„Využíval jsem výsledků práce archivů například jako předseda komise při ministerstvu vnitra čili lustrační komise a měl jsem docela zajímavé zkušenosti právě z Moskvy, kde jsme se snažili do bývalých sovětských archivů někdy s větším, někdy s menším výsledkem dostat. Bohužel z naší české strany se o to snažil především pan profesor Michal Reiman, jinak nikdo,“ posteskl si v úvodu svého vystoupení bývalý velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta.

Toxické archivy k politickému použití

Na archivy se podle něj díváme z určitého úhlu pohledu, kdy tomu, co někdo tvrdí, bez výhrady věříme. „Ten problém začal hned po roce 1989 – mluvilo se o toxicitě archivů a informací v nich uložených. Ale ono to bylo tak, že část politiků na začátku devadesátých let vyhodnotila informace v archivech jako věci, které je možné využít politicky. Máme za sebou 29 let a funguje to pořád. Důvod, proč se na začátku devadesátých let rozhodli využít archivy, je ještě tak trochu pochopitelný. Byl to instrument rychlejší výměny politických elit. Na základě evidence, kterou měla StB, se celá řada lidí, která byla předtím ve státní službě, přesunula do ekonomiky, kde využila všechny informace a zkušenosti a dnes se nám vrací zpět do politiky,“ uvedl Bašta.

„Ten proces má vždycky zajímavou spirálu,“ pokračoval dále bývalý disident a signatář Charty 77. „Všechna chybná rozhodnutí se nám dříve nebo později vrátí. Například lustrační zákon je svým způsobem velmi charakteristický, protože na jedné straně se z evidence StB stala součást našeho právního řádu. Na straně druhé, StB je označena za zločineckou organizaci. Nyní se musíme vyrovnat s tím, že evidence zločinecké organizace je součástí právního řádu demokratického státu,“ šokoval mnohé Jaroslav Bašta. „Když budeme poslouchat řeči o tom, co je v těch archivech a co tam bylo, tak abychom toto měli na paměti. Pak je ještě další moment, týkající se archivů a jejich dopadů. To je věrohodnost materiálů, které tam jsou. Na základě zdánlivě odtažité zkušenosti v době, kdy jsem byl v Moskvě, jsem zjistil, že kritika pramene je asi to nejdůležitější, co může být.  Když jsem tam byl v roce 2001, tak se ukázalo, že tady nastala poptávka, aby lidé, kteří pracují na určité pozici, měli vysokoškolské vzdělání. Než začaly fungovat různé vysoké školy, které je dokázaly dodat i za několik měsíců, tak část lidí sáhla po tom, aby měla falešné diplomy. Prostě si je koupila. A protože se to tenkrát dotýkalo státní správy, tak mne to docela zajímalo, a tak jsem pověřil jednoho svého kolegu, aby to šel zjistit,“ pokračoval Bašta a uvedl konkrétní příklad jako charakteristiku tehdejších poměrů.

Je libo falzum aneb Vše se dá koupit…

„Falešné diplomy se daly koupit v Moskvě v parku Na Gorbušce. To bylo největší tržiště, kde se porušovala autorská práva, a tam jste mohli koupit úplně všechno. Od počítačových programů přes hudbu a podobně. Ale také, když se člověk poptal, tak i ten vysokoškolský diplom. Kolega, který měl za sebou sovětskou vysokou školu a znal ty poměry, se tvářil jako vážný zájemce. Zjistil, že nejen dostane diplom, který bude jako pravý, ale on bude, ‚když někdo po tom šel‘, všude zapsán. Dokonce za určitý příplatek mu obstarají i spolužáky,“ vysvětloval za smíchu v sále Bašta. „Opravdu to byla jen otázka peněz. Jak je to možné? To je docela problém, když odcházejí lidé, kteří měli něco společného s tajnými službami a byli to experti. V každé tajné službě existuje takový odbor, který se zabývá vytvářením falešné identity. A tyto diplomy dělal někdo, kdo ztratil práci, a dokázali to dokonale. Občas to bylo i u nás, když někdo, kdo měl vojenskou vysokou školu a z určitých důvodů měl vystupovat jako člověk, který vystudoval techniku, tak naše zpravodajské služby tuto legalizaci neuměly. Tam to uměli na tržišti!“

„Osobně mám tedy hlubokou nedůvěru ke všem materiálům, které se takto někdy objeví a začíná se o nich mluvit. V rámci tehdejšího socialistického tábora tehdy existovala takzvaná sjednocená evidence poznatků, která byla dělána v rámci ‚dobré spolupráce‘ všech služeb – KGB, StB a dalších z celé východní Evropy,“ uvedl další ne příliš známý, natož publikovaný příklad Jaroslav Bašta. „Mělo to však jeden háček – všichni, a nejen Československo, ale také Poláci, Maďaři a další, všechno možné, a mohli si v tom dokonce i lustrovat. Ale jen v tom, co tam dali. Jediný, kdo měl veškerý přístup ke všemu, byli Sověti. V té evidenci nebyli jenom prominenti, ale byli tam všichni včetně rezidentů, spolupracovníků.“