařit. Protože tyhle pseudohodnoty, jichž byla plná média, nikdo nesdílel, všem byly úplně ukradené a všichni se jen těšili, až skončí tahle obrovská přetvářka. A mně to silně připomíná dnešek, protože se nám opět předkládají k věření a ke sdílení nějaké hodnoty, ale nevšiml jsem si, že by je masy hromadně sdílely. Naopak spíše se k nim masově otáčejí zády a těm hodnotám, či pseudohodnotám nedůvěřují,“ tvrdí Petr Žantovský.
Myslí si proto, že ten odpor a mediální i politický proti několika motorkářům z Ruska má tenhle základ. „Představitelé té naší mediálně-politické moci si uvědomují slabost svých argumentů. Tady se hodí přirovnání o hliněných nohou, což si také zcela jistě uvědomovali lidé z ÚV KSČ v osmdesátých letech, kterým to konec konců říkali i jimi samotnými najatí odborníci z Prognostického ústavu, že režim je v koncích. Nevím, jestli ti dnešní hoši mají také nějaký takový Prognostický ústav, ale kdyby si přečetli, řekněme, prognostická stanoviska takového docenta Valenčíka na jeho blogu, tak by si také sami spočetli, že ten režim je v koncích,“ domnívá se mediální analytik, že nynější režim je v pokrytecké fázi svého vývoje.
Vládní zmocněnec doporučuje protivníky upalovat, pak je klid
Za vrcholné pokrytectví považuje hraní si na společné hodnoty a jejich sdílení. „Když se režim dostane do fáze, v níž přestane věřit svým vlastním hodnotám, a lidé je přestanou sdílet, tak ten režim puká. Prostě skončí v okamžiku, kdy mu lidé přestanou věřit. I komunistický režim skončil de facto mnohem dříve než v listopadu 89. To bylo jen poslední ťuknutí. Ale režim skončil, řekněme, v první polovině sedmdesátých let, kdy začala obrovská všeobecná deziluze z komunismu. Ten náš režim končí už delší dobu, a to od chvíle, kdy se z politiky vytratila ideologie, jak na to před časem upozornil Václav Klaus. Všechno to spolu souvisí. Takže všechno, co se kolem Nočních vlků a podobných akcí dočteme v mainstreamových médiích, souvisí s bojem režimu za jeho vlastní přežití. A bojem marným,“ podotýká Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Jako druhé téma si vybral vyjádření vládního zmocněnce pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky v rozhovoru pro server Neovlivní.cz. „Já bych ho zopakoval. Je to symbolické, protože pokud vím, dnes je zrovna demonstrace k uctění prvního výročí obětí oděského masakru. Tak pan Bartuška takřka rok poté prohlásil: ´Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.´ To řekl pan Bartuška jako úředník ministerstva zahraničí, dokonce velmi vysoký, protože je to zvláštní velvyslanec pro otázky energetické bezpečnosti,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ministerstvo zahraničí ústy svého významného úředníka podněcuje ke genocidě
Do energetické bezpečnosti patří především jaderná bezpečnost a Václav Bartuška musí být logicky absolventem všech různých bezpečnostních prověrek. „Musí mít absolutně nejvyšší možné prověření na všechny tajné informace, to s tím musí souviset. Pokud je nemá, tak je něco špatně. My se už dva roky smějeme tomu, že pan kancléř Mynář není schopen si obstarat prověrku nejnižšího stupně od NBÚ, ale pan Bartuška musí mít z hlediska své funkce prověrku na mnohem vyšší stupeň důvěrnosti. I když je otevřená otázka, jestli ji vůbec má a jestli nás zastupuje v této otázce dostatečně disponovaný jedinec. Ale ať je to tak, či tak, pan Bartuška je státní úředník, je to diplomatický úředník a takhle promluvil,“ připomíná mediální odborník.
Lze to interpretovat i tak, a to neudělal ve svém vyjádření ani prezident Miloš Zeman, že jde o stanovisko ministerstva zahraničí, protože Václav Bartuška je zaměstnancem ministerstva zahraničí. „Znamená to, že naše ministerstvo zahraničí podněcuje k válečnému stavu, podněcuje k masovému vraždění, ke genocidám, k pohřbívání u silnic, k upalování nevinných civilistů. K tomu všemu podněcuje naše ministerstvo zahraničí. Na to bychom se měli tedy ptát pana ministra Zaorálka. A já stále marně čekám na nějaké zásadní jeho vyjádření a zásadní jeho postoj, který patrně, jak už také řekl pan prezident, by měl předně spočívat ve vyhození pana Bartušky z toho úřadu,“ myslí si mediální analytik.
Bartuška navazuje na myšlenku, že jsme v roce 45 nebyli osvobozeni, ale dobyti
Vládní zmocněnec totiž přinejmenším prokázal, že není diplomat. „Takže co má pohledávat v diplomacii, že ano? Ale hlavně je to projev něčeho ještě mnohem horšího. To horší je, co konec konců započal před časem pan Klvaňa, když nás seznámil s myšlenkou, že Rusko nás neosvobodilo v květnu 45, nýbrž dobylo. To znamená, že my jsme byli dobyté území. Zřejmě tedy bylo dobyto a zbaveno spřátelených, nám tedy velice blízkých a vlídně přijatých nacistů. Když už o tom hovořím, tak v pondělí začíná v Praze velká výstava, která se jmenuje ´Praha ve stínu hákového kříže´, která se koná v Galerii Portheimka,“ upozorňuje Petr Žantovský, který je kurátorem této výstavy.
Expozice spočívá ve vystavení dosud nikde nepublikovaných fotografií z období okupace, což je obrovský unikát. „Ale je to také připomenutí běžného života za protektorátu. Podstatné, co z něj ukážeme, bude vztah úřadů a občana. Vystavíme několik desítek dobových plakátů, vyhlášek či letáků, kterými zásobovala tehdejší protektorátní vláda, nebo německá okupační moc, obyvatele. Těmi jim řídily životy, těmi jim oznamovaly, co smí a nesmí dělat, těmi výlepy oznamovaly jména popravených v období heydrichiády. To je to notoricky známé. Ale bude tam i to méně známé. Tedy to, jakým způsobem okupační nacistický režim zasahoval do každodenního života,“ přibližuje mediální odborník.
Klvaňa nám teď vypráví, že sdílet nacistický režim byla pro Čechy radost
Z vystavených exponátů se návštěvníci výstavy dozví, jak protektorát určoval, co občan smí dělat, nebo kam musí odnést své hospodářské přebytky. „Najdou tam i vyhlášku o tom, jak zastřelili nějakého rolníka, protože si dovolil porazit prase a maso prodat okolním vesničanům a tak dále a tak dále, no neuvěřitelné věci. Člověku přechází oči, když si to prohlíží a zjišťuje hrůzu a fakticitu toho okupačního režimu. A teď nám tady bude pan Klvaňa vyprávět, že nás přepadli Rusové, aby nás zbavili radostí tohoto režimu, který jsme směli sdílet. On to sice neřekl takhle explicitně, ale vyplývá to z té jeho věty. No tak to mi zůstává rozum stát,“ konstatuje Petr Žantovský.
Proto se obrací na každého, komu záleží na tom, aby se nedeformoval obraz minulosti, aby se přišel na výstavu podívat. „Protože možná i tak jednoduše a bez jakýchkoli nápověd a berliček pochopí nesmyslnost výroků takových lidí, jako je pan Klvaňa nebo pan Bartuška, a vsadí si je do velmi konkrétního politického půdorysu a pochopí je v konkrétních politických souvislostech dnešní Evropy a dnešního světa. A pochopí také, o co jde lidem, kteří jsou za těmito mluvčími, protože to není z jejich hlav, oni jsou jenom řízeni. A kým, to si snadno domyslíme. To, že tomu média dělají publicitu, je ostudné na druhou. A to už snad ani nechci komentovat,“ poznamenává mediální analytik.
Poučný rozhovor s Magdalenou Jetelovou, jejíž obří židle byla opravdu veledílo
Na závěr si nechal rozhovor s výtvarnicí Magdalenou Jetelovou, který vyšel v MF Dnes. „Paní Jetelová žije dlouhodobě v zahraničí, už někdy od osmdesátých let, a rozhovor s ní má titulek ´Stydím se za rodnou zemi´. To je moc pěkné. Jen tak odbočím, pokud si někdo nevzpomene na paní Jetelovou, není to jeho chyba. Připomenu jediné dílo, které se stalo výrazným ukazováčkem na její tvorbu, a to byla ta obří židle postavena u Sovových mlýnů na Vltavě, která uplavala v rámci povodní v roce 2002. Možná si na ni vzpomenete. Tak to bylo opravdové veledílo – bez ironie, ale fakticky – paní Jetelové,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Protože se necítí být odborníkem na výtvarné umění, tak se snažil dočíst v odborných reflexích, co má znamenat její dílo. „Ostatní její instalace jsou podobné, vždy se jedná o nějakou velmi nápadnou vizuální instalaci, tak jsem se snažil dopídit, co má znamenat. Jedna kritička charakterizovala její dílo jako mystifikaci, matení našich smyslů, zpochybnění lidského jednání. Zajímalo by mě, jestli zpochybnění lidského jednání je pozitivním důvodem k výtvarnému umění. Ale možná ano. Nicméně tatáž kritička píše o té židli, o které jsem mluvil, cituji: ´Předimenzované židle v krajině odhalují svobodu ve vnímání, která přetrvává napříč časem´. Bum. Já té větě vůbec nerozumím. Ale asi to něco znamená,“ uznává mediální odborník.
Výtvarnice se stydí za vlastní zemi, když vidí, jaká sprostota se tu odehrává
O výtvarnici Magdaleně Jetelové je známo i to, že po roce 1989 pracovala pro Václava Havla. „No a tahle paní nám nyní v rozhovoru pro MF Dnes oznamuje, že se stydí za rodnou zemi, že se na ni dívá – cituji – ´úplně jinýma očima než lidé, kteří zde musí přežívat´. My tu tedy musíme přežívat. Nevím jak kdo, ale já se necítím jako člověk, který je zde z donucení a musí tady přežívat. Kdybych tu nechtěl žít, odjedu jinam, to je moje rozhodnutí. Ale tady opravdu nemusím přežívat, i když si to myslí paní Jetelová. Říká, že se stydí za vlastní zemi, když vidí, jaká sprostota se tu odehrává. Vidí prý, že se nám lidé jinde smějí. Tím ´jinde´ asi myslí v Německu, kde bydlí. To je také zvláštní shoda, že je to zrovna z Německa. Je to velmi poučný rozhovor,“ míní Petr Žantovský.
Ukazuje na to, jaké názory chtějí novináři reprodukovat a jaké postoje jsou jim sympatické, jakým způsobem si vybírají a vyhledávají respondenty pro své rozhovory. „Cítím v tom také určitý politický záměr a zájem prostřednictvím paní Jetelové, která si nevidí do pusy, zaútočit třeba na prezidenta. Takže je to takové bíti Zemana skrze někoho. Je to velmi slaboduchá manipulační technika a myslím si, že pánům z MF Dnes ani jiných novin nevychází. Konec konců to jsme viděli i při kampani před první přímou volbou prezidenta, že se všechna tato média mohla upsat, umluvit a uvysílat a stejně svého Karla neprosadila. Takže je to jen důkaz toho, že všechny tyto výkřiky a tyto emoce jsou úplně zbytečné, protože ve svém důsledku jsou spíše kontraproduktivní. Jak se říká, mlčeti zlato,“ uzavírá mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
